|
Taneční terapie
Sharon ChaiklinTaneční terapie je formou psychoterapie, ve které je přednostním prostředkem změny pohyb. Zatímco komplexní vztahy těla a mysli se už dlouho uznávají a zkoumají, v moderní západní kultuře se jen málo
výzkumu týká využití těla jako léčivého prostředku pro psychické poruchy. Východní kultury tyto vztahy studují daleko rozsáhleji. Mnohé z pohybových forem, jako např. Tai-Chi, vznikly za účelem meditace a podpory osobnostního růstu.
Tzv. spojení "body-mind" (tělo - mysl), vidí jako systém, který musí fungovat snadno a v harmonii. Porušení plynulosti a jednoty může poukazovat na psychický a fyzický stres, nebo konflikt. Taneční terapie na těchto
předpokladech, na psychologických a fyziologických konceptech, staví, a velmi podporuje myšlenku vztahu mysli a těla. Historický vývoj Tanec byl dlouho pro svou schopnost vyjádřit život samotný základem
existence člověka. Žít znamená pohybovat se, harmonicky fungovat s rytmy svého těla a okolního světa. Ve všech kulturách se první pokusy člověka o komunikaci, historicky i vývojově, objevují v preverbální fázi. Gesta a výrazy těla
jednoznačně byla prostředkem k jakémukoliv pokusu sdílet zkušenost. Tak, jak se vyvíjel jazyk a struktura kmenů, tvar životu dávalo náboženství, tanec byl neoddělitelně součástí bohoslužby a modlitby, a pokoušel se o strukturování a
vysvětlení života. Tanec tvořil silné a sjednocující vyjádření důležitých milníků lidského života: narození, puberty, sňatku a smrti. Byl jedním ze způsobů kontroly nad životem, tím, že smiřoval se silami, ovládajícími déšť, slunce,
úrodnost země a plodnost člověka. Rytmy a pohyb jednotlivých členů kmene dávaly skupině sílu a jednotu během boje, útěchu ve smutku. Struktura tance umožňovala předávání znalostí kmene na mladší členy. Tanec je jazyk, který využívá
jednoty těla-mysli-ducha, aby se dostal do kontaktu s nejhlubšími zkušenostmi, bolestnými i radostnými, pro ty, kteří jsou pozorovateli, i ty, kteří se ho účastní. Jeho hluboce primitivní aspekty umožňují empatické chápání.
Taneční terapie jako profese V současnosti se vyskytují dva pojmy - "taneční" a "pohybová" terapie. "Tanec" modifikovali na "pohyb" ti, kteří se chtěli oddělit od tance jako uměleckého oboru.
Slovo tanec má v naší kultuře úzký význam. Termín je díky této stereotypizaci mnohdy špatně pochopen, pokud se používá v rámci terapie. Jednotliví terapeuti se liší také používáním nebo nepoužíváním hudby. Ti, kteří ji používají
vzácně a spíš se spoléhají na vnitřní rytmy pacienta, častěji volí termín pohybová. Nicméně, rytmická kvalita pohybu, zejména pohybu ve skupině, a koncepty prostoru, času, síly a rovnováhy, mají kořeny v samotném tanci. Mnozí věří,
že je důležité udržet identifikaci s tancem jako uměleckým oborem, protože je to právě rovnováha mezi uměním a vědou, která činí kreativní terapeutické použití tance tak hodnotným a úspěšným. Vyskytly se jiné snahy najít popisný
pojem, např. Schoop a Salkin používají termín technika tělesného ega. Ale všechny vedly zpět ke generickému pojmu taneční a pohybová terapie. Tak, jako ve všech oborech, pochopení principů je užitečnější, než lpění na názvu.
Psychiatrické teorie a taneční terapie Využití pohybu v terapii má co do činění s nejzákladnějšími a nejprimitivnějšími koncepty lidského chování a vyjadřování, a proto je možné ho v rámci teoretických struktur již
existujících psychiatrických teorií využít. Všechny systémy si všímají preverbálních fází vývoje, primárních procesů, mnohých příčin a obtíží, vedoucích k blokům verbální komunikace, ale nástroje, které by v psychiatrii sloužily
přímé intervenci na těchto rovinách, jsou stále velmi omezené. Jako užitečný základ k pochopení této problematiky může posloužit práce Wilhelma Reicha. Reich extenzivně pracoval na tom, aby prokázal, že fyziologické chování je
funkčně identické s psychickým chováním: "obrnění charakteru" se neprojevuje jen jako psychologická, ale i jako svalová obrana. Reich zkoumal svalové vzorce a rigidity svých pacientů a věřil, že jsou při inhibici
primitivních pocitů esenciální. Pracoval tedy s uvolněním rezistence simultánně na somatické i psychické rovině. Lowen v Reichových teoriích pokračoval a rozvinul je do systému tzv. "bioenergetiky". Vytvořil užitečnou teorii vztahu
nesprávného dýchání k bloku pocitu. Říká: "Pohyb s pocitem je možný jedině tehdy, když jsou dýchací pohyby harmonizované s vyjadřujícím pohybem." Je-li potlačen pláč, svaly oka, čelisti a hrdla kontrolují a znemožňují hluboké
dýchání. V taneční terapii jsou mnohé z bioenergetických teorií užitečné pro uvolnění těch napětí v těle, které mají vztah k emocím. Aplikace by spíš měla být v kontextu probíhající terapie, než jako pouhá nabídka cvičení k záměrnému
vyvolání emoce. Psychologické a fyziologické principy Tělo samotné je zdrojem pamětí, odpovědí a učení. Učení o sobě samém je úzce spjaté s pochopením toho, jak naše tělo reaguje na mnohé konflikty a
stresy každodenního života. Taneční terapie dává strukturu, v rámci které je možné vnímání těla rozvinout za pomoci pohybu, a vede k zapojení muskulárních a viscerálních reakcí, vztahujících se k emoci a emocionální paměti. Tento
proces dává příležitost pro katarzi a vyjádření pocitů, které možná byly blokované nebo maskované. Pohybové změny a psychologické změny jsou navzájem propojené. Kognice a intelektuální povědomí jsou samozřejmě pro změnu nezbytné. V
taneční terapii je tělo a jeho pohyb prvotním nástrojem práce směrem k tomuto uvědomění, a k jednotě self. Taneční a pohyboví terapeuti objasňují důležitost těla, nejen v jeho vztahu k emocím a učení, ale také co do přesnosti v
komunikaci. Rozplést myriádu pohybových vzorců jednotlivce je komplikovaný a terapeuticky vděčný úkol. Pohybový styl je jazyk, který hovoří o tom, jak se jedinec adaptoval na životní síly kolem sebe, a jaký je jeho způsob nakládání s
těmito silami. Tím, že reorganizuje řeč pohybu, umožní taneční terapeut jedinci vstoupit do kontaktu se zdroji emocionálních omezení a prozkoumat nové a více uspokojivé způsoby chování. Teorie, vytyčující spojení mezi emocemi,
tělem a myslí, jsou pro taneční terapii nejdůležitější, ale bude nutné o tomto předmětu ještě zvlášť pojednat, a tyto teorie posoudit. Považuji nicméně za přiměřené, rozebrat ve stručnosti několik z těchto hypotéz a jejich důsledků
pro taneční terapii. Celý život je vybudován na pohybu. Celá naše existence se skládá jak z volních, tak autonomních senzomotorických reakcí na vnitřní vjemy a vnější prostředí. Na základě těchto vjemů kontinuálně jednáme.
Experimenty poukazují na to, že dokonce i když jsme "v klidu", lze lokalizovat svalové napětí určitých svalových skupin, energie je v nich dostatečná, a tím měřitelná, a to dokonce jen při myšlenkových procesech. Život je zpočátku zastoupen taktilními, termálními a bolestivými vjemy, na které reagujeme motorickou aktivitou. Pohyb začíná náhodně a nekoordinovaně. Tak, jak dítě zraje, je čím dál tím více schopné ovládat svou hrubou
motoriku. Dospělí si tělesné komunikace nemluvněte všímají a reagují na ni. S rozvojem řeči jako komunikačního prostředku je fyzická komunikace čím dál tím méně významná. Intelektuální procesy získávají na hodnotě při učení a
komunikaci. Jazyk je překladem primárních procesů. Pro taneční terapii jsou důležité teorie učení, které definují fyziologické změny v těle ve vztahu k emocím, vývoji kinestetického smyslu a empatické svalové odpovědi, a
koncepty týkající se vývoje vnitřního obrazu těla (body-image). Teorie emocí se zabývají vztahem mezi fyziologickými a svalovými změnami, vědomím a odpovědí. Prožívání emoce, jako např. vzteku, je fyzické prožívání. Darwin ve své
práci před sto lety popisuje přirozenou podstatu výrazů obličeje a těla při různých emocích. Nověji Eckman a Friesen obhajují ve svých transkulturálních studiích hypotézu universálního spojení určitých výrazů v obličeji s určitou
emocí. Podobná svalová napětí a impulsy při emoci zažívají všichni, je to překlad do vyjadřujícího pohybu, který lze ovládnout, inhibovat, zcenzurovat nebo komunikovat jinak, v souvislosti s dynamikou kultury a osobnosti jedince.
Různé teorie o původu emocí a myšlení (Carl Lange, William James, Nina Bull) poukazují na prožívání tělesných vjemů a pohybů, které jsou okamžitou reakcí na vnímání podnětů. Jelikož tanec je pohyb těla, lze emoce tak, jak jsou
prožívané, zažívat a používat přímo v terapii. Není vůbec zapotřebí tyto emoční zkušenosti překládat do slovní symboliky. Centrální nervový systém je organizovaný do pohybových vzorců. Kinesiologové věří, že určité vzorce jsou dané
naším biologickým dědictvím, tak jako pohyb a lokomoční vzorce. Jiné se musíme naučit, a možná i ve specifických situacích upravit. Kinestetická percepce a paměť jsou základem při učení volních pohybů. Taková paměť umožňuje jedinci
zahájit celý vzorec pohybu nebo modifikovat část celku. Pouze díky zkušenosti a experimentování s pohybem se tyto vzorce pevně ustanoví. Ve většině sportovních aktivit se člověk soustředí pouze na určité dovednosti a vztah těla k
nim. Kromě tance a divadla se věnuje vědomě jen málo úsilí rozvíjení kinestetické paměti celého těla a jeho částí. Vztahy ke světu kolem nás závisejí na našem vnímání obrazu těla. Je-li znalost těla neúplná nebo falešná,
všechny činnosti, pro které je tato jednotlivá znalost nezbytná, budou také chybné. Koncepty směru, jako je nahoru, dozadu, do stran, se všechny vztahují k vnitřnímu pocitu sebe. Prostorové vztahy se utvářejí nejprve pomocí našeho
vlastního těla jako referenčního bodu. Hodně dětí má s tímto procesem učení obtíže, a proto je u nich učení nekompletní. Nejsou si dostatečně vědomy různých částí těla, nevědí, jak s nimi pohybovat, nebo co jimi mohou činit. Tak, jak
to vysvětluje Schilder: "... pohyb vede k lepší orientaci v našem vlastním těle. O svém těle nevíme mnoho, dokud s ním nepohybujeme. Pohyb je úžasný faktor, který sjednocuje jednotlivé části našeho těla. Dospíváme jím k určitému
vztahu k vnějšímu světu a k objektům, a jen v kontaktu s tímto vnějším světem jsme schopni vztahovat různé dojmy týkající se našeho vlastního těla. Znalost našeho vlastního těla je do značné míry závislá na našich úkonech...
Posturální model těla se musí vytvořit. Je to tvoření a budování, ne dar." Taneční terapeut pracuje na rozšíření kinestetických zkušeností, a tak pomáhá expresivnímu pohybu. Postavení těla jako dynamický prvek, a gesta,
mají vztah k emočním stavům. Tyto se stávají formou komunikace, tak jako se pohyb stává vyjádřením pocitu. Určité fyzické aktivity na sebe mohou vázat specifické pocity, jako např. kolébání dítěte nebo ohánění se holí. Schilder ve
svém pojednání vztahuje koncept vnitřního obrazu těla k pohybu, kinestetice a posturálním reakcím v psychoanalytickém rámci. Říká: "Pohyb (tak) ovlivňuje vnitřní obraz těla a vede od změny v tomto obraze, ke změně psychického
postoje... Napětí a uvolnění jsou základními prvky v dynamické posloupnosti. Vzájemné vztahy mezi svalovými sekvencemi a psychickým postojem jsou tak úzké, že se nejen psychické stavy pojí se stavy muskulatury, ale také každá
sekvence napětí a relaxace podněcuje specifický postoj (psychický)... každá emoce sama sebe vyjadřuje v posturálním modelu těla a každý expresívní postoj je vázán k charakteristickým změnám v posturálním modelu těla... Tělo se
stahuje když nenávidíme... je to spojené se začátkem akce volního svalstva... rozšiřujeme tělo, když cítíme přátelství a lásku. Otevřeme náruč... a hranice našeho vnitřního obrazu těla ztrácí svůj jasný charakter."
Taneční terapeut tohoto vzájemně propojeného vztahu mezi emocemi, tělem a svalovými vzorci využívá. Lidé vyjadřují smutek, radost, hněv a jiné silné emoce pohyby těla. Tyto patří k universálním zkušenostem, které vznikají z reakcí na
vnější stimuly. Nicméně obráceným postupem, prací se svalovými vzorci, vztahujícími se k emocím, lze kognitivně vnímat samotné pocity, už jen na podkladě svalové paměti takových spojení. Tím, že člověk rozvine silné, ostré a rychlé
pohyby rukou a nohou, které pak zapojí trup, a vedou ke zrychlení dechu, může začít díky pohybům samotným vnímat vztek. Proces se sám o sobě buduje, protože jak člověk začne takový pocit vnímat, ve svalech se uvolňuje více energie,
což se odráží ve vědomí této expresívní kvality. Ritualizované pohyby, tak jak je jednotlivé kultury používají, jsou založené na tomto fenoménu. Dříve, ve válečných tancích kmene, pomáhaly rytmické silné pohyby ve skupině každému
jedinci navodit pocit síly, moci, jednoty a nezničitelnosti. Obdobně krouživé tance vedly, díky vestibulární stimulaci, k extatickým prožitkům, člověk ztratil pocit svého těla a prožíval jen své spirituální já. Strukturováním
pohybových zkušeností a pochopením propojení mezi svalovými impulsy a emocí může taneční terapeut pacientovi pomoci zahrnout a zpracovat blokované emoce nebo strukturovat ty emoce, které jsou pro něj ohromující. I další
studie jsou důležité k pochopení pohybu. Condon, psycholog, studoval synchronii pohybu pomocí analýzy filmového záznamu interakcí lidí. Definoval sebe-synchronii jako pohyb ve vztahu k vlastní artikulaci řeči a interakční synchronii,
kdy se pohyb posluchače synchronizuje s řečí a pohyby mluvícího. "... u interagujících jedinců existuje během komunikace základní sdílení pohybu, připomínající tanec. Zdá se, že se jedná o obecnou charakteristiku normální komunikace.
Studovali jsme více než sto filmových záznamů lidských interakcí, obraz za obrazem (byly to filmy křováků Kung, Eskymáků a Mayských indiánů), a shodně jsme u nich nalézali fenomén interakční synchronie." Condon přenáší
koncept synchronie do taneční terapie, a říká: "Společný pohyb v harmonii je komunikace. Je to vztah, ve kterém je obsažena informace Jsem s tebou. Jistě to připomíná, umocněnou interakční synchronii..., která vede k
uzavřenosti. Prvek synchronie lze rozebírat z pohledu tance. Rytmický a empatický kinestetický smysl, který nám pomáhá si vybavit podobné pohybové vzorce v prostoru a čase, je pro lidi velmi smysluplný. Zdá se, že vede k ujištění o
sobě samém, o sobě ve vztahu k jiné bytosti. Synchronie pohybu je v každodenních interakcích normální. Může dojít k desynchronizaci, jestliže lidé nejsou vzájemně v souladu, nebo když jedinec není v souladu sám se sebou. Synchronie s
terapeutem a ostatními lidmi tedy tvoří moment uvědomění nebo uzavřenosti. To se může podílet na různých terapeutických situacích." Zatímco taneční terapeut se primárně zabývá osobní zkušeností a prožíváním
jednotlivce, je důležité, aby si neustále uvědomoval, že každý absorbuje širší okruh kulturálního poznání. Existuje například rozdíl v používání doteku a prostoru u různých lidí, v závislosti na jejich kulturním dědictví a není to
dané jejich psychickými obtížemi. Scheflen a Birdwhistell mezi jiným studují pohyb v kontextu kultury. Zastávají názor, že řeč těla se vztahuje k vzorcům řeči, skupinovému procesu a sociálnímu řádu jako celku. "Kinesie" označuje
chování doteku, gesta a držení těla, očního kontaktu, výrazu v obličeji a prostorového teritoria ve vztahu k sociálním procesům. Pracuje-li taneční terapeut v prostředí, kde se mísí více kultur, musí být nezbytně citlivý k
odlišnostem v používání řeči těla. Podle těchto konceptů Bartenieffová a Paulay studovali transkulturální rozdíly tanečních stylů, nazývané cereometrika. Přišli na to, že "styly pohybu byly naučené, tak jako jiné
komunikační systémy v dané kultuře, a slouží k identifikaci jednotlivce jako člena své skupiny." Navíc je taneční styl krystalizací každodenního pohybového stylu dané kultury a je sociálně, ekonomicky a kulturně podmíněn.
Základní cíle a struktura Základní cíle taneční terapie jsou zároveň obdobné i odlišné od cílů jiné psychoterapie. Vědomí sebe sama, přijetí sebe sama, jasnější vnímání druhých, vytváření uspokojivých vztahů a
schopnost přijmout volbu a učinit volbu pro sebe, to jsou v zásadě výsledky terapeutického procesu. Zároveň pracuje taneční terapeut/ka se svými klienty směrem k "zdravému" tělu, tělu nesvázanému konflikty, napětím,
distorzemi, a schopnému jednat v rámci otevřeného vyjadřování sebe sama. Tělo by mělo být natolik svobodné, aby mohlo zpracovávat ty stresové momenty a silné emoce, které jsou součástí existence člověka, aby si bylo schopno připustit
daný okamžik a pak se restituovat do relaxované rovnováhy a bazální celistvosti proudění energie, aby dál mohlo vnímat a vyzařovat život. Taneční terapie tedy přijímá fakt, že mysl a tělo jsou částí téhož výrazu, a zaměřuje se na
pohybovou změnu. Změnou je lepší porozumění tělu a jeho signálům, což jedinci dovolí rozšířit rámec pohybů, a tak má možnost učinit volbu, má více možností jak se srovnávat se životem. Každý člověk by měl odpovídajícím způsobem
vnímat a reagovat na své vlastní pocity a na druhé, což by mu mělo dát svobodu spontánně používat tělo a jeho pohyby jako expresívní prostředek s jasným vztahem k právě probíhajícím myšlenkám a pocitům. Ačkoliv jde o
hledání toho, jak lidem dovolit najít jejich vlastní pohyb a vytvořit si spontánní reakce, musí tomuto hledání terapeut/ka poskytnout strukturu. Ta je obdobná struktuře jakékoliv jiné psychoterapeutické modality. Je potřeba určit
limity možného chování, dostatečně široké, aby si klient mohl rozšířit své zúžené hranice, ale aby byly jasně přítomné meze v případě, že nastane potřeba kontroly. Struktura, kterou stanovujeme v hodině taneční terapie, by měla být
primárně bezpečná a podporující. Pohyb je vnímán jako radostná zkušenost, radostné je dokonce prožívání smutku a hněvu, jestliže byly doposud příliš zadržované. Pohyb nikdy není hodnocen jako dobrý a špatný. Občas může být
neadekvátní nebo omezený, ale vždycky se jedná o individuální vyjádření jedince a to takovým způsobem, jakým v daném okamžiku může reagovat. Whitehouseová říká: "To, co je důležité, je pocit tance, ne odhalení toho, co jejich
těla nemohou udělat, ale toho, co mohou udělat, toho, co je jim přirozeně k dispozici, radosti, rytmu a energie, které jsou jejich oprávněným dědictvím... Viděla jsem, že čím hlouběji mohu vnímat to, jak prožívá pohyb daná osoba, tím
expresivnější a jasnější začínal pohyb být." Člověk je to, na co se zaměřujeme, pohyb a tanec jsou nástroji. Terapeut/ka spíš pracuje s již existujícími vzorci člověka, než s pomocí stylizované formy tance, jako je
balet nebo společenské tance (ačkoliv někdy můžeme tyto speciální formy účelově použít). Techniky se mohou lišit, ale existují základní cíle, společné pro všechny taneční terapeuty. Taneční terapeuti používají své dovednosti,
kreativitu a spontaneitu k tomu, aby umožnili ostatním prožívat se na rovině tělesných vjemů a impulsů a umožnili jim komunikaci pomocí akce těla. terapeut musí mít nejen bohatý pohybový slovník, ale musí také znát své reakce a
vzkazy, které svým tělem vysílá. Komunikace musí být přímá a jednoduchá, jelikož pohyb je upřímná reflexe sebe samého, taková, kterou nelze slovy zakrýt. Terapeut, jelikož adekvátním způsobem a senzitivně reaguje na každou
komunikaci, musí být připraven na setkání s hněvem a nepřátelstvím, stejně jako odtažitostí a apatií. Ačkoliv je role terapeuta často aktivní, musí dbát na to, aby aktivita vycházela z potřeb skupiny nebo jednotlivce, a ne z potřeb
terapeuta. Zkušenost je taková, že jako jeden ze spolupracovníků ve skupině odkrývá fakta o pacientovi, vzájemných vztazích a okolí. Existuje celá škála technik, kterými se jednotlivé styly terapeutů liší. Někteří
používají čistě tanec, jiní pracují na kontinuu, končícím někde blízko psychodramatu a interakčních technik. Jedni se zabývají pouze individuální terapií, zatímco druzí jsou více naladěni na práci se skupinovým procesem. Ti, kteří
zdůrazňují taneční aspekty, mají větší tendenci používat synchronii pohybu, plynulé pohybové přechody, a účastnit se na více rovnocenné bázi. Míra verbalizace a interpretací je různá. Jsou okamžiky, kdy se terapeut nezapojuje, a je
více pozorovatelem. Pohyb se pak často stává prostředkem k náhlejšímu vynoření konfliktu, a v tento okamžik může být terapeut direktivnější. Používání hudby se také situace od situace liší. Ti, kteří pracují se skupinou, zejména se
skupinou hospitalizovaných pacientů, mají sklon více využívat strukturované rytmy. Existuje hodně rovin řízené pohybové zkušenosti. Ty závisejí na cílech, věku, postižení nebo poruše pacienta a zařízení, ve kterém léčba probíhá.
Popis "sezení" taneční terapie Následující text je zevšeobecněným popisem hodiny taneční terapie s malou skupinou. Taneční terapeut může mít velkou místnost, svůj prostor, do kterého klienti přicházejí,
nebo v případě velkých institucí dochází někdy terapeut/ka přímo na denní místnost oddělení, a tam s přítomnými pracuje. Po uvítání, předběžném a rychlém zhodnocení naladění skupiny, následuje obvykle zahřívací fáze - jak těla, tak
vztahů. Začátek hodiny se může velmi podobat taneční hodině, zahajované strečinkem, vyklepáváním končetin, zkoušením funkce izolovaných částí těla, změnami rytmu a procházením různých hladin energie. Terapeut zahajuje kontakt s
každým pacientem tak, že kvalitativně reaguje na jeho pohybové vzorce, přizpůsobuje svůj vlastní pohybový styl stylu klienta. Začáteční, jednoduché rytmické pohyby rukou, nohou a hlavy nebo ramen, pomáhají nejen koordinaci, ale i
přímému vyjádření emoce. Člověk může prožívat stud, porážku, zlost nebo strach a to se projeví odpovídajícím napětím svalů, postavením těla a gesty. Zahřívání je vhodné k tomu, aby se terapeut pečlivě podíval a vybral klíčové body
komunikací, potřeb jedinců a skupiny jako celku. Tím, že se zaměříme na pohyb, můžou se vynořit témata, která doslova kopírují jakékoliv psychologické nebo psychiatrické principy. Tím, že terapeut dává to, co se děje, do
souvislostí a reaguje na stále se měnící vzorce, rozšiřuje používání zapojeného svalstva a tyto tělesné reprezentace verbalizuje, začnou se vynořovat hlavní obtíže. Náš jazyk má popisně zakotveny pocity v tělesné terminologii. Máme
pocit, že se nám hlava rozskočí, jsme vykolejení/mimo, nejsme schopni stát na vlastních nohách, potřebujeme oporu, držíme si někoho od těla, chceme se přitulit, nehneme brvou. Tím, že terapeut odezírá pohyby a verbální signály, může
se zabývat tématy, rozvíjet je a rozšiřovat je za využití dynamiky pohybu. Např. dynamika dupání se může postupně změnit na pohyb s větší energií, silou a rychlostí. Je možné přidat pokřiky a přejít k sekvencím odtlačování a
přetahování, nebo jemný dotek může přejít do společného pomalého kolíbavého pohybu. Protože pohyb se pojí s pocity, má schopnost sdružovat lidi. Sdílení vyjádřené zlosti znamená, že všichni lidé někdy pociťují zlost, a
že je možné ji vyjádřit, aniž by byl člověk totálně destruktivní k jiným i sobě. Podle Freuda existuje ve skupině emoční nákaza, která sdružuje. "... Emoce člověka jsou ve skupině vydrážděné až k vrcholu, kterého vzácně, nebo nikdy
nedosáhne za jiných okolností a lidé ve skupině mají příjemný prožitek nerezervovaného se odevzdání svým vášním, tak splývají se skupinou a ztrácejí pocit hranic své individuality." Skupina může dát úplně stejnou oporu jako v dávných
kmenových tancích, kdy se rytmické činnosti používaly k navození koheze. Dochází v ní k uvolnění izolace s emočními prožitky a člověk je schopen jít za svá obvyklá omezení. Tak, jak terapeut propojuje jedno spontánní vyjádření s
druhým, hodina postupně nabývá na intenzitě. Nápady pro pohybové akce vycházejí z účastníků skupiny, ať už pod direktivním vedením jednoho ze skupiny, nebo z terapeutova pozorování. Každý si odvozuje soukromé významy v daný okamžik a
zkušenost přichází z pohybu. V závěrečné fázi se skupina opět sdružuje dohromady, snižuje se intenzita pohybu, což je důležité pro vyjasnění hranic, vnímání integrity vlastního těla, vnímání vřelosti a podpory ze sdílené zkušenosti.
Psychotický pacient U pacientů s ritualizovanými vzorci, snad spojenými s úzkostí nebo nutkavostí, vede možnost změnit používaná svalová schémata, byť jen dočasně, k uvolnění napětí. To je složitější pro manického
pacienta, jelikož jeho silná, rychlá gesta, zdá se, dovolují jen málo relaxace. Terapeut se musí "setkat" s pacientovým pohybem na jeho úrovni, což pro pacienta znamená informaci: "Rozumím tomu, co říkáš". Terapeutovi to umožňuje
modifikovat a restrukturalizovat vzorce. Symbolické pohybové souboje jsou spíš sdílenou zkušeností, která může být začátkem vzájemného porozumění, oproti slovním výměnám, které by mohly vést k další izolaci. Chaceová popisuje scénu:
"Když se útočný pacient pohybuje vpřed ohrožujícími gesty, vyvolá v terapeutovi, byť jen na přechodnou dobu, strach. Tento strach obvykle provokuje agresivní odvetné chování. Jestliže ale terapeut vyjádří strach pohybem, jako např.
schoulením se k zemi, a pak rychle přejde do velmi širokého, vítajícího, přátelského gesta, očekávané odvetě lze předejít. Jestliže pacient v ohrožujících gestech pokračuje, další odpověď pacientovi by byl pevný postoj na široce
rozkročené bázi, se vzpřímeným trupem... a opět by terapeut přešel do přátelského pohybu. Obvykle navrhuji dát si navzájem ruce na ramena a přetlačovat se sem, tam, čímž se vytvoří houpavý pohyb... a tato akce je ve své podstatě
substitucí nebo sublimací útočné akce, která se z nějakého důvodu zdála pacientovi nezbytná." Se skupinou hospitalizovaných pacientů musí terapeut obvykle překonávat pasivitu a závislost, kterou je skupina obvykle
prostoupena. Tak jako v každé terapii, cílem je rozvíjení spontánního pohybu. Lowen píše: "Spontaneita je vyjádření nevědomého. Koordinace je funkcí vědomí. Integrace nevědomého a vědomého v jakémkoliv člověku vede k ušlechtilosti a
fyzickému vyjádření emočního zdraví. Spontaneita je manifestací živosti a tzv. id, pocitového aspektu člověka. Koordinace je odrazem síly ega. V integrované osobnosti jsou id a ego, nebo tělo a mysl, sloučeny do výsledného celku, ve
kterém každý pohyb těla je ušlechtilý. Pohyby, které jsou koordinované, ale nejsou spontánní, jsou mechanické. Pohyby, které jsou spontánní, ale nejsou koordinované, jsou infantilní nebo impulsivní." Podle J. L. Morena je spontaneita
vitálním prvkem, vztahujícím se ke katarzi. Jen za pomoci spontánní interakce se otevírají dveře pro nové chování. Změny, které se v pohybové skupině projeví, lze během hodiny jasně sledovat. Pocitové naladění se mění z ticha a
úzkosti na otevřenější vzájemné vnímání, což se projeví relaxovaným smíchem, konverzací, pohodlným dotýkáním a prostorovou blízkostí. Neurotický pacient S neurotickými skupinami jsou základní cíle obdobné, jako u
psychotické skupiny. Směřování k uvědomění si svého těla, k rozšíření a integraci pohybu, spontánnímu vyjádření a k interakci. Techniky, které k těmto cílům vedou, se poněkud liší. Důraz se klade na lepší vnímání vnitřních impulsů a
na takové osvobození, které pacientům umožní na impulsy reagovat oproti strukturování zkušenosti u psychotické skupiny, které vede k většímu kontaktu s vnější realitou. U neuróz se často vyskytují různé inhibitory a cenzory, takže
tělo je omezované, složené z "mrtvých" oblastí a je v napětí. Taneční terapeut pracuje na tom, aby si klient oblasti napětí uvědomil, aby rozšířil vzorce dýchání a expresívní pohyb. Relaxační techniky, pohybové
improvizace vystavěné na tématech, společné skupinové improvizace a cvičení na řešení určitých úkolů, to jsou některé z technik, které je možné použít. Analýzou a spojením těchto vzorců s prožitkem jednotlivého člověka, vyvstanou
odpovídající kognitivní a emoční zkušenosti. To může vést k novému pochopení a možným alternativám chování. Cheney píše: "Tyto zkušenosti jsou nejen hluboce smysluplné... ale také vedou k větší citlivosti, vhledu, jiné perspektivě a
přinášejí více materiálu... pohyb je v hloubce primárně považován za terapii." Podle Whitehouseové je terapie katarzní a kreativní, řeší minulost a ve stejný okamžik buduje novou přítomnost tím, že zbavuje zbytečných napětí, a
zároveň při ní dochází k uvědomění nových možností použití energie. Má fáze nevědomé a vědomé práce, nejprve se projeví v pohybu a pak jsou zvědoměny. Člověk se nejen zbavuje symptomů, ale usiluje také o porozumění příčin. Práce
probíhá buď individuálně, nebo ve skupině, kde interakce nabývají nového rozměru. Autistické dítě Vděčnou aplikací taneční terapie jsou autistické děti. Kalishová v publikaci o práci s autisty uvádí: "Prvním
úkolem v pohybové terapii s autistickým dítětem je přistoupit k dítěti z roviny, na které, zdá se, funguje - primitivní senzomotorické roviny, a společně s ním zkoumat rytmy, vokalizace a činnosti těla. Je to pokus zaprvé získat jeho
pozornost a snad i dojít k emočnímu kontaktu, a za druhé, což je neméně důležité, pomoci mu formovat obraz těla. Měla jsem pocit, že je to složka, která u těchto dětí chybí. Zatímco schizofrenik může mít obraz těla pokřivený, nebo
může dočasně ztratit obraz, který měl, autistické dítě si nikdy nevytvořilo intrapsychickou reprezentaci svého vlastního těla. Terapeut to musí mít na paměti, když dítěti pomáhá budovat nové psychické struktury a koncepty." Různé populace Existuje ještě několik dalších oblastí, ve kterých taneční terapie pomáhá v rehabilitaci. Hodně terapeutů pracuje s retardovanými. V hodinách dostanou strukturu pro své emoce, učí se
lépe znát své tělo a zlepšují koordinaci. Lidé s různými omezeními, jako např. nevidomí, lidé postižení hluchotou a poruchami řeči, mají vždy přídavné fyzické projevy postižení, a to v používání těla v prostoru a v komunikaci.
Principy taneční terapie jsou vždy užitečné tam, kde existuje zátěž pro normální komunikaci, nebo obtíže s vnitřním obrazem těla. S rozvojem nového odvětví psychiatrie - geriatrie, nachází i zde taneční terapie důležité
uplatnění. Nejen, že dává podporu, ale vede k udržování fyzického zdraví při využití fyziologických systémů a svalstva, to přispívá hlavně k rozvoji a udržování sebevědomí a sociálních interakcí. Když se lidé pohybují společně
v rytmu, bez ohledu na omezení ve fyzickém pohybu, věku, a onemocnění, zahání to samotu. Cíle budou více podpůrné, než že bychom usilovali o zásadní změnu osobnosti. Věznice a ochranné léčby jsou dalším prostředím, ve kterém může
taneční terapeut/ka pracovat, protože problémy vztahu k sobě a k ostatním jsou zde v podstatě stejné. Jiná možná místa, kde taneční terapeut působí, jsou stacionáře, komunitní psychiatrická centra a privátní praxe. V
multidisciplinárním zařízení je taneční terapeut/ka součástí týmu a své zkušenosti uplatní, stejně jako lékař, v rámci terapeutického plánu, který sestavil tým. Myriáda recipročních vztahů, kombinací, proporcí frekvencí,
rozsahu použití, frázování, zapojených částí těla a prostorových vztahů, tvoří některé z aspektů, které se podílejí na nesmírné rozmanitosti a komplexnosti pohybu člověka. Protože je možné tento systém použít pro jakýkoliv pohyb,
využívá se v současnosti v psychologii, antropologii, transkulturálních studiích, studiích zabývajících se dětským vývojem, tanečním vzdělávání, personalistice, v obchodování k posuzování lidí a samozřejmě v taneční terapii. Taneční terapie je novou profesí, která je neustále v procesu definování sebe sama. Další výzkum a studium z ní v budoucnosti pomůže vytvořit jasně vymezenou terapeutickou disciplínu. Význam taneční terapie spočívá hlavně
v tom, že používá a rozvíjí silné stránky člověka, začíná od toho, co lidé MOHOU a pracuje směrem k celkové integraci těla a mysli. Je to kreativní a často radostná zkušenost. Pohyb je dar, který máme všichni společný.
(kapitolu 37 z The American Handbook of Psychiatry, 1975, přeložila MUDr. Radana Šourková) |
