|
Přeloženo z internetové stránky velmi zajímavého amerického časopisu What Is Enlightenment (http://www.moksha.org/wie), který řídí Andrew Cohen (e-mail: wie@moksha.org)
Duchovnost, která transformuje
Ken Wilber
Překlad versus přerod V sérii svých knih
(např. Sociální bůh, Vzhůru z ráje, Oko ducha) jsem se pokusil ukázat, že náboženství samo o sobě vždy hrálo dvě významné, i když odlišné funkce. Za prvé fungovalo jako způsob, vytvářející smysl pro oddělené Já. Nabízelo mýty a
historie a pověsti a příběhy a rituály a revivaly, které, vzato dohromady, pomáhaly oddělenému Já nalézt určitý smysl, a najít tak způsob, jak se vyrovnat s nebezpečným osudem, nebo s hrátkami osudu. Tato funkce náboženství
nevyhnutelně neznamená, co se týče individua, změnu úrovně vědomí. Neznamená radikální transformaci - přerod. Neznamená ani třeskuté osvobození z pocitu oddělenosti. Místo toho jaksi utišuje, opevňuje Já, obraňuje ho a
podporuje. Tak dlouho, dokud oddělené Já
věří mýtům, rituálům, ústním pověstem, nebo tak dlouho, dokud je zahaleno v určitém dogmatu. Pak, věří-li tomu, je spaseno, ať už ve jménu slávy Boha, nebo v rámci víry v posmrtný život, který přinese věčné blaho. Za druhé, náboženství také slouží velmi malé menšině společnosti svou funkcí radikálního přerodu a osvobození. Tato funkce náboženství neopevňuje oddělené
Já, ale spíše jím otřásá, neutěšuje, ale ničí ho, nenaplňuje ho určitými iluzemi, ale vyprazdňuje, nekonejší, ale donutí k explozi, neutěšuje, ale zrevolucionalizuje. Krátce řečeno, není to konvenční útěcha vědomí, ale
radikální transmutace a přerod v tom nejhlubším slova smyslu a v té nejhlubší úrovni vědomí. Existuje několik různých cest, několik různých způsobů, pomocí kterých tyto dvě důležité funkce náboženství můžeme ověřit. První funkce,
tedy vytváření určitého smyslu pro Já, je jakýsi horizontálního typ pohybu. Druhá funkce, tedy transcendence Já, je typ jakéhosi vertikálního pohybu, ať už směrem výše nebo níže, to už záleží na vaší metafoře. Tu první funkci
jsem pojmenoval překlad (translation), tu druhou přerod (transformation). Překlad nám jednoduše umožní novým způsobem vnímat realitu, nebo novým způsobem o ní uvažovat. Já
má novou víru. Někdy holistickou místo atomistické, někdy jde o odpuštění místo o obviňování, jindy se dostane ke vztahům místo k analýze. Já
se učí překládat svůj svět a své bytí v termínech nové víry, nebo nového jazyka, nebo nového paradigmatu. Tento nový a obohacující překlad aspoň dočasně odstraňuje určitý pocit strachu, který je přímo vrozen oddělenému pocitu Já
. Přerod naproti tomu samotný překlad vyzývá, je jeho svědkem, podminovává ho a dokonce popírá. Pomocí typického překladu Já
nebo subjekt získává nový způsob, jak myslet o světě nebo o objektech, ale s radikálním přerodem je Já vyzýváno, je do něj nahlíženo, je doslova chyceno za krk a utřepáno k smrti.Nebo ještě jinak. S
horizontálním překladem, což je nejrozšířenější a nejvíce sdílená funkce náboženství, je Já
alespoň dočasně šťastné, nachází ve svém určitém stupni zotročení jisté pohodlí a tváří v tvář řvavému teroru okolního světa určitou útěchu. Překlad umožní, aby se Já
v tomto světě pohybovalo téměř ospale, němě a krátkozrace, protože má jakousi mapu, která ho konejší a vede světem. To je ve většině případů všeobecně platné pro jakékoliv náboženství. A to je také to, co musí skuteční duchovní hledači radikálně transformovat.
Radikální přerod není věcí víry, ale smrti věřícího. Není věcí překladu světa, ale přerodu světa. Není věcí hledání a nacházení útěchy, ale hledání a nacházení nekonečnosti na druhé straně smrti. Já
není utěšeno, Já je zničeno. Faktem je, že obě tyto funkce jsou, v celku vzato, velmi důležité i vzájemně. Zatímco náboženství ve funkci překladu nabízí legitimitu, transformativní duchovnost nabízí autenticitu.
Těch několik jedinců, kteří jsou připraveni, kteří jsou přímo nemocní utrpením svého odděleného Já, nebo již nechtějí být déle objímáni legitimizujícím světonázorem, je zváno stále víc se transformativně otevřít k opravdové
autenticitě a k opravdovému osvícení: přerodit se. V závislosti na schopnosti trpět člověk dříve nebo později začíná na volání této autenticity, tohoto přerodu, tohoto osvobození, odpovídat. Transformativní duchovnost nehledá utěšení
nebo legitimizaci přítomného světonázoru, ale poskytuje skutečnou autenticitu tím, že otřese světem, který prozatím vnímáme jako legitimní. Legitimní vědomí je formováno konsensem, přizpůsobováno stádní mentalitou a konejšeno zároveň
kulturou i její kontrakulturou, podporováno odděleným Já
jako způsobem vnímání tohoto světa. Naproti tomu autentické vědomí rychle tím vším otřese a nachází takový způsob vnímání, při kterém je schopno vnímat zářící nekonečnost v srdci všech a do plic nadechuje atmosféru věčnosti, která je příliš jednoduchá, než aby stačila těm, kteří jen věří. Transformativní, autentická duchovnost je tedy revoluční. Nelegitimizuje svět, ale láme ho, neutěšuje svět, ale otřásá jím. Neinterpretuje
Já, odhaluje jej. Tato fakta mě vedou k několika závěrům. Kdo chce být transformován? Všeobecně se věří, že Východ je pln autentické a transformativní duchovnosti, a že Západ, ať už historicky
nebo v dnešním hnutí New Age, je většinou plný horizontálního, překladatelského, více legitimního a tedy spíš povrchního typu duchovnosti. Zatímco na tom samozřejmě jistá pravda je, skutečná situace je jak pro Východ, tak pro Západ
ještě daleko horší, daleko méně zářivá. Za prvé: Přestože se všeobecně vnímá jako fakt, že Východ vyprodukoval daleko větší počet autentických a realizovaných bytostí, je nicméně skutečné procento těchto lidí ve
východní populaci překvapivě a ke škodě všech malé. Jednou jsem se zeptal rošiho Kačigiriho, se kterým jsem dosáhl svého prvního vhledu, kolik existovalo v historii skutečně velkých čchanových a zenových mistrů. Bez zaváhání řekl, že
možná jeden tisíc. Ptal jsem se pak jiných zenových mistrů, např. kolik skutečně osvícených japonských zenových mistrů žije dnes. A bylo mi řečno, že ne víc než tucet. Předpokládejme, že jsou to samozřejmě velmi nepřesné
odpovědi, ale zkusme počítat dále. Řekněme, že v průběhu historie žil jeden bilion Číňanů, a to znamená, že ten tisíc, který dosáhl autentické transformativní duchovnosti, netvoří víc než jednu miliontinu celkové populace. To
bezpochyby znamená, že zbytek populace byl a je cele ponořen do nejrůznějších typů horizontálního, překladového, legitimizujícího náboženství. Výsledkem toho byly praktiky magie, mýty, egoistické a žádostivé modlitby, magické rituály
atd. Jinými slovy, tento překladový způsob dával smysl oddělenému Já
a funkce překládání byla, tak jak jsme již řekli, hlavním sociálním pojidlem čínské a jiných kultur až do dnešní doby. A tak, aniž bychom chtěli jakkoliv snižovat skutečný přínos slavné východní duchovní tradice, radikální transformativní duchovnost je na celém světě kdekoli extrémně vzácná. Jen tak mimochodem, čísla Západu jsou ještě depresivnější.
Ačkoli bychom měli právo lamentovat nad velmi malým počtem těch jedinců na Západě, kteří se vydali na skutečnou, autentickou, radikální a transformativní duchovní cestu, nedělejme si iluze, že v jiných kulturách, nebo v
jiných dobách, to bylo dramaticky jiné. Možná to někde bylo trošičku lepší, než dnes na Západě, ale fakta zůstávají. Autentická duchovnost je extrémně vzácně se vyskytující ptáček. Kdekoliv, kdykoliv. Zůstaňme tedy u
neoddiskutovatelného faktu. Vertikální, transformativní, autentická duchovnost je jedním z nejvzácnějších klenotů celé lidské tradice. Vzácných, protože se, jako všechny vzácné klenoty, vyskytuje velmi málo. Na druhé straně ale,
ačkoliv vy i já můžeme velmi hluboce věřit v důležitost funkce, kterou vykonáváme v rámci právě oné autentické transformativní duchovnosti, faktem zůstává, že to, co můžeme a musíme udělat, abychom zprostředkovali odpovídající
duchovnost ve světě, je, že budeme nabízet takové způsoby překladů, které budou rozšířenější a budou více pomáhat. Jinými slovy, i když sami praktikujeme nebo nabízíme autentickou transformativní duchovnost, většinu toho, co musíme
především udělat, je to, že budeme lidem zprostředkovávat adekvátnější cestu k onomu překladu jejich podmínek. Než budeme moci nabídnout efektivní autentickou transformaci, musíme prostě začít s překladem. Jestliže
nastane změna onoho procesu překladu příliš náhle, jestliže se všech výhod tohoto překladatelského procesu jedinec nebo kultura zbaví, výsledkem je, jak jsme již naznačili, ne průlom, ale kolaps. Dovolte mi dva příklady. Když do USA
přišel velmi známý, i když podle mnohých velmi kontroverzní tibetský mistr Čogjem Trungpa Rinpoče, bylo známo, že vždy říkal, kdykoli se ho kdokoli zeptal na smysl Vadžrajány: existuje jen Ati. Jinými slovy, existuje jen osvícení,
kdekoli se podíváte. Všichni lidé jsou osvícení. Ego, samsára, mája a iluze, toho všeho se nemusíme zbavovat, protože to všechno vlastně neexistuje. Existuje jen Ati, tedy jen duch, existuje jen Bůh, existuje jen neduální vědomí. Téměř nikdo však nebyl schopen takto sdělené pravdy chápat. Nikdo nebyl připraven pro takto radikální a autentickou realizaci vždy přítomné a všudypřítomné pravdy. A tak Trungpa začal postupně předkládat celou sérii
cvičení, vedoucích k onomu konečnému radikálnímu ne-cvičení. Zavedl devět janas, jako základ určitého cvičení, určité praxe. Jinými slovy, představil devět fází cvičení, které nakonec kulminuje v konečném ne-cvičení, protože všude je
jen Ati. Mnohé z takovýchto a podobných praktik jsou prostě jen překladatelské a některé bychom mohli nazvat tak trochu transformativní. Ony miniaturní transformace umožňují komplexu mysl - tělo jakousi přípravu pro radikální
osvícení. Tyto překladatelské a nižší praktiky směřují člověka k oné dokonalé praxi ne-praktikování nebo k radikální okamžité autentické realizaci, že od samého začátku je tu jen Ati. Takže i když konečná transformace byla a je
konečným cílem, všepřítomnou motivací, Trungpa musel představit i překladatelské a nižší praktiky, aby tak připravil lidi pro onu samozřejmost toho, co je. Přesně to samé se stalo s Adi Daem, s dalším velice vlivným a
stejně tak kontroverzním adeptem, i když tentokrát rodilým Američanem. Původně neučil nic jiného, než stezku pochopení. Tvrdil, že neexistuje osvícení, ale jen dotazování sebe sama, proč člověk chce dosáhnout osvícení. Sama touha
hledat osvícení není nic jiného, než tendence ega, a tak hledání osvícení sama zabraňuje. "Dokonalá praxe" je tedy nehledání osvícení, ale zkoumání motivů hledání. Člověk tak obvykle hledá a tím odmítá přítomnost - a přece právě v
přítomnosti samotné leží odpověď. Navždy hledat znamená minout cíl. Vždyť již JSME osvícení, a tak hledat duši znamená prostě popírat duši. Člověk nemůže získat více duše, tak jako nemůže víc získat svou nohu nebo své plíce, které
již vždycky měl. Nikdo to nedokáže. A tak Adi Da, přesně tak jako Trungpa, začal učit celou sérii překladatelských a nižších transformativních praktik - ve formě sedmistupňového cvičení, které vedlo k bodu, kdy si člověk
mohl a měl uvědomit, že samo hledání je překážkou, že stačí postavit se tváří v tvář věčné a vždy přítomné pravdě, která tady byla, dokonalá a vždy přítomná, již od samého začátku, ale která je právě v atmosféře nekonečné touhy
hledat ignorována. Ať už si myslíte o těchto dvou postavách duchovního života v USA cokoliv, fakta zůstávají. Oba dva představili první dva velké experimenty, jak představit, že je jen Ati, že je jen duch, a že hledání
ducha je přesně to, co nám zabraňuje ho dosáhnout. A oba zjistili, jakkoli vrozeně osvícení my všichni můžeme být, jakkoli transformativní pravdu nám sdělovali, že vyžadujeme jako přípravu pro onu konečnou a ráznou transformaci právě
ty překladatelské a jen tak trochu transformativní praktiky. Takže za druhé, právě k nabízení autentické a radikální transformace musíme být velmi opatrní, a musíme připravovat a starat se o nesčetné druhy právě oněch
menších transformativních praktik. Tento určitým způsobem více vznešený pohled bych nazval jakýmsi integrálním přístupem k transformaci, přístupem, který ctí a zahrnuje i mnoho menších transformativních a překladatelských praktik, a
pokrývá tak fyzické, emoční, mentální, kulturní a společenské aspekty lidského života, aby tak člověka připravil k oné konečné transformaci do vždy a již přítomného stavu. A tak i když po právu kritizujeme pouhé překlady nebo
náboženství, které plní onu překladatelskou funkci (a všechny nižší formy transformace), uvědomme si, že integrální přístup k duchovnosti kombinuje nejlepší z horizontálních i vertikálních způsobů, překladatelských i
transformativních, legitimizujících i autentických. Dovoluje soustředit se na náš zájem, na naši vlastní cestu a vybalancovat svou lidskou situaci. Moudrost a soucit Není moje vize příliš elitistická? Bůh ví, že
doufám, že ne. Když jdete na basketbal, chcete vidět mne nebo Michaela Jordana? Když posloucháte pop music, jste ochotni zaplatit peníze, abyste slyšeli mne nebo Bruce Springsteena? Když chcete číst dobrou literaturu, budete číst mne
nebo Tolstého? Když zaplatíte 64 milionů, bude to za můj nebo Van Goghův obraz? Veškerá kvalita je záležitost elity a zahrnuje to i duchovní elitu i výjimečnost. Duchovní výjimečnost je přitom elitářství, ke kterému jsme všichni
pozváni. Všichni nejdřív jdeme k velkým mistrům, k Padnasambhavovi, ke svaté Tereze z Ávily, k Buddhovi, k Emmersonovi, k Eckhardtovi, k Šankarovi, k Maharišimu, ale jejich poselství je vždy totéž: Nechť vaše vědomí je totéž co mé
. Vždy se začíná určitou elitou a vždy se končí určitým rovnostářstvím. Mezi tím ovšem existuje rozzlobená moudrost, která ze srdce křičí. Všichni musíme dosáhnout radikálního a konečného přerodu. Přitom ale jakýkoliv druh
integrální nebo autentické spirituality bude zahrnovat i kritický, intenzívní a příležitostně polemický výkřik z onoho transformativního tábora k tomu pouhému překladatelskému. Jestliže použijeme našich počtů, co se týče čínských
čchanových mistrů, jako vzor, pak to znamená, že jedna milióntina populace je skutečně schopná dosáhnout pravé autentické duchovnosti, a naprostá většina populace se zabývá netransformativní, neautentickou, jen překladatelskou nebo
horizontálními duchovností. To znamená, že naprostá většina duchovních hledačů v této zemi a kdekoli jinde se zabývá těmi méně autentickými příležitostmi. Vždy to tak bylo a je to tak i nyní. Žádná země není výjimkou. Dnes je to v
Americe i jinde jen více rozčilující, protože velká většina těch horizontálních duchovních adeptů často předstírá, že reprezentují vůdčí osobnosti duchovní transformace, jakési nové paradigma, které změní svět, velkou transformaci,
jímž jsou předvojem. Jenže jejich učení, častěji než je zdrávo, vůbec transformativní nejsou. Jsou to pouze, i když agresívně, překladatelské směry. Nenabízejí efektivní prostředky ke konečnému rozbití sebe sama, ale pouhé cesty, jak
by Já
mohlo myslet jinak. Ne cesty transformace, přerodu, ale pouze nové způsoby překladů. Ve skutečnosti to, co většina nabízí, není praxe nebo seriózní postupy, ne sadhana nebo satsang nebo šikan taza nebo jóga. To, co většina nabízí, je pouze sugesce: "
Čtěte mou knihu o novém paradigmatu." A to rozčilující rozhodně je. Tábor autentických duchovních hledačů má návody a způsoby, jak dosáhnout skutečné, velké transformace. A přesto bude třeba vždy dělat dvě věci
najednou. Oceňovat a zprostředkovávat ony nižší a překladatelské praxe, na nichž je jejich úspěch vždy tak závislý, ale také nabízet burácející varovný výkřik, že překlad sám, horizontální způsob duchovnosti samotný, není dostačující.
Proto všichni ti, jejichž duše touží po autentickém přerodu, nemohou nebojovat s hlubokou morální povinností, ze srdce křičet, možná tiše a něžně, se slzami váhání, možná se vzdorem a zlobivou moudrostí, možná s pomalou
a pečlivou analýzou, možná neotřesitelným veřejným příkladem, že autenticita vždy vyžaduje absolutní požadavky a povinnosti. Vždy musíte hovořit, jak nejlépe umíte, a musíte třást duchovním stromem, musíte zářit svýma očima. Musíte
nechat pravdu nebo zvěst o radikální realizaci vyvěrat z vašich žil a vzbudit ty kolem vás. Jinak, pokud to nedokážete, budete zrazovat svou vlastní autenticitu, budete skrývat svou skutečnou podstatu, nebudete se pokoušet vzbudit z
poklidu ostatní, protože se nebudete pokoušet vzbudit z poklidu sebe sama a bude to věc nesprávné víry a nesprávné nekonečnosti. Protože, jak vidíte, alarmující fakt jakékoliv skutečné hlubinné realizace, je zároveň
příšerným břemenem: ti, kterým bylo umožněno vidět, prozřít, jsou zároveň osedláni požadavkem předat tuto vizi ve velmi neurčitých termínech. To je velice obtížné. Vy, kterým bylo dovoleno vidět pravdu, vám to bylo dovoleno jedině v
rámci smlouvy, že ji budete zprostředkovávat jiným (tak jak o tom mluví bodhisattvovské přísahy). Jestliže jste prozřeli, musíte i promluvit. Musíte promluvit se soucitem nebo s rozzlobenou moudrostí nebo důraznou moudrostí nebo
dovedně, ale musíte promluvit. To je skutečné břímě, velmi velké břímě, protože zde není místo pro klid a útěchu. Fakt, že můžete udělat něco špatně, není žádnou omluvou. Můžete být či nemusíte být úspěšní ve svém
způsobu komunikace, ale na tom nesejde. Jde o to, jak připomíná Kierkegaard, že jen když se do toho dáte naplno a budete hovořit o své vizi s vášní, jen tak může pravda konečně proniknout váháním světa. Pokud jste si jisti svou
pravdou, tak i když ji nezprostředkováváte nejsprávnějším způsobem, je to jen vaše vášeň a odhodlání, která buď prorazí nebo bude později objevena. Je vaší povinností napomáhat jiným objevit autentickou duchovnost jakýmikoliv
způsoby, a proto o této pravdě s veškerou vášní a odvahou, kterou naleznete ve svém srdci, hovořte. Musíte křičet, jak nejvíc dokážete. Vulgární svět také křičí a v tom rámusu lze opravdové hlasy jen velice těžko zaslechnout.
Materialistický svět je plný reklam a neonů, pokřiků a obchodních inzerátů, závojů uvítacích výborů. Nechci to přehánět, ale právě proto musíme ocenit ty nižší závazky. Nicméně měli bychom si být všichni vědomi, že slovo "duše" je
dnes jedním z nejpoužívanějších slov v titulech bestsellerů - ale to, co je skutečně duší, ve většině těchto knih chybí. Duše se v tomto duchu přetřásá ne jako něco, co je ve vás a nadčasové, ale jako nejhlasitější fráze naší
doby. A tak "péče o duši" neotřesitelně neznamená nic víc, než soustředit se na vlastní žhavě oddělené Já. Stejně tak slovo "duchovní" je na rtech každého člověka, ale obvykle to skutečně znamená jen intenzívní egoistické pocity, tak
jako slovo "srdce" znamená jen jakýsi sentimentální cit. Jenže to všechno jsou ve skutečnosti pořád stejné překladatelské hry, jinak oblečené a jinak výpravné. I když vypadají velice akceptovatelně, jde jen o jakési
překladatelské agresívní jockeyství, které se označuje termínem transformace. Jde přitom jen o novou sérii pofidérních překladů. Jinými slovy, vypadá to, že všude kolem je hluboké pokrytectví, ukryto ve hře získávání nových překladů,
které se samy nazývají velkou transformací. A svět v celku, Východ nebo Západ, Sever nebo Jih, je a vždy byl z velké části k této kalamitě dokonale hluchý. Ale abychom nikomu nekřivdili. Zkusme pečlivě prozkoumat náš
transformativní výkřik. Nechejme malou bublinu radikálně transformativní a autentické duchovnosti soustředit své síly a transformovat své studenty. A nechejme tuto kapsičku pomalu, pečlivě, zodpovědně, čestně se začít rozšiřovat.
Objímat s absolutní tolerancí všechny další názory. Pokusme se být stále advokáty pravé, autentické a integrální spirituality. Např. tím, že budeme vyzařovat neomylné osvobození. Nechejme tyto bubliny transformace jemně pronikat
světem a jeho váhavým jástvím a nechejme je vyzývat všepanující legitimitu, vyzývat omezené překladatelství a nabízet probuzení tváří v tvář určité němotě, která opanovala svět v celku. Začněme právě zde, právě tady sami sebou, vámi
nebo mnou a naším závazkem, naším odhodláním dýchat nekonečnost, dokud nekonečnost sama bude jediným vyjádřením, které svět bude ochoten rozpoznat. Nechť radikální realizace září z našich tváří, křičí z našich srdcí a burácí z našich
mozků tento jednoduchý fakt: že vy ve své přítomnosti a ve své bdělosti jste ve skutečnosti celým světem, se všemi převraty a horečkami, se vší slávou a milostí, se všemi triumfy i slzami. Nejste to vy, kdo vidíte Slunce, vy jste
Slunce. Nejste to vy, kdo slyšíte déšť, vy jste déšť. Nejste to vy, kteří cítíte zemi, vy jste zemí. A právě v tomto prostém, jasném a neomylném pohledu svět pouhých překladů se všemi svými variantami přestane existovat. A vy budete
transformováni do samotného srdce kosmu, a tam, právě tam, velice jednoduše, velmi tiše, to všechno skončí. Údiv a výčitky vám budou cizí. "Já" i ostatní vám budou cizí. Rozdělení na vnitřek a vnějšek nebude nic
znamenat. A v obvyklém samozřejmém šoku z rozpoznání, že můj největší učitel je mé Já, a že Já je kosmos a že kosmos je mou duší - budete pomalu kráčet mlhami tohoto světa a budete ho transformovat jenom tím, že nebudete dělat vůbec
nic. A pak a tehdy a jen tehdy konečně jasně a pečlivě a se soucitem napíšete na náhrobek onoho odděleného Já, které vlastně nikdy neexistovalo: "Existuje jen Ati." |
