"Vyprávějte nám o tom súfijském učiteli," řekla.
Když přijdou do mého meditačního centra v Alabamě lidé poprvé, říkám jim, že se mohou kdykoliv zeptat na cokoliv, co se týká metafyziky a meditační praxe. Večer,
předposlední den delšího meditačního kurzu, jsem se rozhodl, že Karen, která do té doby seděla výborně, ale pak jakoby najednou ztratila všechnu energie, pomůžu. Rozhodl jsem se, že jí budu vyprávět o části své Cesty.
"Vyprávějte nám o tom súfijském učiteli."
Súfista. Nikdy jsem nevyslovil jeho jméno a možná ani žádné neměl. A ani on se nikdy nezeptal na moje jméno.
Začalo to v roce 1965. Na místě, které se
jmenovalo Vietnam, svaté bytosti, které se inkarnovaly do severoamerických těl, byly zabíjeny a zabíjely svaté bytosti, které se inkarnovaly do asijských těl. Na jiné části planety byla jiná skupina svatých bytostí, tentokrát
z Indie, zaujata válkou s jinými svatými bytostmi muslimského vyznání z Pákistánu. A právě v Pákistánu jsem tehdy měl dva roky žít a pracovat.
Večer předtím, než jsem měl odletět z Okinawy, kde
jsem žil už šestý rok, do Pákistánu, jsem se zúčastnil posledního dokusanu, rozhovoru se svým zenovým mistrem. Jmenoval se Takameni a protože prý znal jen dvě slova anglicky, mluvil jsem s ním jako obvykle jen pomocí
tlumočníka. Poděkoval jsem mu za všechno, co mi dal a rozloučil se s ním. Když tlumočník zmlkl, Takameni dlouho mlčel, s tváří bledou a výrazem, jako kdyby právě existoval v nějaké velmi vzdálené realitě. Když nakonec
promluvil, řekl mi čtyři věci. Prý mi nikdy nedal nic, co bych neměl, ještě než jsem se narodil. Dále řekl, že nic se nestalo náhodou, a že můj čas strávený s "mohamedány" bude absolutně karmický. Pak řekl, abych vyhledal "tlustého
muže". A nakonec vyčerpal své znalosti angličtiny tím, že mi řekl: "Jen seď."
Během mé první noci v Pešaváru, na území, kterému se říká západní Pákistán, bombardéry, které USA prodaly vládě Indie, bombardovaly městské letiště,
bráněné protiletadlovými děly, které prodaly USA vládě Pákistánu. Usínal jsem v úvahách nad nově objeveným zjištěním, že protiletadlová děla z USA dokáží sestřelit letadla z USA.
O tři dny později mne
zahradník Sadiq našel, jak se zkříženýma nohama v přece jen chladnějším vzduchu medituji v zazenu. Když jsem skončil a otevřel oči, uviděl jsem ho před sebou. Nedokázal skrýt své vzrušení: "Vy meditujete!" Téměř křičel: "Vy
jste byl v sámadhí! Ale Američané přece nemeditují. Kde jste se to naučil? Kdo je váš učitel? Musím vás vzít ke svému učiteli!"
Příštího večera mne skutečně zavedl k súfijskému mistrovi, který vyučoval rádža
jógu a dhyanu, meditaci. Seděl na podlaze, obklopen svými žáky, a byl velmi tlustý.
Začal jsem třikrát týdně navštěvovat jeho lekce a účastnit se společných meditací. Vyučoval v urdštině, ale kdykoliv jsem
tam byl já, vždy po nějaké chvíli, s pohledem upřeným na mě, přeložil do své rychlé, ale srozumitelné angličtiny obsah toho, co předtím řekl. Asi po dvou týdnech, když jsme se rozcházeli, mi pokynul, abych zůstal, a když jsme
osaměli, zeptal se, jestli se chci stát jeho žákem.
"Chtěl bych poznat vaše učení," řekl jsem. Nastalo dlouhé ticho. Uvažoval jsem, že jsem sice byl upřímný, ale možná jsem narušil nějakou etiketu a snad jsem z jeho pohledu
byl i drzý. Měl vůbec někdy nějaké západní žáky?
"Několik," řekl s úsměvem a já si uvědomil, že mi četl myšlenky. A pak se stejným úsměvem řekl, že mohu zůstat a poznávat jeho učení.
Takameni
mne učil o podstatě všech věcí a ukázal mi, jak srdcem nalézt místo, kde existuje jen hluboký klid a mír. Súfijský učitel mne učil o energii. Vlastně že všechno, co existuje, je jen energie, a navíc, že energie nikdy není statická,
ale je neustále v pohybu, a že je možno ji trénovanou myslí kontrolovat a ovládat.
Následující dva roky jsem se učil o přirozenosti čaker. Dnes o nich občas hovořím spíše jen metaforicky, ale tehdy to bylo něco
velmi reálného a mistrovi stačilo se jich v žákovi jen dotknout a pod přívalem energie se žák vydal na pouť do takových hlubin své psychiky, o kterých ani netušil. Naučil jsem se, co to je síla kundalíní, která čakry oživuje.
Seznámil mne se siddhis, nadpřirozenými silami duchovně zralého člověka, ale také velkým pokušením pro ty nezralejší.
Jak Takameni, tak súfijský učitel své učení často prokládali rozhovory a diskusemi
s žáky, základem obou učení však byla sama meditace. Základní rozdíl mezi těmito dvěma duchovními směry tkvěl v tom, že zatímco v zenu se pravda postupně zjevovala z (meditačního, tedy tělesného a myšlenkového) ticha,
v tradici súfí to byl učitel, mistr, který pomocí svých siddhis, podobných tomu, o čem hovoří některé tantrické a jógické školy, zjistil, kdy je žák připraven na přechod do další úrovně probuzení. Pak prostě vstoupí do
astrálního těla meditujícího žáka a posune jeho kundalíní do další vyšší čakry. Často bylo vidět, jak se žák najednou celý zatřese vnitřním pocitem energie nebo bolesti nebo požehnání a někdy to vypadalo, že přímo levituje. Ostatní,
zvyklí na podobné příhody, pokračovali ve své meditaci, jako by se nechumelilo.
Když to súfijský učitel poprvé udělal v mé přítomnosti, podíval se na mne a řekl: "Některé věci se nedají naučit, ty se dají jen
předat ze srdce do srdce."
V zenu se člověk učí v tichu a tichem, protože učení dharmy, moudrost, má každý ve svém srdci, ještě než se narodí. V súfijské tradici je učení předáváno ze srdce učitele do
srdce žáka díky něčemu, čemu říkají gurukripa, milost gurua.
(Jen tak na okraj se zmíním o siddhis, abych se přidal k nekonečné diskusi na toto téma. Za ty dva roky jsem viděl manifestaci prakticky
všeho: jasnovidectví, levitace, materializace, dematerializace, přemístění věcí. Jsou to věci skutečné a pro ego-mysl fascinující. Pro člověka, jehož cílem je osvícení, jsou to ale věci velmi nebezpečné, protože obvykle zatouží
zvládnout siddhis a veřejně je prezentovat.)
"Chceš být mým žákem?" zeptal se súfijský učitel znovu, poté, co několika žákům pozvedl kundalíní a já jsem slyšel: "Mohu to udělat i tobě... jen o to musíš požádat." "Chci,"
odpověděl jsem. "Buď vítán," řekl a tak jsem se Sadiqem a ostatními žáky začal cvičit. Po nějaké době jsem si uvědomil, že se úroveň mé meditace prohlubuje. Seděl jsem a poslouchal lekce učitele a pozoroval. Dokud neskončil čas na
něco jiného, než pozorování.
"Vše co děláš, dělej srdcem, toť vše."
S těmito slovy položil súfijský učitel své ruce na mé spánky, aby mi požehnal, a já se mohl odebrat do malého přístřešku, kde jsem měl
třicet dní nepřetržitě meditovat. Večer předtím mi vysvětlil, jak mám cvičit dech, a jak se soustřeďovat na čtvrtou, srdeční čakru, pomocí zpěvu základní sanskrtské mantry ÓM, která ve mně jednou při dlouhém zenovém sezení vznikla
spontánně zcela sama. Bylo mi vysvětleno, že mám meditovat nepřetržitě, s jednou přestávkou denně na jídlo a po spánku znovu totéž. Celou tu dobu mám opakovat mantru. "Modli se bez přestání," řekl učitel a já netušil, jak na to
slovo přišel, ale byl jsem mu za něj vděčen.
Teprve později jsem zjistil, že kdybych byl muslim, musel bych sedět čtyřicet dnů a nocí a místo mantry bych musel odříkávat verše Koránu, a básníků Rúmího a Ibn´ Arabiho.
Chatička byla tak nízká, že jsem nemohl stát, a tak jsem do ní vlezl po čtyřech a těžká záclona se za mnou zavřela. Ve stropu byla jedna díra, kterou dovnitř svítilo sluneční světlo a po třicet dní mi tak poznačovalo čas.
Nebyl tam žádný nábytek a jediným zařízením byla miska na jídlo a mísa, do které jsem vykonával svou potřebu. Každé ráno se pod záclonou objevila ruka, vyměnila nádobu, a po chvíli položila dovnitř i sklenici s vodou a misku
s trochou rýže a plackou čapáti.
První den jsem přemýšlel o tom, že je to, co má dělat, je pro mne tak těžké, že bych se měl vrátit k obvyklé zenové meditaci. Něco ve mne ale řeklo, že když už jednou tuhle hru hraji, měl
bych ji dohrát až do konce. A tak jsem dýchal a opakoval ÓM a nakonec přišel čas, kdy jsem nemusel opakovat ÓM, protože to se opakovalo ve mně samo.
Jednou v noci - nemám představu, která z těch třicet to
mohla být - jsem ulehl, že budu spát, ale mantra nepřestala. Bez přestání mnou zvučela a naplňovala chatku a mne, jakoby nějaký velký pěvecký sbor zpíval o rekord ve výdrži. Věděl jsem, že to nejsem já, a že to nemohu zastavit.
Tu noc jsem si myslel, že jsem se zbláznil.
Když můj meditační pobyt skončil, vyprávěl jsem o svém zážitku svému učiteli. Jen pokýval hlavou a řekl, že jsem vstoupil do ÓM-Kaar, do světa, ve kterém jeho obyvatelé
nedělají nic jiného, než že tuto posvátnou slabiku zpívají po celou věčnost.
Mých třicet dnů samozřejmě nebylo jedno velké požehnání. Prožil jsem si hodně krizí, často jsem býval neuvěřitelně znaven a netoužil po ničem,
než po sprše a své posteli. Po takových chvílích jsem ale zažíval neuvěřitelné přívaly energie, která mi umožňovala pokračovat s ještě větší intenzitou. Stále častěji jsem si pak byl vědom, že můj súfijský učitel nějak víc, co
se se mnou děje a dodává mi energii, když ji nejvíc potřebuji.
Opustil jsem Pákistán o tři týdny dříve, než jsem původně zamýšlel. Byl právě Ramadán, během kterého súfisté odcházejí i se svými žáky do soukromí, a tak
jsem věděl, že nebudu mít příležitost poděkovat svému učiteli a rozloučit se s ním. Okolnosti se ale spikly proti mně, a tak jsem situaci vysvětlil Sadiqovi a poprosil ho, aby to vše učiteli vyřídil a vysvětlil. "On už to ví,"
řekl Sadiq.
Nazítří, zatímco jsem čekal na své letadlo na letišti v Káráčí, jsem šel na toaletu. Když jsem zvedl hlavu a podíval se do zrcadla, uviděl jsem tam stát svého súfijského učitele. Otočil jsem se, a
otevřel ústa, jak jsem chtěl začít mluvit, ale v místnosti nikdo nebyl. Otočil jsem se zpátky do zrcadla a on tam byl znovu.
"Budeš nám chybět," řekl a usmíval se. "Díky za všechno, co jste mne naučil," zareagoval
jsem, stále neschopen strávit absurditu okamžiku. "Není zač," řekl. A z ničeho nic poznamenal: "Pozdravuj staříka." A zmizel.
Jak mohl vědět o mé starém zenovém učiteli, který žil na druhé straně zeměkoule, jsem dodnes
nepochopil a ani se o to nesnažím. Naše životy jsou jako bezešvé koberce, ve kterých je každé vlákno dovedně propleteno s ostatními v pečlivých vzorech.
Toho dne v roce 1967 jsem se vrátil do Japonska a k
Takamenimu. Tam se také, o šest měsíců později, stalo to, co mne přivedlo k mé nynější kněžské profesi.
Večer prvního dne v Japonsku jsem vešel do meditační haly. Právě když jsem si sundal boty a vešel, zvuk
zvonku oznámil konec prvního sezení. Uklonil jsem se a snažil se nenápadně dojít k volnému polštáři. Koutkem okem jsem ale zahlédl nějaký pohyb a uviděl jsem mistra Takameniho, jak na mne kývá. Když jsem došel k jeho
polštáři, naklonil si mne a zašeptal mi do ucha japonsky: "Jen žádnou mantru." Pak použil svou angličtinu a dodal: "Jen seď." A mrkl na mne.
(John W. Groff je episkopální kněz, autor knih The Smell of Inocence a The
Sound of Silence, ředitel Mystic Journey Retreat Center, P.O. Box 1021, Guntersville, AL 35976, USA, kde vede semináře hluboké meditace.) Článek převzat a přeložen z časopisu GNOSIS, Spring 1998, distribuce v Evropě:
Airlift Book Company, 8 The Arena, Mollison Ave, Endfiled, Middlesex, EN3 7NJ England.
