|
Dnes již víme, že první minuty života novorozence jsou pro jeho další emocionální rozvoj naprosto zásadní a určující. Je prokázáno, že
většina kriminálních činů je páchána stále stejnými delikventy, a naprostá většina z nich byly děti nechtěné, nebo ty, které strávily první měsíce svého života v ústavech. I my jsme takoví jací jsme právě proto, že jsme ve
velké většině byli zrozeni do oslepujícího světa nemocnic a k mamince jsme se dostali jen na dobu kojení. Pojďme změnit sebe a svět tím, že změníme způsob, jakým se rodí naše děti. Jana Hlaváčková
Alternativní neboli přirozený porod Co je alternativní porod?Alternativní porod je takový porod, který probíhá jiným, než běžným klasickým způsobem.
Pod pojmem klasické porodnictví rozumíme aktivní zasahování lékaře do průběhu porodního děje. Alternativní neboli přirozený průběh porodu vychází ze schopnosti matky porodit své vlastní dítě. Zdravotnický personál je od toho, aby
ženě pomohl, ulehčil, aby ji podpořil a povzbudil, nikoliv však od toho, aby jí diktoval, co má dělat, jak se má položit, že má být potichu apod. Lékař a porodní asistentka respektují intuitivní chování rodičky, která má volnost
pohybu. Snaží se minimálně zasahovat a nerušit intimní prostředí rodičky, případně rodičovského páru. Vychází vstříc jejím či jejich přáním a požadavkům, což podporuje pozitivní emoce a usnadňuje ženě porodit bez stresu a strachu. Stále více porodníků a porodních asistentek si uvědomuje vliv psychiky na průběh porodu. Vystrašená žena, které se nedostane uklidnění blízkou osobou (manžel, matka, přítelkyně), trpí silnými bolestmi, a porod trvá velmi
dlouho, i když je obklopena spoustou odborníků. Jejich odbornost a specializace jí nejsou příliš platné, protože potřebuje pohladit a povzbudit. Potřebuje lidský přístup, lásku a pochopení. V souvislosti s účastí otce u porodu
popisuje odborná literatura snížení potřeby medikací, zvláště analgetické, která často není, zejména pro dítě, bez vedlejších účinků a mnohdy naruší fyziologický průběh druhé doby porodní. Pro rodičku je manželova přítomnost většinou
významnou oporou a tím nejlepším "analgetikem". Záleží samozřejmě na individuálním rozhodnutí páru, zda manžel u porodu bude či nikoliv. Je třeba podotknout, že pocity partnera jsou ovlivněny tím, jakou roli může převzít. Pokud
zůstává pasívním pozorovatelem, bývá pro něho zážitek spíše negativní a dominuje pocit bezmocnosti. Pokud se však zapojí aktivně (masíruje partnerku, hladí ji, drží ji apod.), pak jsou jeho zážitky většinou pozitivní a má pocit
důležitosti a smysluplnosti. Velmi důležitou roli hraje vzájemná důvěra lidí zúčastněných u porodu. Snahou a cílem všech je narození zdravého dítěte s potlačením stresu na co nejnižší možnou míru. Podmínkou přirozeného
porodu je, aby si rodička byla vědoma míry své odpovědnosti, a aby si tento způsob sama vybrala. Klade na ni totiž určité fyzické a psychické nároky a vyžaduje její připravenost. Hlavní zásady přirozeného porodu jsou podle
Světové zdravotnické organizace (WHO) tyto: Respektovat přání ženy kde porodit, respektovat výběr porodníka, respektovat výběr průvodce, vždy zhodnotit individuální rizika, sledovat fyzickou i psychickou kondici
během porodu, soucitné a ohleduplné chování personálu, respektovat právo na soukromí, používat nefarmakologické prostředky tlumení bolesti - např. koupel, masáž či relaxační techniky, při fyziologickém průběhu poskytovat jen nezbytně
nutnou péči, v průběhu porodu nabízet příjem tekutin, sledovat stav plodu nasloucháním, přiložit dítě k prsu do jedné hodiny po porodu. Nežádoucí a škodlivé je: rutinní aplikace nálevu, i. v. infuze, holení, pozice na zádech,
vyšetřování. Srovnání aktivního a fyziologického vedení porodu Aktivní vedení porodu znamená intervenci porodníka za účelem řízení nebo modifikování průběhu porodu. Je charakterizován omezením pohybu
rodičky za účelem možnosti monitorování plodu, tlačení rodičky je pod příkazy porodníka či asistentky, je usilovné, dlouhodobé. Rodička je prakticky po celou dobu výhradně v leže na zádech. Ve většině případů je užito medikamentů,
analgezie a anestezie. Nastřižení hráze (episiotomie) se provádí profylakticky. Poměrně časté je operativní ukončení 2. doby porodní pro pomalý postup porodu a "špatnou" spolupráci rodičky. Poloha na zádech, kterou
akceptovala Evropa i Amerika je přitom poloha imobilizující, která se začala preferovat s rozvojem operativních zásahů ve druhé době. Vybral si ji porodník. Instinkt, diskomfort a bolest nutí rodičku zaujmout takovou polohu, která jí
přinese úlevu, tedy pro ni polohu nejvýhodnější. Při poloze na zádech se vyskytuje více poranění hráze, více deflexních naléhání, dochází ke ztrátě efektivity kontrakcí děložních, je vyloučena síla gravitace. Omezení pohybu rodičky
má za následek zvýšenou bolestivost, negativní vliv na její psychický stav a motivaci rodit. Rovněž je prokázán větší výskyt hypoxie plodu z útlaku velkých cév a snížení fetoplacentárního průtoku. Fyziologické vedení
porodu je charakteristické volnou pohyblivostí matky, která si sama dle potřeby mění polohy v první, ale i ve druhé době porodní. Většinou postává, sprchuje se, odpočívá v leže na boku, pohupuje se na velkém míči, čímž uvolňuje svaly
pánevního dna a pomáhá rychlejšímu otvírání porodních cest. Porodník se vyhýbá analgezii a anestezii, aby nenarušil přirozenou hormonální rovnováhu. Matka tlačí dle spontánní urgence, obvykle krátce na vrcholu kontrakce a v tuto dobu
rovněž krátce zadrží dech. Matka je povzbuzována k tomu, aby čistýma desinfikovanýma rukama sama kontrolovala hráz a prořezávání hlavičky. Masíruje se hráz, hlavička se udržuje ve flexi a nechává se pomalu rozšiřovat hráz. Sumační
vliv tonu pánevního, spontánního tlačení, kontrakcí, působení gravitace, měnících se poloh matky, její motivace a pomoc porodní asistentky přinášejí matce zcela jiný prožitek z porodu, dobrý stav dítěte a možnost vyhnout operativním
zásahům v druhé době porodní. Vzpřímené polohy jsou výhodné, jelikož působení gravitace zlepšuje progresi porodu, je vyloučen vznik syndromu dolní duté žíly, tlak se přenáší na záhlaví, kde je oblast rané osifikace a tedy nejlepší
odolnost vůči tlaku, zlepší se kontrakční činnost dělohy, zlepší se komfort matky, sníží se její tenze a bolestivost a sníží se procento ruptur hráze. Nevýhodou vzpřímených pozic je limitovaný přístup k rodidlům. Ke vzpřímeným
polohám patří: stoj, předklon, podřep s oporou nebo závěsem, pozice v sedě, klek, vzpor. Aktivní vedení porodu zcela vyloučilo vlastní aktivitu matky a kontrolu nad porodem převzal lékař nebo tým lékařů. Při fyziologickém vedení
porodu naopak spočívá velká odpovědnost na rodičce. Je zdůrazňována osobní odpovědnost porodníka a porodní asistentky, kteří vedou porod a je proto nevhodné, aby byl porod veden anonymně týmem porodního sálu.
Vliv vnějšího prostředí Pozitivní působení prostředí na pocity a dojmy rodičky je jedním ze základních předpokladů alternativního vedení porodu. Abychom se mohli uvolnit, potřebujeme příjemné prostředí, které je nám
pokud možno familiární. V porodnictví platí toto dvojnásob. Doporučuje se proto návštěva porodního sálu ještě v těhotenství, aby vstupovala žena při začátku porodu do známých míst. Zařízení interiérů, souhra prostředí a personálu
musí vytvářet v rodičích od prvního setkání pocit důvěry a profesionality. Nezbytné je zřízení samostatných porodních boxů, které zajišťují diskrétní prostředí a intimitu. Boxy by měly co nejméně připomínat prostředí nemocnice.
Uklidňující je teplé barevné ladění maleb a textilií, obrázky navozující klidnou a optimistickou atmosféru. Velmi důležité je vybavení boxu pomocnými relaxačními pomůckami, sloužícími rodičkám k celkovému uvolnění a k uvolnění
pánevního dna. Jsou to míče, žíněnky, stoličky, poddajné měkké sedačky, žebřiny, vana či sprcha. Intimní osvětlení s tlumenou relaxační hudbou působí rovněž pozitivně. Porod dle Leboyera Francouzský
porodník Frederick Leboyer, narozený v roce 1918, je průkopníkem nové techniky vedení porodu, kterou popisuje ve své knize Porod bez násilí. Své porodnické praxi se plně věnoval od roku 1953. Jako první obrátil svou pozornost
k právům narozeného dítěte a kladl si otázku, zda se musí dítě rodit s maskou hrůzy, bolesti a strachu. Přišel se zcela novým pohledem na právě narozené dítě. Vycházel z toho, že novorozenec vidí, slyší, cítí, vnímá a prožívá. Tyto
myšlenky chápal s naprostou přirozeností a nakažlivou přesvědčivostí: Jak jsme si vůbec mohli myslet něco jiného? Prý proto, že jsme o dítěti ještě nikdy nepřemýšleli. Zní to logicky, ale zvláště v tomto případě hrozně. Bereme
věci a události většinou tak, jak nám byly vštípeny, aniž bychom zapojili svůj vlastní mozek a intuici. Proč, ptá se Leboyer, musí být nová lidská bytost, přicházející na svět ze šera a klidu matčina lůna, vtažena do oslňujících
světel a hlučných hlasů? Proč, jestliže zranitelná páteř dítěte byla po celou dobu těhotenství ohnutá, trváme na tom, abychom novorozenci za nohy hlavou dolů rovnali záda naráz? Proč je dítě po drastickém opuštění dělohy okamžitě
matce odebráno? Je skutečně účelem, aby dítě usilovně a křečovitě plakalo? Podle F. Leboyera pracují smysly dítěte již při narození naplno. Jsou bystré a otevřené všem jevům. Novorozenec vnímá bolestivě prudké světlo a hluk, tedy i
hlasitou řeč. Pálí jej vzduch proudící při prvních vdechnutích do plic. Pálí jej pokožka při pokládání na váhu. Když jej lékař uchopí a drží ve visu hlavou dolů, prožívá nepopsatelnou závrať a hrůzu. Páteř se napíná jako tětiva. Jako
by nestačilo to, co již musela vydržet při porodu. Pak ještě pálivé kapky do očí. Dítě je již pláčem zmožené, a pak přichází to nejstrašnější - samota. Novorozenec je opuštěn, necítí svou matku, necítí její ochranu, lásku a teplo.
Dítě prožívá pocity zoufalství a beznaděje. F. Leboyer tvrdí, že změníme-li nepatrně náš přístup, vcítíme-li se do právě se rodící bytosti, pak vyvoláme u dítěte obrovské změny a porod bude pro něho zcela jinou
zkušeností a přátelštějším vstupem do života. Jaké je tedy optimální prostředí při příchodu dítěte? Nejdůležitějšími faktory jsou šero a ticho. Ošetřující personál se musí naučit klidnému a tichému dorozumívání. Podle Leboyera:
"Musíme s dítětem mluvit jazykem zamilovaných. A co je jazykem zamilovaných? Není to řeč, je to dotyk. Jsou to jejich ruce, které promlouvají. Právě to potřebují i novorozenci. To je právě způsob, jak s nimi mluvit - to je to, čemu
jedině mohou rozumět: prostá něha a jemný dotyk." Pro matku má bezprostřední dotyk nahého tělíčka také obrovský význam. Tato chvíle je pro oba, jak pro matku, tak pro dítě intimní záležitostí, která upevňuje pouto mezi nimi. Dítě
spočívá svým bříškem na břichu matky, ta jej laská a hladí a ono cítí, že se narodilo do světa, kde má své místo. Leboyer uvádí: "Oddělení pupeční šňůry hned, jak dítě opustí dělohu, můžeme považovat za projev největší
krutosti, jejíž negativní dopad nelze ani vyjádřit. Ponecháním pupeční šňůry, která dosud pulzuje, dosáhneme změny aktu narození. Především to nutí lékaře ke klidu, je to výzva pro lékaře i matku, aby respektovali životní rytmus
dítěte". Leboyer dále píše: "Dýchat znamená být v souladu se stvořením, znamená harmonii s vesmírem, s jeho věčným pohybem. Dítě při narození nesmí zůstat za žádnou cenu bez kyslíku ani na okamžik. To nám tvrdí odborníci. Příroda to
ví už dávno. A zařídila to tak, že během nebezpečné fáze porodu dostává dítě kyslík raději hned ze dvou zdrojů najednou: z plic a z pupeční šňůry. Oba systémy pracují současně, jeden napomáhá druhému, pupeční šňůrou je dodáván kyslík
dítěti do té doby, dokud ji plně nenahradí nový zdroj - plíce. Pupeční šňůra tepe ještě několik minut po narození dítěte. Napájené kyslíkem z pupečníku, ochráněné před anoxií může dítě přejít na dýchání plícemi bez nebezpečí šoku.
Nenuceně, volně, beze spěchu. Po velice krátkou dobu, v průměru čtyř pěti minut, balancuje novorozenec mezi dvěma světy. Nasávaje kyslík ze dvou zdrojů, přepíná postupně z jednoho na druhý, aniž by prožíval drastický přechod.
Zřídkakdy je přitom slyšet pláč. Co je tedy třeba dělat, aby se tento zázrak uskutečnil? Je třeba mít jediné - trpělivost. Nesnažit se nic uspěchat. Stačí vědět, že je třeba vyčkat a dát dítěti čas na adaptaci." Dalším
krokem je koupel novorozence. Dítě je na vodu zvyklé, je pro něho dokonce tím nejpřirozenějším prostředím. Leboyer uvádí: "Lázeň se připraví do vaničky, její teplota se má přibližovat vnitřku lidského těla, 38 - 39 stupňů Celsia.
Pomalu dítě ponoříme - ne najednou, ale několikrát velmi pomalu a opatrně. Ruce, podpírající dítě ve vodě, pocítí, že je malé tělíčko brzy uvolněné. Dítě pomalu otvírá oči, aby zjistilo, co se děje. Tento první pohled je
nezapomenutelný. Ty velké, hluboké, vážné a pronikavé oči se ptají: "Kde jenom jsem? Co se se mnou stalo?" Cítíme z toho takový projev soustředění, takový údiv, takovou míru zvědavosti, že nás to vyvádí z míry. Napětí se
rozplývá a dítě se začíná volně pohybovat. Nejdříve otáčí hlavičku, pak zkoumá své paže, poté připojí nohy a nakonec se pohybuje celým tělem. Přidává se i mimika. Dítě je velmi roztomilé a spokojené. Neuběhlo ani deset minut od jeho
narození a již si hraje. Po několika minutách dítě pomalu a postupně vyjmeme z vody, zabalíme ho do vrstvy bavlny a vlny. Nezakryjeme však hlavu ani ruce, které musí zůstat volné, aby si mohly hrát a hýbat se. Dítě pokládáme zásadně
na bok, nikoliv na záda. Jeho paže a nohy se tak mohou volně pohybovat, jeho bříško se může napínat a uvolňovat v rytmu dechu, jeho hlava se může otáčet. Nejšťastnější je však na těle své matky, s hlavičkou na jejím srdci poznává
znovu důvěrně známý pravidelný tlukot. Všechno je dokonalé. Vše je v pořádku. Tito dva jsou opět spolu." Slova Fredericka Leboyera jsou velmi silná a nedají se přeslechnout. V průběhu své praxe na porodnickém sále v
Brně-Bohunicích jsem mohla pozorovat reakce novorozenců a nabyla jsem přesvědčení, že Leboyerova tvrzení jsou více než pravdivá. Bohužel zůstáváme příliš hluší a slepí, abychom se mohli do světa novorozenců vžít. Je to svět
nepopsatelně jemný a zranitelný, kde každý vjem - ať slyšitelný, viditelný či pocítitelný, zanechává stopy hluboko v podvědomí. Vliv porodu na psychický vývoj jedince Moderní psychologie přišla v
posledních letech s názorem, že psychický vývoj člověka nezačíná až v raném dětském věku, ale již v prenatálním období. První se tímto začal prakticky zabývat MUDr. Stanislav Grof, český emigrant žijící ve Spojených státech
amerických a psycholog světového významu. Navázal na dílo S. Freuda a C.G. Junga. Využil teoretických zkušeností C.G. Junga, který jako první upozornil na dobu nitroděložního vývoje, ve které, podle jeho bádání, již existuje vědomí
budoucího dítěte a vymezil dále pojem transpersonální (nadosobní) roviny. MUDr. Stanislav Grof se začal zabývat vybavováním porodních traumat navozením tzv. změněného stavu vědomí nejdříve pomocí psychedelických látek a
později bez použití jakýchkoli drog. Je otcem Holotropní metody přístupu k vědomí neboli holistické integrace psychiky člověka. Tato metoda pracuje se třemi rovinami naší osobnosti: autobiografickou - t.j. sebeprožívací a
vzpomínkovou, perinatální - t.j. sebeprožívací, ale nedostupnou vzpomínkami, transpersonální - t.j. překračující sebeprožívání i osobní paměťové záznamy. K perinatální a transpersonální rovině je možné se dostat pouze za změněného
stavu vědomí. Navození tohoto stavu je osobně aktivní, bez použití jakéhokoliv vyvolávajícího prostředku, pod vedením školeného terapeuta, znalého všech tří rovin. S. Grof rozdělil perinatální období do 4 stádií - tzv. bazálních
perinatálních matric (matrice znamená v překladu vpečetění). I. MATRICE Je to období od početí do začátku porodních děložních kontrakcí. Jedná se o symbiózu plodu s matkou. Dítě cítí a vnímá velmi přesně psychické i
fyzické rozpoložení matky a vnímá pocity, jež má matka vůči jemu samotnému. Pokud je I. matrice radostná a harmonická, vytváří kvalitu bezpečí, jistoty a pevné půdy pod nohama v dalším životě. Pokud je však dítě nechtěné, zplozené
např. násilím pod vlivem alkoholu, pokud jej matka vnitřně odmítá, pak je toto zárodkem depresí a základního životního postoje, že nestojí vůbec za to žít. II. MATRICE Začíná s porodními stahy dělohy a trvá po celou I. dobu
porodní. Z hlediska dítěte je tato fáze bezvýchodná a strašná. Neví, co se s ním děje a je nuceno do pasivity - nemůže dělat nic jiného, než čekat. Po celou dobu je vystaveno silným tlakům. Pokud probíhá I. doba porodní fyziologicky
8 - 12 hodin, pak je pro dítě výchovná a posiluje odolnost. Trvá-li však příliš dlouho, pak ji psychika dítěte nezpracuje a je zárodkem těžkých depresí. V klasické psychiatrii se tento stav nazývá endogenní (vnitřní) deprese, což je
opakující se deprese bez zjevné příčiny. Klasická psychiatrie nemá na tyto stavy žádné účinné prostředky, zatímco holotropní metoda je dokáže zcela vyléčit. Úmyslně je totiž vyvolá a zhmatatelní tak, že je převede z podvědomí do
vědomí, kde je může klient s pomocí terapeuta zpracovat, pochopit a pročistit. III. MATRICE Začíná ve chvíli, kdy jsou porodní cesty otevřené a dítě sestupuje. Ve srovnání s II. matricí je tato matrice optimistická a
přináší úlevu. Je ovšem fyzicky náročná jak pro matku, tak pro dítě. Hezký průběh III. matrice přináší do budoucnosti smysluplnost, pevnost a vnitřní sílu. Komplikace v II. době porodní (např. dušení, přílišné stlačování některých
částí těla, apod.) může mít za následek koktavost, psychosomatické potíže jako např. astma, problémy s hrtanem a se zažíváním. Vliv III. matrice souvisí také s prožíváním sexuality. Špatný průběh je někdy primární příčinou sexuální
agresivity (zejména u mužů). IV. MATRICE Trvá od narození k přestřižení pupečníku. V této době prožívá dítě spoustu smyslových změn. Je to doba velmi důležitá a její průběh je prakticky zcela závislý na chování personálu
porodního sálu. Důležitou roli na pozitivních vjemech novorozence hrají: tlumené osvětlení, tiché hlasy, položení dítěte bezprostředně po narození na břicho matky, aniž bychom přerušovali kontakt pupečníkem, jemné pomalé dotyky,
přestřižení pupeční šňůry až po několika minutách poté, co dotepe, neoddělování dítěte od matky. V této matrici se dítě setkává s prvkem přijetí sebe sama. Je-li "povedená", pak je zárodkem mentální dospělosti a člověk
dokáže nést odpovědnost za to, co dělá. "Nepovedená" IV. matrice se v dospělosti projevuje častým upadáním do sklíčenosti a přílišným odevzdáním se. Klient se špatnými záznamy z této matrice nedokáže přijmout sebe sama.
Vliv císařského řezu na psychiku jedince Je samozřejmé, že záznamy v psychice dětí porozených operativní cestou jsou jiné. Neprožily to, co většina z nás a měly svůj příchod na svět ulehčen. Tím ovšem přišly o
mnohé primární prožitky a o zkušenosti probojovat se na svět. Ze zkušeností psychologů - terapeutů zabývajících se holotropní metodou je zřejmé, že tito lidé bývají pasívnější a málo invenční. Mají problémy v sociálním chování,
jelikož nedokáží snadno komunikovat. Bojí se mluvit ve společnosti a nezřídka se neumí seznámit s protějším pohlavím. U takto narozených dětí je velmi důležitý brzký kontakt s matkou, který uvedené následky tiší. Vliv porodu na
další vývoj psychiky jedince považuji za nepřehlédnutelný a myslím si, že porodnictví u nás má po této stránce obrovské mezery, jelikož si tuto skutečnost prakticky vůbec neuvědomuje a nepřipouští. Pokud by se nám údaje uvedené v
této kapitole zdály příliš nepravděpodobné, nemění to nic na věci, že přirozeně vedené porody zanechávají v psychice matky i dítěte zcela jiné záznamy než porody klasické - intervenční. Porod dle Michela Odenta
Kniha Znovuzrozený porod, ze které zde čerpám a cituji, vyšla v anglickém originále v roce 1984, a na našem trhu se objevila v češtině až o jedenáct let později, tedy v roce 1995. Dr. Michel Odent v ní shrnul své zkušenosti z
práce porodníka v malé porodnické klinice ve francouzském městečku Pithiviers nedaleko od Paříže. Odent začínal v Pithiviers jako přednosta chirurgického oddělení a teprve později se začal zajímat o práci na porodní klinice. Od roku
1972 se porodnictví věnoval již zcela. Jako porodník pracoval dr. Odent velmi netradičně. V knize se uvádí: "Charakteristickým rysem Michela Odenta je ochota dát se poučit přímo od rodiček, což je u porodníka vzácností.
Není dalším mužem, který vykládá ženám, co by měly dělat, dalším porodníkem, který poučuje ženy o jejich roli u porodu. Michel Odent hovoří jinou řečí. Usiluje o to, aby sloužil ženě, která si chce prožít porod, tento osobní, intimní
a hluboce tvůrčí zážitek. Nenabízí žádné kouzelné urychlené řešení, ale snaží se odhalit, jaké prostředí je vhodné pro porod a rodička představuje v jeho očích především samu sebe, nikoli pacientku či smršťující se dělohu nebo
porodní kanál či kousíček komplikované reprodukční mašinérie." Od začátku svého působení v porodnici se snažil dr. Odent o úzkou spolupráci s porodními asistentkami. Usiloval o renesanci jejich umění a právě dobré vztahy s porodními
asistentkami se staly klíčem k jeho úspěchu. Společně s nimi stále více ustupoval od běžných rutinních procedur (holení, klystýru, umělého protrhávání plodového vaku, elektronického monitorování, epiziotomie apod.) a porody se tak
stávaly přirozenější, hezčí a radostnější. Prvním konkrétním krokem k navrácení porodu ženám bylo zřízení tzv. "primitivního pokoje". Odent uvádí: "Primitivní pokoj, jak jsme ho nazvali, byl postaven pro soukromí, pohodlí a svobodu
pohybu. Je malý, protože v malém pokoji můžeme snáze docílit pocitu soukromí. Je vymalovaný teplými, jásavými barvami a vybavený pevným, nízkým pódiem s polštáři v jasných barvách (v sále však není žádná postel, která by navozovala
jednu určitou porodní polohu), vzbouzí intimní, domácký pocit a působí vstřícným dojmem - to má velký význam vzhledem k našemu přesvědčení, že místo ke zrození by se mělo podobat spíše místu k milování než nemocničnímu pokoji. Žena
zde může jednat zcela tak, jak se jí líbí, může volně křičet či dělat hluk, svobodně jednat a pohybovat se po pokoji, jak si sama přeje." Dalším zajímavým momentem v práci dr. Odenta je jeho postoj k psychoprofylaxi. Ve
své knize píše: "Žena se v tomto případě vlastně aktivně spolupodílí na popírání sebe sama tím, že přijímá systém, jenž "kontroluje" její reakce na bolest, její způsob dýchání, její polohu a dokonce i zvuky, které vydává -
nejzákladnější prvky chování rodící ženy... Ujišťujeme ženy, že nejlepší pozice pro ně jsou ty, k nimž samy dospějí. Neučíme ani techniky dýchání. Je nemožné předepisovat při porodu, jak dýchat, aniž bychom tím zároveň předepisovali
určitou porodní polohu: lidé totiž dýchají různě podle toho, zda se procházejí, stojí, krčí se, klečí, leží, opírají se o něco či jsou nadnášeni vodou. Proto je náš postoj v přímém rozporu s konvenční psychoprofylaxí, Lamazeovou
metodou, při níž ženy nacvičují kontrolu svého dechu, svých myšlenek a vyjadřování svých emocí. V Pithiviers, vysvětluji, děláme pravý opak. V den porodu povzbuzujeme rodící ženy, aby se poddaly svému prožitku, aby se zbavily
sebekontroly, aby zapomněly na všechno, ce se naučily - na všechny kulturní představy, na všechny vzorce chování. Čím méně se toho žena naučila o správném způsobu porodu, tím snazší pro ni bude." K otázce podávání
analgetik a umělých hormonů dr. Odent uvádí: "Rovněž vidíme stále zjevněji, že v celkové hormonální rovnováze organismu, která umožňuje spontánní porod, hrají důležitou roli endorfíny, neurohormony s funkcí podobnou morfínu. Tyto
vnitřní opiáty fungují jako přirozené léky proti bolesti, chrání však nejen proti ní, ale zároveň potlačují úzkost a strach a navozují všeobecný pocit blaha. Podávat ženám během porodu léky proti bolesti a syntetické hormony (umělý
oxytocin), jak je běžnou praxí v moderních nemocnicích, zničí hormonální rovnováhu, na níž závisí spontánní průběh porodu. Skutečně se zjistilo, že čím delší a obtížnější je pro ženu porod, tím výše vystoupí hladina endorfínů v jejím
organismu." Epidurální anestézie se v Pithiviers nepoužívá, jelikož je v rozporu s přirozeným porodem a riziko klešťového porodu při její aplikaci stoupá až pětinásobně. Výsledky dr. Odenta jsou více než uspokojivé.
zatímco běžné procento císařských řezů v západoevropských zemích se pohybovalo v první polovině osmdesátých let mezi 20 - 25% a perinatální úmrtnost byla okolo 10 promile, v Pithiviers dosahovali bez jakéhokoli screeningu
(předběžného průzkumu) stejně nízké úmrtnosti, přičemž podíl císařských řezů byl pouze 6 - 7% všech porodů. Když pak opomeneme statistické údaje a zaměříme se na subjektivní pocity žen, popisujících své dojmy z porodu v Pithiviers v
dopisech, které jsou otištěné v knize, tak pochopíme, že porod může být fascinujícím, tvořivým a někdy až extatickým zážitkem. Ženy v dopisech často hovoří o "jiném stavu vědomí" při porodu, o touze křičet a pohybovat se, o
nepopsatelném hnutí mysli, o blaženosti těsně po porodu, když držely nahé tělíčko svého novorozeného dítěte, o vděčnosti dr. Odentovi a porodní asistentce za duševní podporu a fyzickou nevtíravost, a též za intimní chvíle soukromí a
za klid během celého porodu. Porody ve vodě Existují povídky, pocházející z Karibiku, Japonska či Havaje, vyprávějící o porodech ve vodě jako o tradiční záležitosti trvající již stovky let. Do Evropy se tato myšlenka -
rodit ve vodě - dostala z Ruska. Průkopníkem byl Igor Charkovsky z Moskvy, který experimentoval také s porody do Černého moře. Měla jsem štěstí shlédnout videonahrávku v ruštině, která ukazovala právě porody do moře. Snímek je
kouzelným dokumentem o tom, jak lze rodit bez bolesti, s plným prožitkem aktu zrození. V zahraničí existují porodnické kliniky, které porody ve vodě již mnoho let s úspěchem provádějí. Jedním z takových míst je porodnice
v Maidstone (nedaleko Londýna) ve Velké Británii. Porodnice má kromě běžného porodního sálu ještě dvě místnosti se speciálními vanami, uzpůsobenými porodům ve vodě. Porodní asistentka Dianne Garland působí v této porodnici od roku
1983. Posledních deset let se zabývá tématikou porodů do vody, a to jak prakticky, tak teoreticky a vědecky. Výsledky svých výzkumů zveřejňuje publikační činností a pořádáním přednášek doma i v zahraničí. V roce 1995 vydala knihu
"Porod ve vodě - Přístup k péči" (Waterbirth - An Attitude to Care). Tato publikace je shrnutím zkušeností a praktickou příručkou pro porodní asistentky. Paní D. Garland se podařilo vyvinout podvodní monitor, který umožňuje
sledování stavu dítěte i pod vodou. Průvodce porodem ve vodě Klinické posouzení porodní asistentky je rozhodující. Zjistíme, zda mají rodiče nějaké předchozí zkušenosti a teoretické znalosti o porodech do vody.
Matka by si měla být vědoma toho, že v případě komplikací bude muset vodu opustit. Matky, používající vodní lázně, by neměly mít známé ani předpokládané žádné komplikace. Porod by měl být v termínu. Jako jediné analgetikum se může
použít Entonox (inhalační analgezie). Porody indukované prostinem nejsou kontraindikovány, pokud nejsou známé ani předvídatelné komplikace. Ženám s předcházejícím císařským řezem by se hydroterapie doporučovat neměla. Pokud však ženy
mezi císařským řezem a nastávajícím porodem již vaginálně porodily, pak je porod ve vodě možný. Ženy, kterým odtekla plodová voda a u kterých se porod do 24-36 hodin spontánně či podáním prostinu rozběhl, mohou ve vodě porodit.
Rodička by měla vstoupit do vody až po rozběhnutí porodu. Péče o matku a dítě probíhá běžným způsobem. Jakékoliv odchylky mají být hlášeny. Prevenci proti přehřátí či podchlazení zabezpečuje opakované měření teploty vody a prostředí.
Matka by měla být pobízena k dostatečnému příjmu tekutin, aby se zabránilo dehydrataci v teplém prostředí. K dispozici jsou nadnášecí (plovoucí) pomůcky. Srdeční činnost plodu je sledována speciálním podvodním monitorem. Tento
monitor je na baterie, aby se snížilo riziko elektrického šoku. Teplota vody: v první fázi 33-400C, ve druhé fázi 37-37,50C. Zkušenosti prokazují, že uvedené teplotní hodnoty podporují děložní činnost a
zabraňují iniciaci dýchání pod vodou. Voda se udržuje čistá pomocí síta. Péče o perineum: klasický způsob chránění hráze při prořezávání hlavičky je označován za zbytečný. Ponoření ve vodě mění elasticitu kůže a tlak vody umožňuje
rodičce, aby tlačila rovnoměrně. Zároveň je vyzývána, aby sama svýma rukama kontrolovala postup hlavičky, bez minimálního zásahu asistentky. Se šitím se nemusí pospíchat. Stačí, aby bylo provedeno do jedné hodiny po porodu. Tkáň,
která byla dlouho namáčená ve vodě, se potřebuje zregenerovat. Jakmile se dítě narodí, vyzvedne jej matka okamžitě nad hladinu. Dítě se musí narodit celé pod vodou, aby nedošlo k iniciaci dýchání. Třetí doba porodní závisí na přání
matky a na zkušenosti porodní asistentky. Probíhala-li první i druhá doba porodní bez jakékoliv vnější intervence, pak může žena porodit i placentu pod vodou. Neexistuje evidence vodní embólie. V každém případě musí být zabezpečeno
teplo jak pro matku, tak pro novorozence. Výzkum ukázal, že by rodící ženy neměly ve vodě zůstávat déle než 5 hodin. Prvorodičky rodí ve vodě průměrně 4-5 hodin, ostatní 2-3 hodiny. Pokud se porod po pěti hodinách nechýlí ke konci,
pak je vhodné, aby rodička opustila vanu a porod se dokončí na suchu.V naléhavých situacích je žena vyzvána, aby vodní lázeň opustila. Resuscitační vybavení je samozřejmě dosažitelné. Pupečník, který je obtočený okolo krku dítěte,
nesmí být v žádném případě zaškrcen a přestřižen pod vodou. Na konferenci o porodech do vody ve Špindlerově Mlýně v listopadu 1997 promítala paní D. Garland videonahrávku. Poté následoval její komentář a diskuse. Snímek
ukázal celkové prostředí a atmosféru, ve kterém porod probíhal. V sále byly přítomny zejména porodní asistentky a také porodníci, které tato tématika zajímala. Všichni polohlasně udiveně povzdechli v momentě, kdy porozená hlavička
sama bez jakékoliv pomoci asistentky provedla deflexi a otočila se obličejem doprava. Záběry byly skutečně fascinující. Rodičku zezadu podpíral, objímal a líbal manžel, který klečel za vanou. Porodní asistentka klečela ze strany a
velmi tichým, uklidňujícím hlasem s matkou hovořila a povzbuzovala ji. V místnosti bylo tlumené osvětlení a kromě rodičky, manžela a asistentky (a kamery) tam nikdo jiný nebyl. Rodící žena byla plně soustředěna. Celý porod proběhl
bez jediné intervence ze strany porodní asistentky. Dítě si našlo cestu na svět samo a matka jej vzápětí vyzdvihla nad hladinu a položila si jej na hrudník. Záběry byly dojemné a vyvolaly ve mě respekt k přírodě. Vše působilo tak
přirozeně, samozřejmě a čistě. Oba manželé překypovali radostí a vzrušením. U nás se porodům do vody lékaři stále brání. Argumentují nedostatkem informací a zkušeností, nebezpečím aspirace a nejasnou rizikovostí.
Porody doma Porody v domácím prostředí byly až do padesátých let běžnou záležitostí. Porodnictví se v 50. letech začalo prudce rozvíjet. S tím souvisí soustřeďování porodů do porodnic. Došlo také k zásadním změnám v přístupu k
novorozenci. Vývoj elektroniky se zaměřil na sledování plodu a pokrok anesteziologie umožnil širší využití operačních technik. Začaly pravidelné kontroly v průběhu těhotenství. Díky tomu došlo k prudkému poklesu úmrtnosti, a to jak
novorozenců, tak rodiček. Pozitivní výsledky vedly však k přeceňování významu zdravotnické techniky. Tím, že se veškeré porody soustředily do porodnic, kde byl větší důraz kladen na sterilitu a technickou vybavenost, než
na lidskost a psychickou stránku, došlo k odosobnění rodičky a k nepochopení celého procesu zrození. Vytratila se úcta k rodící se bytosti. "Porodní báby", pro které bylo rození dětí posláním, a které si dokázaly poradit téměř se
vším, se jen těžko smiřovaly s novým systémem porodnictví. Odpovědnost přebral lékař a porodní asistentka získala titul pomocnice. Již to nebyla ona, kdo rozhodoval a jednal. Musela se řídit instrukcemi porodníka, i když se s nimi
třeba příliš neztotožňovala. Došlo tak k eliminaci funkčních společenských a lidských vztahů: těhotná žena - rodina - domácí prostředí - porodní bába jako známá důvěryhodná osoba. Místo toho přichází žena, úplně sama, do neznámého
nemocničního prostředí mezi neznámé odborníky. Je jí upřena jakákoliv svobodná vůle, jelikož lékaři a celý zbylý personál ví přece lépe než ona, co má dělat, co má cítit, jak se má chovat apod. Dokonce ani ti nejbližší rodinní
příslušníci neměli dříve (v minulém režimu) do porodnice přístup kvůli sterilnímu prostředí. V našem státě jsou porody doma zatím stále nelegální. Na jednu stranu je to pochopitelné, jelikož to odráží celkový systém
našeho porodnictví. Práva na svobodné rozhodování jsou v této oblasti bohužel téměř nulová. Žena, která by chtěla porodit své dítě doma, by byla považována přinejmenším za nerozumnou či nezodpovědnou, v horším případě za bláznivou. V
našich podmínkách je porod doma rizikem, jelikož neexistuje odpovídající zdravotnické zázemí a podpora ze strany lékařského personálu ani ze strany legislativy. Jinak je tomu v mnohých západoevropských státech (Německo,
Holandsko, Velká Británie, Francie, Rakousko atd.) a v USA, kde se porodům doma nebrání ani zdravotníci, ani zákony. Souvisí to s celkově odlišným systémem porodnictví (zdravotnictví). Ve většině zmíněných zemích spočívá zásadní
rozdíl v roli porodních asistentek, které mají svá práva, ale také obrovskou míru odpovědnosti. Těhotná žena si kromě gynekologa vybere také porodní asistentku, ke které během celého těhotenství dochází. Porodní asistentka tedy ženu
dobře pozná a u porodu je jí velkou oporou, a to nejen z hlediska odborného, ale také z hlediska lidského. Pokud se žena rozhodne porodit doma, je porodní asistentka povinna ji poskytnout veškerou péči a pomoc. Odent uvádí: "Proč je
v Nizozemsku pouze 6 procent porodů císařským řezem a v jiných západoevropských zemích až 25%? Proč je v Nizozemsku perinatální úmrtnost pod 10 promile a úmrtnost matek při porodu je řidší než jedna z deseti tisíc? Proč se objevují
takovéto statistické údaje právě v jediné ze západoevropských průmyslových zemí, kde se každé třetí dítě rodí doma, další třetina na poliklinice a jenom zbývající třetina v konvenčních porodnicích?!" Pro porody doma existují v
těchto státech speciálně vybavené ambulantní vozy, které mohou rodičce poskytnout odbornou lékařskou pomoc v případě nečekaných komplikací a dopravit ji urychleně do porodnice, je-li nutný operační zákrok. Podle mého názoru by měla
mít žena možnost volby i v našem státě. Měla by mít však nejen možnost svobodného rozhodnutí kde a jak chce porodit, ale mělo by se jí dostat také odpovídajícího zdravotnického zázemí v případě, že se rozhodne porodit doma. Myslím
si, že posuzování toho, zda je rozhodnutí rodičky (mám samozřejmě na mysli zdravé ženy s fyziologickým průběhem těhotenství) rozumné či nerozumné, zodpovědné či nezodpovědné, nám nepatří. Nechejme jej ženám, které chtějí porodit své
vlastní dítě. Společnost je tu od toho, aby nás chránila, nikoliv omezovala. Alternativní porody v Bohunické porodnici v Brně Čtrnáctidenní praxe na porodním sále v Brně-Bohunicích mi umožnila přímý kontakt s
rodícími ženami. Snažila jsem se mít oči doširoka otevřené a "zpovídala" jsem jak zkušené porodní asistentky, tak maminky při porodu a vzápětí po něm. Připravila jsem si pro rodičky také stručný dotazník, který vyplňovaly
vzápětí po porodu nebo na oddělení šestinedělí. Tým porodního sálu se snaží již od roku 1992 o jiný než o běžný způsob vedení porodů. Na prvním místě stojí potřeby rodiček, kterým zde vycházejí maximálně vstříc. V loňském roce
proběhla rekonstrukce porodního sálu. Byl upraven tak, aby měla každá rodící žena (případně žena s partnerem) své soukromí. Nyní má sál k dispozici tři samostatné porodní boxy, jeden nadstandartní pokoj s vanou, sprchy a přijímací
místnost. Každá žena je po přijetí seznámena s tím, že může libovolně používat sprchu. Se sprchováním (případně koupáním) v I. době porodní mají v Brně velmi dobré zkušenosti. Některým ženám dělá teplá voda tak dobře, že stráví na
míči ve sprše většinu času. Kromě volného pohybu a sprch mají rodičky k dispozici velké míče (physiobally), žíněnky a speciální křesla, která jsou naplněna pilinami. Tato křesla se přizpůsobí tvarům těla. Používají se také k
vlastnímu porodu. Žena pak rodí v polosedu, chodidla má opřená o zem a přidržuje se buď žebřin, které má za sebou nebo ji zezadu přidržuje partner. Vlastní porod probíhá dle přání rodičky a dle úsudku porodní asistentky a porodníka
buď klasicky vleže na zádech, nebo na boku, v polosedě na výše zmíněném "křesle" nebo v sedě na porodní stoličce. Vana, která je umístěna v nadstandartním pokoji neslouží k porodům do vody, ale jako úlevová pomůcka pro
první a druhou dobu porodní. K vlastnímu porodu se však voda vypouští. Žena z vany buď vystoupí a přechází do jiné polohy nebo zůstane ve vypuštěné vaně, kde porodí. Není výjimkou, že se předem vybraná pozice ukáže být pro rodičku
nepohodlnou či příliš bolestivou. V takovém případě reagují asistentky většinou velmi pohotově a doporučí rodičce jinou polohu, která je pro ni v dané situaci výhodnější. U nás tolik oblíbená a stereotypně používaná poloha vleže na
zádech se jeví jako určitý "tlumič" děložních kontrakcí i u vrcholícího porodu. Ne jednou jsem měla možnost vidět, jak děložní činnost rodičky, která zaujala polohu vleže na zádech, slábne a ustává. Rodička je pak nucena
vyvíjet k tlačení obrovské úsilí a asistentky jí musí někdy dokonce pomáhat tlakem na břicho. Za denního světla nepoužívají v Bohunicích umělé osvětlení (kromě šití a prohlídky rodidel po porodu, kdy je třeba bodové osvětlení). V
nadstandartním pokoji jsem se setkala vždy s tlumeným osvětlením (pokoj nemá okna). Používání ostrých světel přenechali operačnímu sálu. Tlumené osvětlení přispívá ke klidné atmosféře a je přátelské ke smyslům rodícího se dítěte. Bezprostředně po porodu pokládají novorozence na matčino břicho. Tento okamžik je nejdojemnějším momentem celého porodu. Rodiče (podle výsledků zmíněného dotazníku je otec u porodu přítomen u prvorodiček v 67% a u
druhorodiček ve 49%) září štěstím. Maminka se poprvé dotýká nahého tělíčka a tatínkové někdy zpovzdálí, jindy zblízka zvědavě nakukují přes rameno, jakže to vypadá jejich potomek. Odvážní otcové mohou vlastníma rukama přestřihnout
pupeční šňůru. Následné ošetření novorozence provádí pediatr a dětská sestra ve stejném porodním boxu, kde leží rodička. Matka tak může vše sledovat a není ochuzena o první okamžiky se svým dítětem. Když je dítě ošetřeno a zabaleno,
vrací jej sestřička okamžitě matce. Pokud probíhá šití po epiziotomii či jiném porodním zranění, chová dítě otec, nebo se pokládá do dětské postýlky, která je umístěna vedle matky. První přiložení dítěte k prsu probíhá za asistence
dětské sestry ještě na porodním sále, kde žena zůstává další dvě hodiny po porodu spolu se svým dítětem. Tyto vzácné chvíle vzápětí po porodu, kdy odezněla bolest a strach, mohou prožívat oba rodiče pospolu. Rodička bývá však velmi
unavena a ráda usíná, aby zregenerovala své síly. Po uplynutí dvou hodin odchází matka se svým dítětem na oddělení šestinedělí. Atmosféra porodního sálu v Bohunicích byla vždy vlídná, příjemná a přátelská. Pochopila
jsem, že práce na porodním sále je posláním. Je to práce radostná a krásná, ale nesmírně odpovědná. Aby jí mohl člověk sloužit, potřebuje lásku, pochopení a úctu k životu. Chybí-li zde láska, úcta a pochopení, pak se stává porodní
sál místem bolesti, fyzického i psychického strádání a násilí vůči matce i dítěti. Porodní asistentky a porodníci mají obrovský vliv na to, jak porod probíhá. Do velké míry určují, zda jej žena a dítě prožijí v psychické pohodě, nebo
zda pro ně zůstane traumatickým zážitkem. Závěr Když jsem začala svou práci psát, motivovalo mě přání zprostředkovat maminkám co nejvíce užitečných informací týkajících se přirozeného těhotenství a přirozeného
porodu. Mrzí mě, že je u nás všeobecné povědomí o možnostech alternativního porodnictví dosud tak mizivé. Podle mého názoru záleží velmi mnoho na ženách samých, jak rychle a jak kvalitně se u nás přirozené porodnictví rozvine. Kde je
poptávka, tam je také nabídka. Toto pravidlo platí ve zdravě fungující společnosti a tou se přeci snažíme být. Proč se tedy my ženy necháme ovládat muži porodníky? Zdá se mi přirozené, že by mělo ženám patřit právo rodit tak, jak si
přejí ony a ne tak, jak si přeje porodník. Instinkt rodící ženy se ovšem může projevit jen tehdy, když má k tomu vytvořené vhodné podmínky. Při způsobu, jakým u nás probíhají porody běžně, tedy zcela pod vedením lékaře a personálu, v
imobilizující poloze na zádech, často s použitím farmak, s profylaktickou epiziotomií atd., je zapojení instinktu prakticky nemožné. Rodička, která má potřebu křičet, je napomenuta, rodička, která má snahu se pohybovat, nebo která
nechce mít nohy zvednuté a svázané ve třmenech, je vyzvána k nehybnosti a k poslušnosti. Není zdaleka samozřejmostí, že by děťátko vzápětí po porodu položili mamince na břicho - důležitější je přeci vážení, měření, ošetření pupíčku a
další úkony včetně zabalení do zavinovačky takovým způsobem, že se dítě nemůže ani pohnout. Ručičky má pevně semknuté k tělu. Maminka, která právě s vypětím všech sil porodila své dítě, musí čekat dlouhé minuty, než jej smí spatřit.
Sestřička jí přináší jakýsi uzlíček, ze kterého vykukuje jen hlavička. Matka tak přichází o krásnou intimní chvíli, kdy by mohla cítit nahé tělíčko na svém těle, dotýkat se jej a laskat jej. Maminky ochuzené o tyto chvíle se buď
rozpláčí nebo se strachují o zdraví dítěte a nebo vyčerpáním rezignují. Jsem toho názoru, že tato nesmyslná opatření jsou přežitkem a vychází z naprostého nepochopení aktu zrození. Všechny důležité okamžiky porodu, a to jak pro ženu,
tak pro dítě, byly různými předpisy lékařů a porodnic eliminovány, a nyní se prostě dělají dál, protože se to tak dělá již léta. Jsem přesvědčena, že by se to tak již dlouho dělat nemuselo, ale to záleží, jak jsem již zmínila, na
ženách samých, jestli si takový přístup nechají líbit. V povědomí lidí zůstává, že porod je obtížný a bolestivý, a že jen díky pokroku techniky a pokroku medicíny je zvládnutelný. Zapomnělo se, že dříve se rodilo doma, že zrození
dítěte bylo součástí běžného života rodiny. S porodem se setkávaly i starší sourozenci. Netvrdím, že by tomu mělo tak být i nyní, jen chci upozornit na to, že ženy ztratily schopnost porodit samy, snad s pomocí porodní báby. Spousta
moderních žen dává přednost císařskému řezu nebo epidurální anestezii, protože si nevěří a bojí se bolesti. Existuje jistě mnoho dalších faktorů, které se podílejí na ztrátě schopnosti rodit. Jen příkladem bych uvedla civilizační
choroby, a z toho vyplývající množství rizikových těhotenství, malá pohybová aktivita, stres, psychické potíže atd. Pro mnoho žen je císařský řez ze zdravotních důvodů jediným způsobem, jak porodit. V takovém případě je samozřejmé,
že žena nemůže rodit například v kleku či ve vodě. Stále však převládají zdravé maminky, které by si přirozený spontánní porod zasloužily. Snad jedinou podmínkou takového porodu, kromě dobrého zdraví a dobré tělesné a psychické
kondice je, že si ho žena musí sama přát. Měla by si uvědomovat míru své zodpovědnosti a věřit sama sobě. (Výtah z absolventské práce, 1998) |
