|
Ulrike Wittich je terapeutka Somatického pohybu a lektorka Autentického pohybu z Moving On centra a institutu Autentického pohybu
v Oaklandu v Kalifornii. V současné době pobývá (a hledá další zájemce o Autentický pohyb) v Praze. Autentický pohyb
řešení problémů pohybem
být si vědom ostatních a umět na ně reagovat
mobilizace energie
externalizace vnitřních pocitů a myšlenek
sebepřijetí
rozvoj vědomí (sdílených) pocitů a somatických zážitků
budování vlastní identity
rozvoj důvěry v sebe sama a své vnímání
rozvoj a udržování vlastní integrity slovy, zážitky a pohybem
poznání sebe samaUlrike Wittich
Autentický pohyb Láska a bdělost vědomí jsou úzce spjaty - snad jsou tímtéž.
Samuel SandweisPovažuji Autentický pohyb za cestu k osobní transformaci, jako nikdy nekončící cvičení, při kterém mé zážitky a zkušenosti nejsou odděleny od každodenního života, naopak, vzájemně se
prolínají. Od doby, kdy jsem s Autentickým pohybem začala, se mé vnímání světa kolem mne, i můj způsob komunikace s okolním světem, hodně změnily. Autentický pohyb je pro mne primární duchovní praxí nejen
v době, kdy vedu kurz nebo seminář, ale která se projevuje také ve způsobu, jakým komunikuji a jednám s lidmi kolem sebe. Praxe Autentického pohybu dramaticky změnila například mou zavedenou formu cvičení zenového buddhismu
ve stylu Soto. Našla jsem v obou duchovních směrech mnoho paralel, například metodu svědka nebo neposuzovací přístup řeči, ale také nejdůležitější rozdíl, kterým je to, že Autentický pohyb postrádá jakékoliv rituály, vnější
formy a struktury, ze které a do kterých bych se mohla "schovat". Ještě před nedávnem jsem si říkala "buddhistka", protože jsem věděla, jak zpívat sútry, jak se klanět, jak "zenově" hovořit, jak sedět vzpříma
v pozici atd. Zatímco jsem každé ráno zpívala, že "forma je jen prázdnota, prázdnota je jen formou", spadla jsem do pasti formalit a neviděla jsem, že jsem si, v rámci každodenního života, nevšímala, o co skutečně jde, a co
se skutečně teď a tady odehrává např. v mém těle. Potom, právě když jsem loni studovala a pracovala v USA v buddhistickém klášteře, se něco stalo. Něco, co dramaticky posunulo mé vědomí. Každý den jsem v půl páté
ráno seděla v pozici zazenu a meditovala, ale jednoho dne ráno jsem se před zpěvem súter zvedla, otevřela dveře a vyšla ven projít se. Protože jsem už Autentický pohyb nějakou dobu cvičila, najednou jsem prostě poslechla impuls
svého těla a něco začala dělat. Další ráno jsem znovu meditaci vynechala, ale dokázala jsem si postupně uvědomit, že se jedné o jakýsi můj vnitřní odpor vůči formální praxi. Zatímco jádrem buddhismu je učení o tom, že život je
utrpení a že utrpení se lze zbavit tím, že člověk praktikuje osmidílnou vznešenou cestu (podle osmi formálních výroků o "správném" chování), mně připadalo, že hodně lidí "trpí" spíše kvůli formě. Když jsem pak "formu" opustila, abych
následovala vnitřní hlas a instinkt, byla jsem kritizována a málem vyhoštěna z kláštera. Přestože jsem jen sledovala své (ne)já, místo abych slepě následovala vnější formu duchovní praxe. Forma je předpověditelná, a - možná
nejen v teorii, ale i v praxi - oceňována výše než individuální zkušenost, která je vždy nepředpověditelná a nejistá. Buddha vždy zdůrazňoval, že samo učení, bez aktuální individuální životní zkušenosti, není
k ničemu. Pak je v protikladu k tomu, co je v nás opravdu duchovního a co ve formě duchovních institucí ve jménu duchovnosti ve snaze získat pohodlí a klid vytváříme. Vrátila jsem se do kláštera a
uvědomila si, že připoutání k formě, k jakékoliv formě, je v případě, že člověk nenásleduje své vnitřní, okamžité a tělesně prociťované "pravdy", jen dalším vyjádřením lidského utrpení. Jakmile někde existuje jakákoliv
forma, ať už je to etiketa chování v zenové hale, nepsaná pravidla role učitele, gurua, manažera, Čecha, Němce, Američana, Číňana a kohokoliv jiného, co se týče chování, oblékání, mluvení, pak je zde vždy nebezpečí, že člověk
opustí realitu a pravdu své vlastní zkušenosti, protože forma nabízí pohodlí a identitu. Když člověk říká "jsem buddhista", "jsem manažer" atd., a když tento obraz o sobě samém akceptuje jako pravdu, která mu pomáhá "spasit se " od
bolestivých zkušeností, pak se nikdy nedozví, co a kdo skutečně je. To, co člověk skutečně je, je jen jeho, ať jakkoliv neustále proměnlivá, vlastní zkušenost. NEEXISTUJE nic kromě tohoto okamžiku, tohoto těla, a i mysl je vždycky
jen teď, nikdy ne v minulosti nebo v budoucnosti. Ještě jinak: tělo NIKDY nelže. Může mi tak pomoci poznat momentální pravdu a důvěřovat svému zjištění - teď a tady a teď. Jakmile své tělo, respektive jeho zkušenost,
v zájmu připoutání se k nějaké struktuře, etiketě a nebo pravidlům, nebo abych se vyhnula přímé zkušenosti sebe sama, opustím, opouštím i svou pravdu a opouštím sebe sama. Při Autentickém pohybu mi nikdo
neříká, co mám dělat. Nemusím se ve svých pohybech řídit ani hudbou, ani žádnou jinou strukturální formou, a neexistuje cokoliv, co by mohlo být "dobře nebo špatně": jsem to jen já, moje emoce, projekce, myšlenky, soudy, obrany atd.
Existuje jen, moment po momentu, realita mého těla a života. A to je přesně to a tam, co a kde jsem to, co jsem. Autentický pohyb jako Cesta Autentický
pohyb - copak může existovat nějaký pohyb, který by nebyl autentický? To je otázka, kterou při svých seminářích slýchám neustále. Odpověď zní ano i ne, záleží na tom, jak se na problém díváte. Autentický pohyb, pokud ho takto označujeme velkým písmenem, je zvláštní formou pohybové práce, součást revoluce v psychoterapii, která se orientuje více na tělo a která se označuje jako "pohybová terapie" ne ve smyslu terapie jako něčeho, co je omezeno vztahem terapeuta a klienta, ale ve smyslu jakéhokoliv prostředku k sebepoznání.
V USA je Autentický pohyb používán ve spojení s pohybovou psychoterapií jako prostředek osobnostního růstu (ve formě vztahu terapeut, klient), jako pohybové duchovní cvičení ve dvojicích a skupinách nebo v uměleckém
prostředí jako možnost hledání nových uměleckých možností práce s tělem. Já sama v Autentickém pohybu hledám spíše duchovní možnosti a kvality. Z vnějšího pohledu to vypadá jednoduše: dvojice, vždy jeden,
který se pohybuje, a druhý, svědek, který pozoruje, se dohodne na délce času, svědek zazvoní na zvonek a označí tak počátek pohybu. Ten, který se pohybuje, zavře oči, aby nasměroval pozornost dovnitř, a pak následuje své niterné
impulsy a vyjadřuje je pomocí gest, pohybů, zvuků. Svědek pozoruje kolegu a všímá si jeho subjektivních reakcí na myšlenky, pocity, vjemy a objekty. Když uplyne dohodnutý čas, zazvoní opět na zvonek a následuje individuální reflexe,
která může mít nejrůznější formy: psaní, kreslení, keramika, pohyb, odpočinek atd. Poté si oba členové dvojice, ten, který se pohyboval, i ten, který sledoval, vyměňují své zjištění a slovně se dělí o své postřehy: co jim vyvstalo na
mysli, co cítili v pohybu nebo zvukovém projevu toho, který se hýbal, atd. Někdy se ten, který se pohyboval, vyjádří raději formou zápisu. Zvonek zvoní, pomalu se pohybuji směrem v kruhu a začínám se otáčet
kolem své osy proti směru hodinových ručiček. Zvedám pomalu ruce. Cítím úzkost, vzrušení, pýchu, a... souhlas. Stojím, rukama mávám nahoru a dolů, ruce se nahoře uprostřed setkávají. Objevuje se hněv, mé ruce se mění v tlapy s
drápy, směřují dopředu. Cítím, jak si prorážím něčím cestu, je to namáhavé. Dech se ni krátí, ruce se pohybují rychleji a rychleji.Cítím, jak se mi dole v páteři objeví energie a hýbe se. Něco se najednou otevře, rozpouští.
Vydávám mručivé vzdechy, postupně se cítím sebejistější. Levá ruka se dotkne země, cítím se v jisté pozici, zakořeněná. Chci vykročit směrem ven, vzhůru, od kořenů, a najednou jsem v dřepu a cítím spojení mezi kořeny a
srdcem. Teplo, tekutý pohyb, měkko, síla. Cítím se kompletní, odpočatá, v klidu, smířena, tam, kde jsem. Když pak své pocity vyprávím svědkovi, hovořím o svém čase pohybu jako o překonání pocitu být někde jinde.
Zatímco popis základních forem Autentického pohybu lze vtěsnat do jednoho odstavce, samotný pohybový proces je extrémně složitý, protože zahrnuje něco, co je většině z nás cizí: tělesně vnímanou zkušenost. Tělesné emoce jsou
bohužel v naší kultuře považovány za něco nenormálního. Jsme zvyklí na taková těla, která nám ukazují v reklamách, tedy těla zdravá, toužebná, sexy. Zároveň se ale ve svém obyčejném životě stydíme za jakoukoliv intenzívní
tělesnost. Vyjádřit žal verbálně je v pořádku, ale co kdyby jste se v žalu vrhli na zem a váleli sem a tam? Západní společnost vyžaduje nad tělem a emocemi "kontrolu". Posuzovat a hodnotit emoce a skrývat je je očekávanou
normou slušného chování. Pomalu si zvykáme na to, že člověk je souhrnem rovnocenných složek těla, mysli a duše, ale za tělo se stále jaksi stydíme. Část léčby spočívá ve vyjádření toho, co jsme dosud nebyli schopni
vyjádřit. Pokud cenzuruji své tělo, cenzuruji i svou mysl a duši - protože jedno je součástí druhého a třetího. Průkopnice Autentického pohybu v 50. letech, terapeutka tancem Mary Whitehouseová, řekla: "Čím méně je tělo prožíváno,
tím více se to na něm viditelně projeví. Čím méně je skutečné, tím více musí být svlékáno či oblékáno. Čím méně je člověk ve svém těle, tím více pak má tendenci se sebou udělat cokoliv." Zatímco psychofyzikální
podstata pohybu byla rozpoznána a všeobecně akceptována již od počátku našeho století, koncepce vědomého prožívání fyzického pohybu jako katalyzátoru psychických změn je poměrně nová. Bez vědomého prožitku se totiž většinu času
pohybujeme nevědomě. Většina z našich pohybů má určitý cíl. Je-li ale pohyb vykonán vědomě, sám pro sebe, člověk se může zeptat, co o něm vypovídá. Naznačuji tím, že potřebujeme něco víc, než jen cílené pohyby a tělesnou
mechaniku, a že pocity, ukryté v těle, zdroj všech pohybů, by měly být také zahrnuty. Učitelka Whitehouseové, Mary Wigmanová, byla žačkou Rudolfa von Labana (1879-1958). V první polovině tohoto století začal Laban učit
pohyb ve smyslu objevování a rozvoje lidských potenciálů. Jeho velmi záslužná práce ovlivnila celou řadu uměleckých oblastí, teorii učení, terapii atd. Objevování lidských potenciálů pomocí pohybu je jádrem mnoha současných forem
tanečních a tělesných terapií. Všechny mají společné zjištění, že schopnost skutečného a hlubokého citového kontaktu s někým jiným vyžaduje schopnost "somatické" perspektivy, tedy umění podívat se "zevnitř ven". Tělesná práce na
této úrovni umožňuje člověku nastartovat proces sebeobjevování a odkrývání okamžitého vědomí. Dnes jsou stále populárnější dvě všeobecně známé formy vědomého používání pohybu: Alexandrova technika a metoda Feldenkreise.
Obě pracují s vědomým pohybem jako s prostředkem k překonání nevědomých a často přímo škodlivých pohybových návyků. Mattias Alexander a Moshe Feldenkreis byli Labanovi současníci a ačkoliv se nikdy nesetkali, práce
všech tří byla založena na vědomém cvičení a vědomé kontrole pohybů jako cestě k odkrývání lidských potenciálů. Právě v naší době "nevědomých pohybů" byly a jsou jejich přístupy v oblasti znovuobjevování a
znovunalezení našich vlastních těl tak důležité. Přes jejich snahu ale stále zůstaly psychologické a duchovní aspekty pohybu neobjeveny. Pozorované tělo se stalo objektem pozorování, tělo, kontrolované vědomou myslí se stalo objektem
kontroly a člověk tak zjišťoval, že "má" tělo. Zatímco lze vědomě nacvičit pocit, že "mám tělo", v závislosti na psychosomatických symptomech, bolesti a věku lze demonstrovat, že se něco děje i mimo vědomou kontrolu těla. Jinak
řečeno, nemohu svým vědomím kontrolovat tělo, protože tělo JE vědomí. Nemám tělo, JSEM tělem. To, čemu my říkáme vědomí, nemůže nikdy osvětlit všechny aspekty sebe sama či těla. Abychom si na ty další aspekty lidského těla
"posvítili", je třeba dalšího člověka, jeho svědectví, jeho interpretace. Popření těla jako manifestace nevědomého materiálu a lpění na představě těla jako něčeho, co lze kontrolovat a změnit vůlí ještě stále nevysvětluje ani
psychosomatický původ tělesných potíží, ani duchovní perspektivu. Na druhé straně toto popření není (nezbytně) jakousi slabostí třech výše zmíněných metod. Ve své úrovni byly a jsou velmi cenné a pomohly a pomáhají množství
lidí obnovit fyzické funkce a obnovit tak psychosomatickou rovnováhu. V žádném případě nechci zásluhy a průkopnickou práci Labana, Alexandera a Feldenkreise zmenšovat. Chci jen změnit úhel pohledu na možnosti
pohybové práce s tělem. Věřím, že s tím, jak narůstá počet různých forem terapií a práce s tělem, je také třeba, aby si člověk uvědomil důležitost kvality svých objektivních pozorování a byl tak schopen vybrat si ten
nejlepší přístup. Má se soustředit především na funkci pohybového aparátu? Nebo mu půjde o objevení přístupu k nevědomým částem své psychiky? Chce se především dovědět něco sám o sobě? Jak se to odrazilo na psychosomatické
úrovni? Vědomí těla a jeho rovnováhy? Nebo mu jde jen o to mít se dobře? Žádný z těchto přístupů není ani lepší ani horší, otázkou je jen to, čím se chci zabývat právě teď a tady. Pro mne je základním rozdílem mezi
Autentickým pohybem a jinými somatickými metodami především to, že v rámci Autentického pohybu není nic předepsáno: ani rytmus, ani učitel, ani hudba. Základem Autentického pohybu je
být a žít na tělem prociťované úrovni teď a tady
a tak umožnit tělu pohybovat se a vyjadřovat se volně a svobodně, podle nejniternějších impulsů. Autentický pohyb lze definovat jako svobodný (myslí necenzurovaný) pohyb se zaujetím (s emoční přítomností). Nebo jinak, člověk svým pohybům dovolí nechat se řídit nejniternějšími pocity, aniž by přitom používal posuzovací roli mysli a přitom si ještě byl, díky soustředěnému niternému naslouchání, vědom, co se v něm (nebo v jiných lidech) skutečně děje. Pohyb se takto může stát přímou subjektivní zkušeností, otevírající určité vrstvy sebepoznání - a to je cílem také mnoha duchovních škol. Nesčetné příběhy o tom, jak různí lidé dosáhli osvícení, tyto okamžiky popisují jako hlubinnou zkušenost bytí a sebe sama.
Jak v Autentickém pohybu, tak v dalších formálních meditačních školách, ta nejhlubší zkušenost vychází z toho, co nebylo známo, z toho, co je mimo člověka a mimo jeho vnitřní přání kontrolovat to.
Není ani tak důležité, že člověk ví, proč a jak se tyto zážitky stávají, jako že k nim vůbec dochází. Ještě jinak, nejsou to náhodné, ojedinělé a izolované jevy, ale manifestace postupně se rozvíjejícího bdělého vědomí. Mé tělo
je skutečnost v přítomnosti. Věnuji-li mu dostatečnou pozornost a dokáži-li jej skutečně prožívat, je nemožné utéci do minulosti nebo budoucnosti, protože tělo pak bude existovat vždy v tom jednom jediném kroku, teď a teď a
stále nyní. Člověk je tam a to, co je jeho pohyb, jeho tělo je "on" v akci. Pociťování pohybu, které člověku umožňuje kontakt se sebou samým, si nelze přát či přikázat, navléci si jako kabát, ale je nutno jej objevit a dovolit
přihodit se. Potom, protože zážitek je přímý a je tělesný, je nemožné přímému tělesnému zážitku utéci. Pokusí-li se člověk zážitek "vyrobit" nebo "cenzurovat", v pohybu se okamžitě projeví nepřirozená umělost, nebo
se zastaví. S další praxí se pak ego naučí v pohybu a k pohybu nereagovat, a člověk zjistí to, co Mary Whitehouseová řekla takto: "...tělo nemůže a neumí lhát." Svědek Jak již
bylo zmíněno na začátku článku, práce s Autentickým pohybem obvykle začíná ve dvojicích, kdy se jeden pohybuje a druhý, svědek, přináší kvalitu čisté pozornosti. Při pozorování pohybujícího se je svědek rovnocenně vědomě
soustředěn jak na viditelné konání pohybujícího se, tak na svůj vnitřní svět pocitů, smyslů, posuzování a kritiku. Úkolem svědka je akceptovat pohybujícího se bez analýzy nebo vedení, a při pozdějším setkání po skončení fáze pohybu,
hovořit, jen když se kolega zeptá. V tom tkví výzva a možnost naučit se být svědkem sama sebe, zatímco jsem svědkem pohybů někoho jiného. Když se kolega nějak hýbe, čeho jsem svědkem, co cítí mé tělo, jaké
myšlenky, pocity a hodnocení se mi vynořují na mysl? Cílem svědka i pohybujícího se je, namísto přímého myšlenkového svědectví, být svědkem různých úrovní, které teprve dohromady vytvářejí naši realitu. Být zdravý znamená fungovat
v mnoha úrovních, celistvě, v harmonické součinnosti všech částí a úrovní vědomí, které člověka vytvářejí. Schopnost vnímat vlastní zážitek a zároveň sledovat někoho jiného je pro dosažení zdraví a správné role ve
společnosti velmi důležitá. V širokém spektru možných rolí ve společnosti je množství možností pro uplatnění jak role pohybujícího se, tak role svědka. Každý z nás je svým světem, ale každý z nás je i pozorovatelem
celku. Setkávání s druhými lidmi umožňuje hlubinně rozvinout vlastní sebedůvěru. Protože většina lidí rozvíjí jen vlastní impulsy, nikdo se nestará o ty druhé. Toužíme po uznání ve všech aspektech našich osobností, nejen podle
toho, jak vypadáme, jak se prezentujeme, nebo jak si nás druzí představují nebo chtějí mít. Praxe Autentického pohybu ve skupině je cvičením jak být skutečně těmi, kterými jsme, v přítomnosti jiných. Být
v zrcadle jiných znamená být pochopen, cítit, že někdo jiný vstřícně chápe naše myšlenky, pocity, zkušenosti. Zrcadlit někoho jiného vyžaduje ochotu vstoupit do jeho nebo jejího světa, odložit kritické myšlení a zrcadlit to, co
je nabízeno. Potřeba reflexe těch druhých je celoživotní a je součástí nevyhnutelné nekompletnosti, která doprovází růst. (Schwartz-Salant 1982) Tím, že je člověk viděn a pozorován vnějším svědkem bez posuzování ve
všech krásných i škaredých aspektech, může se časem naučit zvnitřnit tento svědecký nekritický způsob vnímání světa a takto, se stále větším soucitem a stále menší kritičností, a aniž by přerušoval přirozený tok pohybů a životních
událostí, vidět a zažívat i sám sebe. Autentický pohyb, místo práce na změně sebe sama v zájmu dosažení svých nebo cizích koncepcí a představ, se soustřeďuje na rozvoj vnitřního svědka, který dokáže nezaujatě sledovat všechny
aspekty lidského bytí, aniž by cokoliv z toho odsuzoval či popíral. V rámci procesu rozvíjení schopnosti vnitřního svědeckého sebepozorování je třeba věnovat velkou pozornost tomu, co říkáme. Jak asi všichni
víme z vlastní zkušenosti, jedna věc je vědět, co chci vyjádřit, a druhá věc je skutečně se vyjádřit, aniž by člověk posuzoval a obviňoval. Integrální součástí Autentického pohybu je proto koncepce "dokonalého" jazyka, praxe
mluvení, jak ji vyvinul John Weir. Neala Hazeová, ředitelka Institutu Autentického pohybu v Oaklandu v Kalifornii, to popisuje takto: Proces pomáhá rozvíjet schopnost vyjadřovat se jazykem, aniž bychom posuzovali
nebo interpretovali. Účastníci, ať už ten, kdo se pohybuje, nebo jeho svědek, souhlasí s tím, že budou otevřeně vyjadřovat své stavy, ve stylu "cítím, že...", "představuji si, že..." a "pokud jde o mne...". Každý
začíná a končí v nejrůznějších náladách a stavech. Vzájemná motivace posiluje atmosféru důvěry, bezpečí a také individuální odvahu. Je to velmi efektivní způsob, jak pracovat s vnitřním materiálem. Proces je to
pro každého účastníka nekonečně tvárný a vyzývající - ten, který se pohybuje, i svědek pak mohou společně dosáhnout takové úrovně vnímání, která přináší hluboký respekt, empatii, ale i globální soucit. Práce
s Autentickým pohybem je procesem, který napomáhá zvládnout způsoby, jak individuálně transformovat nekonečný proud energie do pohybů a nekonečné možnosti představivosti do verbalizace či jiné formy vyjádření. Jak se praxe
prohlubuje, člověk prožívá stále častější pocity uvolněnosti, cyklů, a nepředvídatelnost života pak bere jako příjemný fakt. Není to tak, že by se člověk cítil jaksi "nade vším", ale spíše je v centru dění a proudů života,
vychutnává si je, vychutnává si jak sebe v nich, tak sebe jako jejich součást. V době, kdy stále více převládá jakási křečovitá umělost, je praxe Autentického pohybu cestou k umění být autentický a být také tak i
vnímán ostatními. Je to cesta spojování energií, které existují mimo člověka a čas, ve světě duchovnosti. Je to umění být součástí komunity a zvládnout snadnou výměnu rolí pohybujícího se a svědka a výměnu energií mezi různými
individui. Cítíme-li, že jsme viděni, vidíme a pochopíme. Cítíme-li že jsme slyšeni, začneme naslouchat i slyšet i ty ostatní. Dokážeme-li ji v sobě objevit a rozvinout umění vyjádřit se a být sám sobě svědkem,
dokážeme pak dovolit i jiným lidem jejich svobodné vyjádření tělesného i životního pohybu. |
