William KautzKaždý máme svou osobní zkušenost s bolestí, ať už to byla bolest tělesná, nebo mentální. Je obtížné o tom hovořit, protože jakkoli citlivá slova použijeme, vždy se najde někdo, kdo naše subjektivní
zkušenosti s bolestí zesměšní přirovnáním ke své vlastní bolesti, a dodá: "Nikdo si neumí představit, jaká bolest to byla."
Přesto ale je třeba o bolesti a utrpení hovořit. I kdyby to bylo jen ono sdílení, i to je
počátek hlubšího porozumění universálním aspektům lidství. Při pokusu o zevšeobecnění ale musíme odložit jakékoliv srovnávání vlastního utrpení s utrpením jiných - takové ty věty "Kdo trpí nejvíc?" - a soustředit se na
vlastní zkušenost. Jen tak se začneme učit, jak s bolestí či utrpením naložit, jak ho překonat a poučit se z něho.
O léčení většinou lidé hovoří a uvažují jako o ozdravném procesu těla (odstraněním dysfunkcí a bolesti),
terapií většinou myslí prostředky a způsoby samotného léčebného procesu. Léčení je většinou vnímáno jako něco, co přichází z vnějšku (obvykle od lékaře, terapeuta nebo jiné o nás pečující osoby).
Když cítím nějaký problém, ať
už tělesný nebo duševní, nejprve začnu uvažovat o tom, koho požádám o pomoc. Musím zvážit, nakolik důvěřuji moderní medicíně a psychologii, a nakolik je to v rámci mé vlastní zodpovědnosti. Proč chci být zdravý? Je to jen snaha
zbavit se bolesti, nebo jde o něco víc? Když o tom uvažuji, musím přiznat, že tak docela nevím, co to znamená být zdravý. Je zde nějaká hranice - kam až může být člověk zdravý? Ví to někdo?
Pokusím se tyto otázky
prozkoumat a nalézt odpovědi, které oficiální místa nenabízejí. Především se ale pokusím z trochu duchovního hlediska pojmenovat celou řadu současných a důležitých zjištění moderní alternativní medicíny a transpersonální
psychologie.
Kde to začalo?
Historie léčení má za sebou velmi bouřlivý vývoj, poznamenaný malou úspěšností léčby a příležitostnými "zázraky". Lidé považovali nemoc za "osud", následky hříchu, nebo za práci trestajícího
Boha či neřestného ďábla. Staré terapie se soustředily na různé obětiny či slepé přijetí utrpení. Filosofové jako Hippokrates hledali přirozenější vysvětlení příčin nemocí a objevili léčebné působení např. některých rostlin, ale
ještě před 150 lety naši předkové nevěděli o původu nemocí téměř nic. Pokud byly učiněny některé objevy, byly většinou náhodné či intuitivní. Přesto měli naši předkové někdy rozumnější náhled na vztah zdraví a nemoci, než my, jenž
jsme oslepení materialistickým a vědeckým názorem.
Léčení a terapie prošlo v posledních padesáti letech velkými změnami. V mnoha případech již víme, co nemoci způsobuje a jaké druhy léčby na tu kterou nemoc působí.
Některé z těchto objevů se staly široce používané, jiné jsou stále ještě považovány za jakési kacířství. Největším problémem se zdá být jistá konzervativnost zdravotnických profesionálů a institucí. Není tedy překvapením, že
pokud jde o individuální zdraví, zájem veřejnosti je velmi kolísavý.
Pokusme se pojmenovat některé nejvýznamnější objevy současnosti, které se ještě nestaly součástí veřejného povědomí.
Příčiny nemocí
Především je stále zřejmější, že nemoc začíná v mysli. To, co vnímáme jako tělesný nedostatek, je vždy jen vnější manifestací hlubší nerovnováhy systému těla - mysli. Ta existuje již dlouho před tím, než se projeví na tělesné
úrovni, třeba ve formě stresu, strachu, negativních postojů a myšlenek, nerealistických iluzí a nesprávných způsobů vnímání reality. Ovšem i tyto charakteristické příznaky nerovnováhy mají své hlubší příčiny, tkvící
v disharmonii nebo nekompletnosti našeho vnitřního, chcete-li, duševního života. Duše se díky nesčetným životním zkušenostem neustále vyvíjí a usiluje o naplnění svých potenciálů.
Růst a vývoj osobnosti k dokonalému
zdraví a celistvosti většinou začíná jako pocit, že "něco není v pořádku" a člověk je lákán ke změně. Jsou-li tyto signály ignorovány, a ve většině případů tomu tak je, začnou se projevovat výše uvedené příznaky narušené
integrity osobnosti. Ty pak vedou k neurotickému chování, emočním problémům a jiným druhům osobní nespokojenosti. Není-li zjednána náprava, začnou tyto problémy ovlivňovat i samotné tělo a vysílat signály: není-li stále potížím
věnována patřičná pozornost a náprava, objevují se pak i pohybové problémy nebo bolest či skutečné utrpení. Většina příčin lidského utrpení tedy koření v neschopnosti či neochotě naslouchat svému nitru a reagovat na jeho signály.
Léčení
Všechno léčení začíná opět v mysli. Pokud jsou dnes nevědomé procesy přece jen více vnímány a stále více chápány, naznačují, že naprosto nezbytnou součástí jakékoliv léčby je propojení
mentální a fyzické léčby. Vyléčit jen tělo je pro dosažení dokonalého zdraví nedostatečné, protože příčiny nemocí leží v hlubších, nevědomých úrovních. Léčba těla je jen vnější pomocí, náplast, obvaz, ale skutečná léčba nezačne
bez zapojení hlubších, nevědomých procesů. Tato "povrchová" a často i povrchní léčba vyžaduje pozornost i energii, jenže skutečné příčiny nemoci zůstávají neodhaleny. A co je horší, léčení vnějšího tělesného příznaku může být
z hlediska nastolení vnitřní rovnováhy spíše kontraproduktivní a po nějakém čase se příznaky objeví na jiném místě. Například se zbavíte pomocí pilulek bolestí hlavy, ale objeví se žaludeční vředy.
Léčení obvykle
zároveň zasahuje tři úrovně - tělo, mysl, a duši, chcete-li to tak nazvat. Ta je nejdůležitější, ale všechny tři úrovně se vzájemně ovlivňují a podporují. Například muž, jemuž celoživotní sklon k hněvu způsobil rakovinu
konečníku, může najít oporu a zmírnit své utrpení v podpůrném a milujícím vztahu a naučí se tak akceptovat vlastní zodpovědnost za to, co mu jeho celoživotní negativita způsobila. Pomocí pozitivnějšího přístupu pak třeba
podstoupí operaci a uzdraví se. Podobně tak se žena, která žárlivě trpí mužovými úspěchy v práci, trápí a tloustne stále víc. Pochopí-li skutečné příčiny svých potíží, a začne-li mít ráda sebe samu, včetně svého těla, může
pomocí zdravého stravování a pomocí jiných zlepšit svůj mentální stav a zbavit se obezity.
Kdo je odpovědný za zdraví?
Stále většímu počtu lidí je stále zřejmější, že každý člověk je především sám
sobě zodpovědný za vlastní zdraví a duševní stav. Možná se některým z vás toto tvrzení bude zdát na první pohled příliš extrémní. Rozhodně je nesprávné z pohledu člověka, který nevěří v roli, kterou v řetězci příčin
nemocí - tedy osobní světonázor a styl, chování, zdraví a následně nemoc - hraje podvědomí. V hlubším slova smyslu jen ten, kdo má nějakou nemoc, za ni opravdu může být zodpovědný. Není třeba, aby věděl, proč a jak ji dostal,
stačí, aby si uvědomil svou moc jí zabránit nebo ji vyléčit, i když nezná detaily. Vše, co je třeba, je uvědomit si, že nemoc je skutečně uvnitř, ne vně jeho osobnosti. Být přesvědčen, že příčiny nemoci jsou někde vně člověka, je
způsob, který nikdy nevede k vyléčení, protože podminovává vlastní sebeléčivé mechanismy.
Tato zodpovědnost je hlavním atributem smíření s podvědomím. Každý člověk musí nalézt tu správnou pozici v tanci
na hraně mezi tím, co ví a co je bezpečné, a tím, co nezná a možná bezpečné není. Život jde ale dál a dokonce může být šťastný, i když člověk nezná odpovědi na všechny své otázky. Záhada je stále uvnitř a je naší zodpovědností, ne
nepřítelem.
Jak tenhle tanec zvládnout? Nejlepší metody jsou např. meditace nebo umění snít. Člověk se tak dostane do bližšího kontaktu se svým nitrem a může tak případnou nemoc nebo jiný druh disharmonie objevit velmi
brzy. Existuje ale i mnoho dalších metod.
Tento druh osobní zodpovědnosti ale zahrnuje i infekční nemoci a nehody. Na nějaké podvědomé úrovni totiž člověk nějak ví o riziku, kterému se v různých prostředích vystavuje - ví
dokonce i o tom, kdy mu spadne kámen na hlavu. Na stejné hlubinné úrovni člověk podvědomě "vybírá" způsoby, jak se těmto osobním nehodám vyhnout. Právě tak lze zvolit i nemoc jako způsob očisty a výstupu z hlubší negativní
pasti. Například muž, který nenávidí homosexuály může zjistit, že dostal transfuzí krve AIDS. Hlasitý a necitlivý mluvka zjistí, že dostal zánět hlasivek. Vnitřní mysl nepracuje s emocemi a rozumovými argumenty, jako vědomá
mysl, ale je stejně moudrá.
Toto vědomí plné zodpovědnosti lze někdy nesprávně použít k odsouzení sebe sama a vybudování pocitu viny na spáchání něčeho špatného a tedy z následné nemoci. Lze nebýt zodpovědný a
přesto se neobviňovat z něčeho špatného? Jindy má člověk tendenci obviňovat a soudit druhé, a povyšovat se nad ty, kteří si "způsobili" své nemoci. Jindy může být člověk v pokušení připomínat někomu, kdo trpí nemocí, že si
ji způsobil sám, ale to není právě správný a laskavý přístup, pokud si to onen nemocný neuvědomí svým způsobem, a pak mu to není třeba připomínat. Jestli to je nebo není jeho osobní zodpovědnost, není vaše starost. Co je vaší
starostí, je, že byste mu měl pomoci jak nejlépe dovedete. Nakonec ani lékař přece nerozlišuje mezi svými pacienty ty, kteří si uvědomují, že za nemoc nesou vlastní zodpovědnost, a ty druhé, kteří si to neuvědomují.
Mimo běžný rámec medicíny
Alternativní léčebné směry, jako jsou psychická chirurgie, léčení rukama, modlitbou, homeopatie (pro některé nemoci) a akupunktura (pro anestezii) skutečně fungují, nejsou to žádné pohádky, a fungují
velmi efektivně. Jsou na to spousty důkazů. Samozřejmě se na tomto poli vyskytují i podvodníci, kteří některou z těchto metod jen předstírají, ale řádné testy a pokusy byly podniknuty s poctivými léčiteli.
Tyto způsoby léčení současná medicína nedokáže vysvětlit. Nevíme, jak léčebné procesy probíhají, ale tak, jak jsou praktikovány v nezápadních kulturách, vypadají bezpečně, s minimem vedlejších účinků a právě tak přirozeně,
jako většina západních léčebných postupů. Psychická chirurgie (která je bezbolestná, rychlá a prováděná prsty nebo nesterilními nástroji) je asi nejzáhadnější. Sám jsem takovou operaci podstoupil a měl jsem možnost ji vidět u
ostatních..
Je dobré mít na paměti, že ať už proces léčení probíhá kdykoliv, účastní se jej tři faktory: léčitel, léčený (pacient) a prostředí, ve které léčení probíhá. Všechny jsou důležité, i když jejich přínos tomuto procesu
není stejný. Všechny tři jsou v procesu zahrnuty, ať se jedná o psychickou chirurgii, duševní léčení, intenzivní práci s tělem, spontánní případy vyléčení nebo léčení modlitbou.
Víme již, že v procesu
léčení hraje ústřední roli léčený, pacient. Lidé se totiž v zásadě vždy vyléčí sami. Samozřejmě, že procesu léčení napomohou i další vnější prvky, jako jsou terapeutické pomůcky, léky, podpůrné prostředí (nemocnice, rodina,
sociální podpora), a snad i rituál. To vše pomáhá spustit pozitivní očekávání léčené osoby. Člověk, který léčí (lékař, šaman, léčitel atd.) je obvykle nejviditelnějším aktivním faktorem, může ale ve skutečnosti být tím nejméně
důležitým. Může to být prostě jen osoba, které léčený důvěřuje, nebo na kterého upne svou pozornost, nebo ten, který upřesní okamžik (teď!), kdy léčebný proces započal. Měli bychom si tedy řádně rozmyslet, komu chceme děkovat za
vyléčení, nebo naopak koho chceme obvinit za neúspěch při léčení. Moudrý léčitel vždy přizná, že jeho role je v procesu léčení až druhořadá. Dokonce může váhat s označením sebe sama jako léčitele, i když někteří jiní toto
označení bez váhání používají.
Moderní medicína
Moderní medicína se soustředila převážně jen na nápravu těla. Jen relativně velmi nedávno se někteří profesionální lékaři začali zabývat ideou, že
důležitou, nebo dokonce i rozhodující roli příčin nemocí hraje mysl. Dobře jsou zdokumentované případy nevysvětlitelných a spontánních vyléčení, kterých jsou dnes desítky tisíc (a zajisté jich je ještě více těch nezdokumentovaných).
Z lékařského hlediska jsou to "nehody nebo náhody".
Důraz, který současná medicína klade na patologii, ač je její přínos poznání člověka neoddiskutovatelný, je dnes již neomluvitelný. Ponechává větší část
problematiky zdraví nevysvětlenou a nezkoumanou. Přesto, anebo právě proto, se objevují nové a nové terapie. Většina z nich ještě nebyla dostatečně prozkoumána. Nevíme například, jak a kdy je nejlépe používat, jaké mentální a
tělesné předpoklady vyžadují, jaké jsou jejich omezení a případné vedlejší efekty. Lze ale jednoznačně říci, že každý člověk musí přijmou plnou zodpovědnost za vlastní zdraví a může očekávat jen velmi omezenou pomoc od lékařských
autorit a institucí, ať už konvenčních nebo alternativních.
V průběhu času se medicína dostala stále více do role pouhého opraváře. Typický lékař sám sebe vidí jako opraváře auta: jeho prvotním úkolem je určit nemoc
a opravit, co je vadné, místo aby pacientovi pomohl především nalézt samotnou příčinu nemoci. Pacient je často právě tak pasivní, jako kdyby byl automobil, a očekává se od něho, že svou spoluúčast na procesu léčby omezí na pokyny
lékaře. Tento model opraváře se dnes sice pomalu, ale jistě mění.
Za prvé, stále víc se uznává, že ti nejlepší lékaři (či psychologové nebo terapeuti) se účastní procesu léčby jako iniciátoři a rádci, kteří pacientovi
pomáhají nalézt vlastní cestu k opětnému zdraví. Je to tedy pacient, ne lékař, který je onou aktivní a nejzodpovědnější částí procesu léčení.
Za druhé, zdraví a cesta ke zdraví jsou dnes chápány stále víc jako aspekty
osobnostního růstu a zrání, ne jako pouhá náprava. A člověk roste a uzrává po celý život, ne jen v období tělesných či mentálních krizí, jako jsou nemoci.
Využití nových terapií
Nové terapie slouží tedy
nejen k vyléčení nějakých nemocí či potíží, ale jako cesty k plnějšímu a zdravějšímu stylu života. Jsou tu, aby nám pomohly uvědomit si vlastní psychický i tělesný stav, přijmout za to zodpovědnost, a začít se
propracovávat do hlubších částí mysli. Pokud tak lépe pochopíme její zdroje a také možnosti změny chování a postojů, pochopíme snad také to, co nás chce nemoc naučit.
Člověk by se nikdy neměl stydět či zdráhat hledat pomoc u
psychologického nebo duchovního poradce, nebo znovu začít chodit do školy. Dnes již existuje řada velmi schopných a ochotných terapeutů a učitelů, stejně jako je možnost navštěvovat nejrůznější semináře, dílny a diskusní skupiny,
které člověku pomohou a podpoří ho na cestě poznání sebe sama. Stejně jako v ostatních obastech života, i zde se kvalita poskytovaných služeb liší, od těch nejkvalitnějších až po ty velmi ubohé. Záleží je na nás, na naší ochotě
a trpělivosti vybrat si z široké nabídky a pečlivě a často intuitivně vybrat to nejlepší pro konkrétní čas a potřebu.
Jste-li doopravdy nemocni, zkuste si občas připomenout, že jste nemoc dostali z velmi dobrých důvodů.
Mohu osobně potvrdit pravdivost a hodnotu této rady. Okamžik, kdy jsem přestal být obětí prostředí, sociálních podmínek, nešťastných okolností a činů jiných lidí, a převzal jsem za sebe a svůj zdravotní stav plnou zodpovědnost, byl
skutečným přerodem v mém životě.
Nemoc není něco "špatného", s čím je třeba bojovat a co je třeba "zabít". Proces léčení není vojenská bitva, kde prohra je konec všeho. Naopak, je to něco, co žijeme a z čeho se
učíme, tak jako z jiných situací a událostí našich životů. Milenci, přátelé a společnost celá mají své představy a ideály, jak nám v nemoci pomoci. "Vyléčit" vás z nemoci je prvotním cílem lékařských
profesionálů. Jejich pomoc může být v pořádku, ale co nejrychlejší odstranění symptomů bolesti není vždy ta jediná možná a nejlepší forma pomoci.
Jako vždy a v každé obtížné situaci se můžete zeptat: "Co mi ta nemoc chce
říci?" Zjistil jsem, že nejen nemoc, ale i odpověď na tuhle otázku mé nitro zná. A jako vždy, nikdy není až tak daleko. Dokážete přijmout nemoc jako moudrého učitele? Dokážete v sobě nalézt dokonce i vděčnost za nemoc?
Dokážete-li tento jednoduchý krok učinit, pak se před vámi otevřou dveře k většímu a hlubšímu druhu vědomí. Odpovědi na otázky budou přicházet snadno a vždy, když je budete potřebovat. Vydáte se na cestu k další a další
důležité lekci vašeho života, abyste tak v procesu zmírňování utrpení opět našli své zdraví a sebe sama.
