Rozhovor s J. M. ValuchemJsou "chytré drogy" možností, jak být skutečně chytřejší, tedy inteligentnější?
Valuch: Lidé chtějí být chytřejší, ale je důležité, aby si uvědomili, že mozek a nervová
soustava je homogenní celek, kde řada věcí funguje pod úrovní vědomí. Pokud dobře nefunguje mozek jako celek, nemůže adekvátně fungovat ani intelekt. Pocity, emoce, vše se odehrává na komplexní biochemické bázi. Z toho důvodu je
zapotřebí, aby si také toto lidé uvědomili a věnovali tedy péči i tomu, co probíhá v oblasti mimo běžné vědomí. Aby viděli, že výstupy inteligence, nálad, postojů a všech vědomých oblastí, které primárně vnímají, jsou část
nějakého daleko většího celku.
Chytré drogy tedy nejsou "norimberským trychtýřem" na jednorázové použití, ale pokud mi bude lépe fungovat mozek, budu se cítit lépe, budu citlivější k signálům svého
těla i psychiky, a dříve a efektivněji rozeznám případné problémy, dříve a efektivněji tedy použiji nějakou stimulaci, abych se dostal na optimální a vlastně stále lepší úroveň...
Valuch: Samozřejmě. Člověk je velmi
komplexní entita, otevřená všem vnějším i vnitřním vlivům. To, co vnímáme, je jen povrch ledovce, jakmile se organizace vnitřních pochodů zefektivní, celý systém podává lepší výkon.
Existují nějaké testy a zkoušky,
které by člověku, který užívá "chytré drogy", potvrdily, že se lepší? Dá se změřit nárůst inteligence?
Valuch: Existuje celá řada jak odborných studií na ověření výkonnosti, tak subjektivních možností, jak si
ověřit zlepšení psychického či tělesného stavu. To se ale týká jen té vědomě kontrolované oblasti, v nevědomé oblasti lze použít biochemické testy, které mají při srovnání za nějaké časové období také jakousi vypovídací hodnotu
obecného charakteru. Existují testy, které jsou směřovány k osobám s určitým poškozením, včetně osob s Parkinsonovou a Alzheimerovou chorobou a dalších, a v těchto případech se studie dělají mnoho let a pokrok je
velmi pomalý. Za posledních dvacet let nedošlo k řádově ohromujícím výsledkům.
Člověk, který chytré drogy bere, ale pozná brzy sám na sobě a na reakcích svého okolí, že funguje lépe.
Jak se
k mozkovým nutrientům a chytrým drogám staví na Západě a jak u nás?
Valuch: Tyto látky na Západě patří k doplňkům potravy. Zásadní rozdíl je v tom, že v západních zemích nikdy doplňky k potravinám a
vitamíny neproplácely pojišťovny. Lidé si zvykli uvažovat ekonomicky a naučili se o sebe a své zdraví pečovat. Zjistili brzy, že všechny takovéto vstupy se brzy vrátí ve formě mnohem nižší nemocnosti a v lepším zdravotním stavu
v pozdějších letech. U nás tomu bylo zcela jinak. U nás bylo a zůstává celkem 84% léčiv a potravních doplňků, např. vitamínů A, C, komplexu B a dalších příbuzných prvků, hrazeno zdravotní pojišťovnou.
Jinými slovy, my jsme se ještě nenaučili o sebe pečovat.
Valuch: Přesně tak. Péče o vlastní psychosomatické zdraví je velice chaotická, nedomyšlená a v samotných počátcích.
V tomhle smyslu, na úrovni péče
o své zdraví, o svůj mentální stav, jsme ještě pořád v socialismu: čekáme, že to za nás stát vyřeší.
Valuch: Přesně tak. Většina lidí ze zvyku i z nevědomosti ponechává zodpovědnost za svůj zdravotní
stav na někom jiném.
Ale co skupiny mladých, kteří pomocí drog všeho druhu zkvalitňují subjektivní pocit z okamžiku? Nehledá určitá část těchto mladých něco zdravějšího a dlouhodobějšího? Nemáte nějaké
takové signály z Čech?
Valuch: Zatím ne, protože drogová scéna v oblasti nelegálních drog samozřejmě navazuje na taneční párty a spotřebu alkoholu a je tam aktivní tlak ze strany dealerů a prodejců nelegálních
drog, aby potenciální kupující uspokojili a nasytili. Což znamená, že na látky, které jsou zdravotně bezpečné a patří k nejvyspělejší generaci doplňků, zbývá velmi málo prostoru. A navíc, specializovaní, téměř výhradně američtí
výrobci chytrých drog nemají potřebu tyto látky nabízet a prodávat do rozvojových zemí, jako je ta naše, a to ze dvou hlavních důvodů. Jednak jsou chytré drogy jakýmsi atributem vyspělých a bohatých společností Západu a poptávka po
nich prakticky absorbuje výrobní kapacity, jednak je koupěschopnost v této zemi i mnoha dalších příliš nízká, aby představovala skutečný trh.
To znamená, že v naší společnosti jsme dohnali Západ v tom, že na
tanečních párty se už taky mladí lidi povzbuzují drogou, ale není tady vrstva lidí, kteří by, jako jim podobní na Západě, systematicky vyhledávali mozkové nutrienty.
Valuch: Ano. Tato vrstva se velice pozvolna
tvoří, ale je to otázka dlouhodobější perspektivy.
Ale z toho plyne nebezpečí, že tak, jak se rozvírají nůžky mezi bohatými a chudými ve světě, tak se možná, a to je velké nebezpečí pro náš stát, budou rozevírat
nůžky mezi lidmi, kteří jsou stále chytřejší, sebevědomější a zdravější, a mezi těmi, kteří nebudou o sebe dbát a budou stále nemocnější.
Valuch: Zcela určitě. Osobně ale doufám, že podobně jako tomu je na
Západě, i česká masová média v budoucnosti povýší otázku zdravého mozku na předmět veřejného zájmu.
Ten, kdo bude chtít naskočit na vlak, bude muset pečovat nejen o up-grade svého počítače, ale především o
up-grade svého mozku.
Valuch: Přesně tak. Nakonec i ve Spojených státech, a týká se to nejchudší vrstvy obyvatelstva, je určitá masa lidí, která není zanedbatelná a nemá přístup ke vzdělání, a tedy ani k
prostředkům sebekultivace, což se projevuje i na nižším věku úmrtnosti, na zdravotních problémech. Hodně občanů z těchto vrstev je obézních a trápí je četné psychosociální problémy.
Když v Kalifornii někdo kouří,
tak je to vlastně známka nižší inteligence, a možná že za deset, dvacet let, bude i u nás to, že někdo nepečuje o stav svého mozku, znakem nižší inteligence.
Valuch: Dá se to tak říci. Avšak cesta ke změně
postojů a vzorců chování bude hodně dlouhá. Delší, než k úplné faktické dostupnosti chytrých drog v českém prostředí.
Nepřipomíná efekt chytrých drog stavy v rámci zenového tréninku? Poté, když člověk
dosáhne vhledu nebo osvícení, prožívá euforické stavy dvacet čtyři hodin denně, týden nebo čtrnáct dní. Pak si organismus jakoby zvykne na ty návaly endorfinů a na větší schopnost vnímat sebe v rámci světa, vidí věci v souvislostech,
a potom už ten stav, kterému říkám stav tiché radosti, je permanentní, ale nevyvolává euforické pocity. Možná, že je to totéž, jen ve zkrácené formě. Pomocí mozkových nutrientů a chytrých drog si člověk konce 20. a začátku 21.
století může zkrátit cestu k permanentnímu stavu naprostého sebevědomí a dokonalejšího stavu fungování.
Valuch: Ano, meditační cvičení má mnoho nesporných výhod, protože působí biofyzikální cestou, tzn., že
bychom mohli říci v uvozovkách, že je zdravější nebo nějak přirozenější, ale podmíněně. Problém je v tom, že mnoho lidí, kteří nebyli tzv. předosvícení, aby se díky výchově v rodině, svému okolí, literatuře, informacím dostali k této
cestě, se tak k ní v pozdějším věku dostávají velice obtížně a řada lidí proto nemá ani fyziologické předpoklady. Takže meditace v té vrcholné podobě je vysokému procentu populace prakticky nedostupná. Jako jeden z pomocných
racionálních nástrojů mohou použít mozkové nutrienty ke zlepšení svého celkového stavu, mentálního i somatického s tím, že díky jim se mohou propracovat i na takovou úroveň, která jim umožní pracovat s technikami duševní práce a
mentálního výkonu.
Tak jako při užívání drog a halucinogenů záleží na settu a settingu, tedy v jakém prostředí to beru a za jakým účelem, tak dnes, kdy vnější prostředí je daleko víc znečištěno, než před padesáti
nebo sto lety, je samozřejmě racionálnější onu cestu k hlubšímu sebepoznání urychlit. Nebo jinak, kdyby mozkové nutrienty neexistovaly, tak by si je lidi, kteří meditují, museli vymyslet.
Valuch: Ano, platí to tak, určitě.
Co mozkové nutrienty versus techniky mentálního tréninku? Přidávají si lidé, kteří se sebou něco dělají pomocí mind machines, aby ještě zefektivnili ten proces, mozkové nutrienty?
Valuch: Mohou to kombinovat, samozřejmě. Tam není rozpor. To jsou dvě různé cesty a my můžeme v uvozovkách označit určité lidi za vstřícnější svým dědičným uspořádáním biofyzikálním metodám a přístupům, a stejně
tak určitou skupinu vstřícnější biochemickým metodám. A dá se říci, nakonec, díky poznání v konkrétní terapii, že se tam krásně odráží poměr mezi oběma typy lidí, protože mnoho lidí v té mase je přístupnějších biochemickým postupům -
díky tomu se tak dalece rozšířila léčiva jako taková. Polykání pilulek je záležitost velmi pohodlná a nenáročná na jakoukoli psychickou přípravu. U mozkových nutrientů a chytrých drog tato charakteristika doslovně neplatí. Látky je
třeba užívat konzistentně po určitou dobu a uživatel musí sám přijít na to, která látka nebo kombinace je pro něho nejvhodnější a v jakých denních dávkách.
Testem IQ se dá dost jednoznačně určit, jestli
mozkové nutrienty pomáhají nebo ne. Existují takové testy?
Valuch: Samozřejmě. Jednak existují striktně vědecké testy jako US Computerized Fluitidity Battery, které měří nejen IQ, repetenci paměti, koncentraci a
mnoho dalších mentálních výkonů, ale i jejich zjednodušené verze s důrazem na měření dílčích duševních schopností. Nejrozšířenější je počítačový IQ tester Tetris, avšak kvalitních počítačových programů k měření i cvičení
inteligence v intencích Wechslerovy koncepce hodnocení existuje nejméně deset dalších. Souběžně jsou na trhu dodávány počítačové hry ovládané pouze činností mozku, s jejichž pomocí lze sice zprostředkovaně, ale
s jistotou zjistit, zda se mentální výkonnost hráče po nasazení mozkových nutrientů zvýšila, a v jaké míře.
Mozkové nutrienty však pozitivně ovlivňují mentální schopnosti, zjednodušeně řečeno, dvěma hlavními a
různými mechanismy. Jedna velká skupina nutrientů posiluje syntézu neuropřenašečů, tedy chemikálií, zodpovědných za přenos nervových signálů v mozku i v celé nervové soustavě. Tím dochází ke zrychlené výměně informací mezi
četnými mozkovými centry, což se navenek projevuje zostřeným smyslovým vnímáním, podchycením většího množství stimulů, zlepšením analytických funkcí vědomí, oživením paměti atd. Druhá velká skupina spíše ovlivňuje činnost
neurohormonů limbického systému a center kontrolujících regenerační procesy, což má za následek vytěsnění vnitřního napětí a neklidu, depresí, úzkostí a obav, tedy psychoneurologických stavů, na jejichž pozadí nemohou žádné mentální
funkce včetně intelektu normálně fungovat. Nejtypičtějšími představiteli první skupiny jsou DMAE, deprenyl a Hydergive, druhé skupiny pak 5-HTP, melatonin, tryptofan nebo GHB. Z uvedeného vyplývá, že nutrienty, patřící ke druhé
skupině, nemohou vykázat účinky na psychickou výkonnost a tedy i vyšší IQ ani tak rychle, ani tak výrazně, jako látky z první skupiny - což jim ale samozřejmě neubírá na celkovém významu.
Používají mozkové nutrienty lidé
třeba pro zvýšení výkonu při různých počítačových a virtuálních hrách?
Valuch: Ve Spojených Státech ano. Tam je samozřejmě zájem nejen ze strany uživatelů nutrientů, ale i ze strany výrobců. Nakonec dnes je
taková tendence, že spoustu věcí lze dělat ve školním prostředí v počítačové formě, jako testy. Ve školském systému v USA převládají testy písemné a formy her a testů ve větší míře než v jiných zemích a je snaha tudíž je převádět do
počítačové podoby a řešit tímto způsobem. Samozřejmě v návaznosti na výuku je ze strany studentů v jakékoliv kombinaci a pro jakýkoliv účel využívání mozkových nutrientů atraktivní. Nicméně vzhledem k věku a k relativně dobré
funkčnosti organismu mladých je ten přínos minimální.
Vypadá to, že člověk, který se bude chtít vyznat na tomto poli, bude nucen naučit se určitou terminologii, být aktivní, vyhledávat... Existují už nějaké časopisy nebo
stálé zdroje informací pro příznivce této oblasti?
Valuch: Ano, existují, ale těch stabilních a kvalitních zdrojů je poměrně málo. V podstatě se jedná o dva periodické americké časopisy, které se této problematice věnují
výhradně. Je to Megabrain Report, vydávaný Michaelem Hutchinsonem, který přináší čerstvé informace ze všech oblastí aplikace neurověd. Druhým je Smart Life News, vydávaný Ústavem pro výzkum kognitivních procesů. Otázkám kolem
mozkových nutrientů se věnuje velmi obsáhle a analyzuje jejich účinky na intelekt a paměť, ale i proti stárnutí a biologické degeneraci.
Proti stárnutí?
Valuch: Ano. Proti stárnutí je ověřených
celá řada prostředků, a neexistují dostatečné vědecké důkazy, že by některý z nich měl nějakou výsadu nebo byl účinnější než jakýkoliv jiný. V současné době převažuje názor, že nejúspěšnějším komplexním přípravkem je hormonální
prekurzor dehydroepiandrosteron. Za loňský rok měl oficiální prodej v USA devadesát milionů balení, ale fakticky bude prodej větší, protože někteří lidé ze setrvačnosti si ho pořídili trochu levněji nebo ze zahraničí. Vedle této
látky je samozřejmě celá řada dalších, které se netěší takové popularitě, s ohledem na menší propagaci a vyšší ceny, ale je jich nejméně deset, o kterých věda předpokládá a dílčím způsobem dokládá, že mají bezprostřední vliv na
oddálení stárnutí.
Fungují ještě nějak jinak, než prostě tím, že mozek funguje lépe?
Valuch: Zvyšují hladinu klíčových hormonů, nebo respektive iniciují zvýšený anabolický proces. To je proces,
který zabudovává nejen bílkoviny a proteiny do buněk, ale zvyšuje hladinu všech vitálních látek, tzn. i když méně, než přímo nootropní látky, ale přesto zvýší nepatrně i hladinu nervových přenašečů, peptidů, všech hormonů v celém
širokém pásmu, takže tím se vlastně staví do opozice proti procesu katabolismu, který je odbouráváním látek. Stáří provází pokles hladiny mnoha známých látek asi ze 70 - 80%. Třeba voda v organismu ubývá, celkem lineárně, tam jsou
určité skoky, určité fáze, kdy dochází k většímu či menšímu propadu, ale ta křivka, po které ty látky ubývají, je poměrně shodná pro všechny. Ubývá ribonukleová kyselina, která je samozřejmě klíčová pro tvorbu buněk. Její produkce
klesá, třeba ve srovnání s věkem 25 let, klesá o 70% ve věku řádově 80 let. Ale týká se to všech steroidních hormonů. Takže posílení anabolického procesu pomocí dehydroepiandrosteronu a pomocí některých dalších látek má za důsledek,
že se katabolický proces zbrzdí.
Tím by se ale měl zabývat především stát, protože v roce 2020 tady bude víc důchodců než mladých.
Valuch: Samozřejmě, ale nejen důchodců. S prodloužením
života stoupá, ne v úměře, ale v nadmíře, počet zdravotně poškozených lidí. Za posledních dvacet let se prodloužil věk v evropských zemích o tři nebo o čtyři roky. Avšak procento lidí s trvalým zdravotním poškozením a degenerativními
změnami je daleko vyšší, než toto procento nárůstu věku. Což je dáno i tím, že se daří zachraňovat i novorozence, kteří mají malou naději žít normálním životem. Ty se v postnatálním období podaří zachránit s těžkými vadami, ale vady
většinou nelze eliminovat. Přetrvávají po celý život a přerůstají v souvislosti s tíhou života do dalších problémů.
Při našem minulém rozhovoru jsme narazili na informaci, že i klasická konvenční léčiva,
barbituráty, salicyláty atd. jsou mnohonásobně škodlivější, než je o tom jejich spotřebitel informován. Naprostá většina z nás zcela jistě netušila, že ony běžné acylpyriny atd. jsou škodlivé a se spoustou vedlejších účinků. Vědělo
se to vždycky, nebo to jen farmaceutické firmy zatajovaly a teprve díky zdravotní bezpečnosti mozkových nutrientů to vyšlo najevo?
Valuch: Poznání o škodlivých vedlejších účincích léků, mohli bychom říci
domácí lékárničky, které každý zná, které jsou dostupné ve většině zemí světa, zrálo pomalu. Dílčí poznání o jejich škodlivosti se vršilo vlastně ex post, kdy již došlo k postižení mnoha uživatelů, a dodatečně u acylpyrinu,
paracetamolu a mnoha dalších populárních léčiv bylo prokázáno množství nežádoucích vedlejších účinků, a pátralo se, co je příčinou. Na druhé straně o bezpečnosti mozkových nutrientů nebyly seriózní znalosti do 70. let, protože
testování jejich účinnosti bylo zcela na pokraji zájmu. Ten byl oživen teprve pracemi L. C. Paulinga a C. C. Pheiffera. Mezi poloodbornou nebo laickou veřejnost se výsledky dostaly s obrovským zpožděním. Takže kontrast mezi tím, jak
jsou mozkové nutrienty relativně vysoce bezpečné a jak ostatní látky spojené s tradiční léčbou a synteticky vyráběné, jsou nebezpečné, vykrystalizoval řádově v posledních deseti, dvanácti letech. A samozřejmě, že je setrvalý zájem
výrobců bagatelizovat a snižovat vedlejší účinky, protože vedlejší účinky u spotřebitelů, kteří nejsou na těchto látkách doslova závislí a neužívají je příliš často, se mohou přirozeným způsobem vykompenzovat. Dnes je poznání o
výhodách mozkových nutrientů a nevýhodách běžných léčiv zcela evidentní, ale přežívá pochopitelně určitá setrvačnost myšlení, určité postoje a návyky z minulosti a i zkušenost, že symptomatické léky, jako analgetika, antipyretika a
další mají rychlý účinek. Je to psychologický faktor v jejich prospěch velmi významný. Což se o mozkových nutrientech nedá říci. Mohou působit taky rychle, ale přece jenom rychlost účinku je málokdy srovnatelná..
Konvenční léky jsou většinou syntetické, i když původně byly přírodního původu, jsou to vlastně výrobky chemického průmyslu. Jak to je s mozkovými nutrienty? Mají nějaký přírodní základ?
Valuch: Naprostá
většina nutrientů jsou přírodní látky. Nicméně je nevyhnutelné je chemicky ošetřit s ohledem na odloučení příměsí a uzpůsobení formě podání. Takový zásah je ovšem velmi šetrný a možné zůstatky chemických reziduí jsou hluboko pod
normou. Naopak některé velmi propagované čisté přírodní látky mají takovou hypotetickou nevýhodu v tom smyslu, že pokud je to přírodní výtažek, je tam více biochemických komponent. A i když takový preparát na určitého člověka může
působit zdravotně pozitivně a dosáhne zlepšení jeho stavu, tak nikdo nezjistí, který z prvků těch mnoha komponent toho přírodního elaborátu na něj konkrétně působil. To je čistě z farmakologického nebo léčebného hlediska trošku
problematická otázka. Takže tendence je, ano, čisté látky, monopolární, tzn. aby účinky navozovala jediná známá látka.
V souhrnu to tedy znamená, že když už je člověk natolik vzdělaný, že zjistí, že existují
mozkové nutrienty a chce pečovat sám o sebe, stále ještě ale musí narážet na snahu vlád, korporací a pojišťoven a ostatních tyhle věci ututlat. Je-li člověk svobodný, nepotřebuje instituce. Jaký je tlak establishmentu proti mozkovým
nutrientům?
Valuch: Tlak jde po dvou liniích. Jednak mozkové nutrienty vyvíjeli vědci, biochemici a farmakologové, kteří představovali avantgardu, a úspěchy své práce strhli mnoho dalších lidí k následování,
zatímco proti sobě současně popudili koryfeje etablované medicíny, kterým náramně vyhovuje zakonzervovaný stav věcí. Vítězné tažení mozkových nutrientů se rovněž pranic nelíbí mocným farmaceutickým koncernům, protože je
z licenčních důvodů nemohou samy vyrábět a profitovat na nich.
Myslíte avantgardu ve smyslu hudebníků, umělců, myslitelů?
Valuch: Ano. Předběhli svou dobu ve svých postojích a náhledech, a
protože jejich argumenty a jejich erudice byla příliš vysoká na to, aby byli ignorováni, okamžitě se na ně napojila zájmová skupina lidí. Přitom dokonce i v USA se vyskytnou lékaři, kteří o těchto látkách nikdy neslyšeli. Neřku-li
potom v prostředí, kde je celková osvěta a vzdělání na mnohem nižší úrovni než tam. V USA působí Akademie pro vyšší vzdělávání lékařů, která se těší obrovské prestiži, a v jejímž předsednictvu jsou právě lidé, kteří patří k
protagonistům a zastáncům mozkových nutrientů. Všichni členové na sebe vzali dobrovolně a vědomě závazek, že všem lidem, kteří nebudou mít k mozkovým nutrientům z jakéhokoliv důvodu přístup, ať už proto, že jejich místní lékař neuzná
jejich specifickou diagnózu související s pokročilým věkem, nebo z geografických důvodů, že je pro ně obtížné dostat se do místa, kde jsou tyto přípravky dostupné ve větším výběru, že těmto lidem je umožní získat na předpis, a taky
to plní. Zatím tato instituce, která funguje asi čtyři roky, zaznamenala pouze jediný případ z mnoha tisíc, kdy člen odmítl určitému konkrétnímu zájemci předepsat Piracetam. Členové Asociace předepisují i přípravky, které lze získat
pouze v cizině.
I v USA muselo užívání mozkových nutrientů zcela jistě narážet na nějaký odpor.
Valuch: V USA existuje federální vládní instituce Ústav pro kontrolu potravin a léčiv (Food and
Drug Administration). V posledních třiceti letech tvoří 60% jeho rozpočtových příjmů schvalovací poplatky za standartní léčiva vyplácené farmaceutickými koncerny, které tudíž mají na zdravotní politiku přímý i zákulisní
vliv. Poněvadž samy nemohly mozkové nutrienty vyrábět a prodávat, vyvinuly dostatečný tlak na to, aby byly výzkum, výroba i distribuce mozkových nutrientů Ústavem prakticky zablokovány. Stejný tlak byl uplatněn v obchodní válce
proti japonským, německým nebo švýcarským konkurentům, kteří několik druhů mozkových nutrientů začali do USA úspěšně vyvážet. Když se informace o mozkových nutrientech začaly dostávat skrze média na veřejnost, Ústav byl zaskočen a
neuměl na to adekvátně reagovat. Snažil se zabránit v jejich šíření všemi prostředky. Tím spíš, že mnoho lidí, kteří na tom pracovali, nemělo statut klinických pracovníků, ale byli to, i když mnohdy erudovaní, odborníci z oblasti
experimentální gerontologie nebo experimentální psychiatrie. Ale díky doslovné revoltě, která neproběhla přes noc, ale která se tvořila ve vlnách, a která atakovala zpupnost a autoritářskou moc Ústavu, postupně i v Kongresu, se
v několika vlnách podařilo s konečnou platností v roce 1994 v Kongresu schválit zákon o svobodě zdraví. Ten samozřejmě neprošel v původní verzi, jak byl navrhován, nicméně oklestil pravomoci Ústavu do značné míry u látek, o kterých
se dlouhou dobu ví, že nevykazují žádné vedlejší účinky, tzn. aminokyseliny, všechny verze vitamínů, stopové prvky, přirozené metaboliky člověka, přirozené látky z přírody. Tento zákon zakázal Ústavu výrobu, distribuci a dostupnost
těchto látek jakkoliv regulovat. Ústav se v případě těchto látek stal organizací, která pouze registruje výrobce, kteří v dobré víře předají protokoly o způsobu výroby a jsou povinni hlásit jakékoli změny z hlediska těchto produktů.
Samozřejmě, pokud by porušili výrobní protokoly nebo nějaké závazné normy nebo etiku podnikání, tak Ústav spolu s dalšími federálními institucemi má stále zákonnou moc a prostředky je okamžitě zlikvidovat.
Kdybyste
porovnal situaci v České republice, o kolik let pozadu jsme za USA?
Valuch: Z hlediska mozkových nutrientů řádově dvacet až třicet let. Zaostání je zjevné i za zeměmi EU, i když ne tak pronikavě. Smutnější je to,
že se zaostání v této tak citlivé oblasti nedaří eliminovat takovým tempem, jako zaostání ve vývoji obecných technologií.
A v případě byrokracie a našich odborníků v uvozovkách?
Valuch: Tady je
veliký problém v tom, že zdravotnictví se dostalo do velice tísnivé ekonomické situace, která se snad dala i předpokládat, a která narůstala jako stres v člověku do velkých rozměrů. Budiž určitou omluvou českému zdravotnictví, že je
vlastně semleto celkovou společenskou krizí a není schopno adekvátně reagovat na současné trendy. Nakonec i lékopisy, lékopisné příručky a učebnice, zrovna mám před sebou jednu, jsou kopie amerických učebnic patnáct let starých,
protože ze žádných jiných zdrojů, ani z proklamovaných sovětských, nebyly potřebné informace nikdy dostupné. Navíc dnes jsou samotné informace drahým zbožím, na něž domácí zdravotnictví nemá finanční zdroje.
Jaké
vidíte možné způsoby zlepšení situace? Musíme počkat, až doroste nová generace, nebo vyvinout tlak veřejnosti? Co myslíte, že urychlí změnu přístupu k těmto věcem?
Valuch: Důležitý moment je nedočkavost lidí.
Lidé prostě chtějí mít všechno hned, tím spíše, když na to mají peníze. Jakmile se rozšíří povědomí, a to všemi cestami, třeba i díky internetu, vzájemným návštěvám, konferencím, výměně informací, literatuře o mozkových nutrientech a
nootropních látkách, ve větším měřítku a lidé poznají na vlastní kůži, jak tyto látky působí a co jim mohou přinést, tak nespokojenost s jejich nedostupností a s obstrukcemi z byrokratického hlediska stoupne natolik, že by mohlo
dojít k určitému posunu. Zcela určitě to nepůjde tak dramaticky a tak programově jako v USA, protože Američané jsou lidé velice svobodomyslní, opírají se o Ústavu, opírají se o přirozená práva, přirozené zákony, které tady v podstatě
nejsou nebo nefungují, nebo na které se odvolává velmi malé množství lidí. Američané dokázali vyvinout veliké akce a získat pro ně i mediální podporu. Ty akce vrcholily v roce ´88, ´90 a ´92 a potom v roce 1994.
Když to úplně zjednoduším: člověk nemůže z pasti, dokud neví, že je v ní. My, díky nedostatku informací a díky tomu, jak a v čem jsme žili, jsme nevěděli, že jsme vlastně hříčky neurochemických procesů v sobě samých. A že když jsem
rozčilený, tak nejsem rozčilený jenom díky vnější situaci, ale taky díky tomu, že mám větší dispozice produkovat určitý typ neuropřenašeče. Teď už se to ale začíná vědět, takže už je to jenom na nás. Mohl byste nějakým stručnějším
způsobem naznačit biochemickou podstatu nálad, pocitů a postojů, jak je to dlouho, co to víme a co se s tím konkrétně dá dělat?
Valuch: Z hlediska špičkových odborníků v českém prostředí to pochopitelně novinka
není, ale tady šlo o model myšlení a model jednání. Totalitní stát, jehož důsledky ve společnosti přežívají a jsou ještě hluboce zakořeněny, tak razil postoj ke zdraví jako k nějaké pasívní hodnotě, jako ke statku, který nemá moc
velkou cenu. A mnoho jevů a věcí, třeba z hlediska prevence, šlo po povrchu věcí. Takže i těch pár lidí, a řádově to nebylo více než těch pár desítek, kteří si byli vědomi ze zahraniční literatury, jak tyto procesy probíhají, a že
člověk je ať chce nebo nechce určitým nástrojem i vlastního experimentu i experimentu ze strany jiných i v té biochemické oblasti, nemělo sebemenší motivaci, nebo odvahu s těmito poznatky vystoupit na veřejnost a ventilovat je. A
jestliže v USA již před dvaceti lety byla vytvořena celá řada diagnóz, a to v celosvětovém měřítku, pro poruchy nálad, pro poruchy celkového rozpoložení, únavy atd., byly tyto pojmy reflektovány a přeneseny do naší obecné praxe až v
posledních dvou třech letech. Takže i v tomto směru je obrovský časový propad, veliká časová ztráta. Doba, kdy čeští odborníci v terénu budou rozumět a budou umět pracovat s metabolismem a s biologicky účinnými látkami, včetně
mozkových nutrientů, ve prospěch lidí, aby tak dokázali ovlivnit jejich nálady a jejich celkový stav - protože špatná nálada je jenom povrchním symptomem něčeho, co se děje uvnitř člověka - teprve přijde. Zcela evidentně všechny
změny nálad, špatné nálady, deprese, frustrace, mají biochemické pozadí. To znamená, že pokud se u člověka i dílčím způsobem podaří zvrátit biochemickou nerovnováhu, která může být momentální, nebo dlouhodobější, tak se člověk
mechanicky dostane do lepšího stavu, než jaký prožíval. A to je velice významné. Tady je třeba ale vidět velké subtilnosti a tu okolnost, že to není tak jednoduché, že se to nedá aplikovat naprosto paušálně, bez rozmyslu, bez
znalostí a zkušeností. V tom je taky nebezpečí a jeden z důvodů, proč jsou někteří zkušení lékaři třeba v USA skeptičtí a opatrní. Vědí, že mozkové nutrienty jsou velice dobrá a prospěšná věc, ale nejsou ochotni je veřejně
doporučit širším masám obyvatel. Obava z možné masové spotřebitelské hysterie u některých konkrétních látek je opodstatněná. Já si myslím, že není potřeba mít strach, protože mozkové nutrienty si vybírají a užívají
především moudří lidé, a to je taky paradox. Méně moudří lidé, kterým by teoreticky prospěly vůbec nejvíc, buď o nich neví, nebo jsou velice opatrní a skeptičtí.
Co berete vy, co jste ochutnal?
Valuch: No, já jsem zkusil všechno, protože to beru jako takovou profesionální povinnost a momentálně zkouším melatonin, který jsem měl možnost porovnat samozřejmě s jinými klasickými preparáty, když jsem byl nemocný, např. s
Rohypnolem, který je postupně zakazován v řadě zemí, jako látka s vedlejšími účinky a návykovým potenciálem. Melatonin působí tak, že k navození spánku, zvýšení hodnoty hormonů při suplementárním podání, dochází velmi pomalu.
Uživatel, a to je velmi individuální, si vezme dávku jednou denně před spaním, individuální je doba načasování, ale hrubý průměr je asi hodina a půl až dvě hodiny před plánovaným spánkem a ten spánek přijde velice pozvolna, velice
pomalu, ale nezadržitelně. Člověk prostě v tom svém čase, v tom jednom cirkadiálním rytmu, bezpečně usne. Spánek je velice hluboký, mně se mnoho let nezdály sny a po melatoninu se mně zdály, i když ne všechny byly příjemné, ale
velice živé a pestré. A druhý den se člověk cítí velice odpočatý. Ale samozřejmě pokud člověk je, a momentálně jsem ve velkém pracovním stresu, pocit odpočatosti se mění, není to nějaká konstanta, jsou dny, kdy ten pocit odpočatosti
nebo uvolnění, kvalitního vyspání je zcela zřetelný a potom někdy v šumu nebo ve spěchu může částečně zanikat. Jsou odborníci, kteří se domnívají, že užívání melatoninu, tzn. takový pasívní přístup zadními vrátky do organismu může z
mnoha důvodů ovlivnit dlouhověkost a zlepšit řadu biologických parametrů, protože ta kvalita spánku je velice významná vitální hodnota a mnoha lidem čím dál víc a víc chybí. Je taky typické, že člověk se ráno po melatoninu trošičku
pomaleji probouzí, což se dá upravit mnoha způsoby, mnoha technikami a zcela určitě by stačila razantní rozcvička, ale pokud se nechá věcem volný průběh, tak to probouzení z hlubokého spánku je velice pozvolné.
Před šedesáti lety měli naši otcové nebo dědečkové v čistším prostředí a s mnoha méně procenty stresu za den také své způsoby navozování klidu a harmonie. Ale je jasné, že v současném věku prožíváme o tolik víc stresových situací, že
je nutné se nějakým způsobem preventivně nebo i ex post chránit.
Valuch: Samozřejmě. Zajímavé je připomenout, že největší teoretik a zčásti i praktik stresu, slavný kanadský vědec Hans Selye už v roce 1942
referoval o tom, jak je míra stresu člověku nebezpečná, a že je schopna v určité době zničit lidstvo, jeho kvality, potenciál, vitální funkce. Od té doby míra stresu vzrostla neuvěřitelně na celé severní polokouli, ale kupodivu stres
v obrovské míře zasáhl i přírodní národy v Africe a Asii, což je dáno zmatky kolem dekolonizace a nestabilitou, nedostatkem jídla atd. Je to doslova globální problém, nejen na severní polokouli, a je logické předpokládat, že tempo
nárůstu stresové zátěže bude nadále pokračovat, protože neexistují žádné reálné nástroje, které by tomuto trendu bránily.
Ono to možná spěje k tomu velice pragmatickému řešení, protože jednotlivé vlády si nakonec
budou nuceny spočítat, že dolar prevence ušetří desítky tisíc dolarů vynaložených na následné léčení.
Valuch: Ony už samozřejmě takové úvahy i propočty jsou, ale otázkou je dostat je ještě do reálného života.
Zatím jsou víceméně na papíře a mnoho politiků, nebo lidí, kteří veřejné věci ovlivňují, jim nepřikládají takový význam, jak by měli. Zřejmě situace bude muset nazrát tak daleko, že si bezprostřední ohrožení chodu společnosti vynutí
přehodnocení hierarchie humánních cílů a hodnost.
Je to paradox, protože my na konci 20. století neustále technologicky vylepšujeme všemožné nástroje, abychom byli lepší, ale nástroj nástrojů, svůj mozek, jsme dosud
zanedbávali.
Valuch: To je typické. Člověk, který si koupí nový vůz, s ním hned běží do záručního servisu, aby zjistil, jestli je opravdu v pořádku, ale mozek, který je největší dar přírody a nejkvalitnější
systém, který si člověk vůbec dovede představit, se takovému zájmu zdaleka netěší.
Máte nějaký přehled, kdo zatím u nás mozkové nutrienty užívá?
Valuch: V průběhu března až května
tohoto roku jsem se pokusil o spotřebitelský průzkum formou ankety. Tento průzkum nedokázal podchytit celý soubor možných uživatelů, zejména ne těch, kteří se v nových zdravotních trendech orientují a současně mají možnost si
z cest na Západ přivézt literaturu či přípravky k užívání. Nicméně výsledky průzkumu vyjevily následující fakta: více než 60% respondentů - uživatelů má vysokoškolské vzdělání, polovina z nich jsou lékaři nebo
zdravotničtí odborníci. Zbytek tvoří věkově, sociálně a profesně nesourodá skupina osob, z nichž určitá část hledá v mozkových nutrientech pomoc při řešení svých vážných zdravotních problémů, které se jí nedostalo odjinud.
Bohužel v některých případech přichází zájem příliš pozdě. Mozkové nutrienty dovedou velmi často zlepšit průběh a projevy četných onemocnění, ale nemohou vrátit k plnohodnotnému životu člověka, který po většinu života
hrubě porušoval svou životosprávu, utrpěl vážný úraz, nebo se případně stal obětí nekvalifikované léčebné péče. Téměř vždy však dovedou zlepšit kvalitu života.
