Život je proces a rytmus. Od jednoduchých pulsací jednobuněčných organismů až k rytmu našeho dechu. Tento rytmus někdy nazýváme periodicitou a myslíme tím aktivity, které se
opakují v určitých cyklech.Většina životních procesů je určována vnějšími rytmy přírody. Země se například otáčí okolo své osy a rotuje kolem Slunce, a kolem Země obíhá Měsíc. Jsme vyladěni na sluneční a měsíční
cykly a niterně sledujeme různé rytmy, které takto vytvářejí. Dnem i nocí je tak vytvářeno i různé chování: obvykle ráno vstáváme a v noci jdeme spát. Je-li náš rytmus narušen, například když přeletíme tryskovým letadlem
půl světa, máme potíže. Rozdílně se chováme i podle rozdílných ročních období. A nejen naše spánkové, ale i stravovací, trávicí a dokonce i sociální zvyky jsou ovlivněny rytmy těchto cyklů.
Zvuk a frekvence
Zvuk můžeme také chápat jako něco rytmického. Má formu vln, které měříme v cyklech za vteřinu (v Hertzích). Každý vlnový cyklus v přírodě můžeme rozeznat jako zvukový puls. Každá jednotlivá frekvence,
kterou měříme, může být považována za rytmickou, a počet cyklů za vteřinu pak z oné frekvence dělá rytmus. Nízké noty pulzují mnohem pomaleji než vysoké noty. Nejnižší nota, která se dá zahrát na pianu, vibruje frekvencí 27,5
Hz. Nejvyšší má 4 1865 Hz.
Rozsah, ve kterém lidské ucho slyší, se různí, obvykle je člověk schopen slyšet vysoké tóny až do frekvencí mezi 16 000 a 20 000 Hz, nejnižší zvuky, které rozeznáváme, mají asi 16 Hz. Nižší
frekvence neslyšíme, ale cítíme je. Tyto extrémně nízké frekvence také můžeme někdy počítat a zvuky o frekvenci od ,1 do 8 Hz vnímáme jako rytmické.
Rezonance
Rezonance je zvláštní vlastnost zvuku
spojená s rytmem. Silné rytmické vibrace jednoho objektu vyvolávají slabší rytmické vibrace stejné frekvence u jiných objektů. Tento jev má co do činění se snahou přírody ušetřit energii. Zdá se, že příroda našla ekonomičtější
způsoby jak udržovat periodické události.
Krásný příklad rezonance je uveden v knize I. Bentova. Jestliže umístíte do místnosti několikery kyvadlové hodiny a necháte kyvadla kývat se různě, po nějaké době se všechna kyvadla
rezonančně shodnou a budou se kývat ve stejném rytmu. Tento jev byl objeven v roce 1665 Holanďanem Ch. Huygensem.
Toto zrytmizování je jeden z aspektů rezonance. Rezonance může být definována jako frekvence, ve které
začne objekt přirozeně nejsnáze vibrovat. Jeden objekt rozvibruje druhý, pokud sdílejí stejnou rezonanční frekvenci. Jestliže například rozezníte ladičku která má 100 Hz a někde poblíž bude ladička stejné frekvence, ta se rezonančně
sama rozezní, i když do ní neudeříte.
Všichni jste někdy viděli, jak zpěvák nebo zpěvačka dokáže svým hlasem roztříštit sklenici. To je příklad rezonance. Stejně to funguje, když máte dvě stejně naladěné kytarové struny. Rezonance
je kooperativní jev mezi dvěma objekty, které sdílejí stejnou frekvenci.
Zvuková vazba, jakési vyladění (entrainment), je na rozdíl od pasivní rezonance jevem aktivním. Člověk tak může aktivně změnit vibraci objektu (frekvenci
nebo rytmus). Oscilátory televizních a rozhlasových přístrojů se také vzájemně zavazbí. Když ladíte na stupnici svého radiopřijímače, někdy se stane, když jsou stanice velmi blízko sebe, že se vzájemně zavazbí, jakoby chtěly pulzovat
spolu. I živé organismy, tak jako televizní nebo rozhlasové přijímače, vibrují, pulzují, nají rytmus. Právě tyto životní rytmy dovolují vzniknout rezonanci i v živých organismech.
Světlušky také blikají ve společných rytmech a
právě tak nalezne sameček samičku. Studentky na jedné chodbě koleje po nějaké době menstruují ve stejné době. Části srdečního svalu se najednou rytmicky spojí a v dokonalém rytmu synchronizovaně stahují. K podobnému jevu
ale dochází, i když si dva lidé jen tak povídají. Jejich mozkové vlny oscilují různě, ale když je konverzace baví, rytmy mozkových vln začnou být synchronní. Podobně se spolu rytmicky sladí i profesor a jeho žák, nebo terapeut a jeho
klient.
I uvnitř svého těla probíhá spousta do sebe uzavřených rytmů. Náš tep, dech a mozkové vlny jsou také tak spojeny. Zpomalte dýchání a zpomalíte i srdeční tep a průběh mozkových vln. To je jeden z principů biologické
zpětné vazby. Bylo zjištěno, že frekvence pulsu, dýchání a krevního oběhu, stejně jako jejich kombinované aktivity, fungují harmonicky, tedy že jejich rytmy jsou koordinovány v rámci poměru celých čísel - dvě ku jedné, tři
ku dvěma.
Mozkové vlny
Naše mozkové vlny pulzují a oscilují v určitých frekvencích, které se, tak jako zvukové vlny, dají měřit v cyklech za vteřinu. Rozeznáváme čtyři základní
druhy mozkových vln:
vlny beta - v rozmezí od 14 do 20 Hz (mozek je produkuje při našem běžném bdělém stavu vědomí. Beta vlny jsou přítomny, když se soustřeďujeme na své denní aktivity vnějšího světa)
vlny alfa - od 8
do 13 Hz (vyskytují se při polosnění a ve stavu meditace. Když máme oči zavřeny, jejich průběh je silnější)
vlny théta - od 4 do 7 Hz (vyskytují se při vysoce tvůrčí činnosti, ve stavech šamanského vědomí, v hluboké
meditaci a ve spánku)
vlny delta - od 0,5 do 3 Hz (ve stavu hlubokého spánku a při bezvědomí. Některé nejnovější výzkumy dokazují, že se vyskytuje i v hluboké meditaci)
Někdy se uvádějí další rozlišení mozkové aktivity:
vlny vyšší bety - od 23 do 33 Hz (jsou spojeny s hyperaktivitou a některými typy úzkosti)
K komplex - nad 33 Hz (v náhlých návalech spojených
s okamžiky "aha!", objevy, okamžiky poznání)
Vnější rytmy a vnitřní procesy
Stejně tak, jako se dokáží vzájemně zfázovat funkce lidského těla, je možné použít vnější rytmus
k ovlivnění vnitřních mechanismů srdečního tepu, rytmu dechu a mozkových vln. Tato možnost se zdá být logická, přesto se o ní v lékařských časopisech začalo psát až v 70. letech, kdy začaly být publikovány studie o
rezonanci a zfázování tělesných procesů v závislosti na vnějších zvukových a rytmických stimulech. Johannes Kneutgen ve své práci O efektu ukolébavek
popisoval uklidňující efekt ukolébavek přehrávaných kojencům a následnou synchronizaci jejich dechu s rytmem hudby. Práce Janet a Hobarta Landrethových Vliv hudby na fyziologickou reakci
uváděla, že změny srdečního tepu jsou přímo závislé na změnách tempa hudby. Série intenzívních výzkumů Harrerových nazvané Hudba, emoce a autonomní funkce
zkoumala některé vlivy emočního hudebního zážitku na autonomní nervový systém, včetně krevního tlaku, pulsu, dýchání, galvanického odporu kůže a svalového napětí. Autoři zjistili, že srdeční tep je citlivý jak na hlasitost, tak na rytmus hudby. Zjistili také, že někteří lidé mají tendenci synchronizovat svůj srdeční tep nebo dechovou frekvenci podle rytmu hudby.
V roce 1980 byla publikována kniha Sheily Ostranderové a a Lynn Schgroederové Superlearning, která naznačila potenciální možnosti hudby k posílení efektivity učení. Autorky zkoumaly výukovou metodu
bulharského lékaře Lozanova. Ten zjistil, že učení nejvíce pomáhá a stav mozkových vln alfa snadno navozuje hudba v rytmu okolo 60 úderů za minutu.
Lozanov používal barokní hudbu a okamžitě po uveřejnění knihy se dramaticky
zvýšil prodej právě barokní hudby. Přesnější výzkum ale ukázal, že takto optimálně fungovaly jen pomalé části barokních skladeb. Zároveň se zjistilo, že většina hudby New Age probíhá právě v rytmu kolem 60 úderů za minutu a je
právě tak efektivní jako barokní hudba.
Citované studie ze 70. let, stejně jako informace o metodě superlearning bohužel neobsahují všeobecně použitelná data, zvláště pokud jde o určení nejvhodnějšího tempa srdečního tepu. Ukazuje
se, že např. snížení tempa z 72 na 64 je subjektivně jinak vnímáno než snížení tepu jiné osoby na 68. Řada pokusných osob také podvědomě bojovala proti vlivu vnějšího rytmu. Také síla reakce se u každé osoby lišila.
Mozkové vlny a R. Monroe
Kromě oficiálních universitních a vědeckých výzkumů se tento fenomén začal studovat i soukromě. Robert Monroe na svém institutu začal studovat možnost ovlivnění mozkových vln.
Původně obchodník a pracovník rozhlasu se po zážitku OOB (out-of-body experience), pocitu že jeho vědomí je mimo tělo, začal zkoumat vliv různých frekvencí na stavy vědomí. Část výzkumu se týkala možnosti vyvolat kýžený stav vědomí
pomocí poslechu různých frekvencí. Monroe cítil, že zvuk by mohl pomoci i jiným lidem dosáhnout podobných stavů vědomí, a s pomocí výzkumného týmu se pokoušel zjisti, jestli se mozkové vlny dají vnějšně ovlivnit.
Přes řadu potíží a také díky intuici Monroe objevil, že určité frekvence vyvolávají odpovídající reakci mozkových vln. Zjistil, že mozek, stejně jako sklenice rezonuje účinkem čistého tónu, rezonuje, je-li bombardován pulzujícími
zvukovými vlnami. Monroe tento jev nazval frequency following response (FFR), a objev si nechal patentovat v roce 1975.
Frekvence, pomocí kterých Monroe aktivně měnil mozkové vlny, byly stejné, jako rozsah samotných
mozkových vln, tedy v rozsahu od 0,5 do 20 Hz. Tyto frekvence lidské ucho není schopno uslyšet, ale při pokusech s psychoakustickými jevy Monroe zjistil, že může tyto nízké frekvence získat interferencí z vyšších zvuků.
Ve stejné době biofyzik Dr. Gerald Oster z New Yorku zkoumal efekt rytmu na člověka. Jestliže totiž používáte dva nezávislé zvukové zdroje, například ladičku, která má 100 Hz, a druhou, která má 108 Hz, dohromady produkují
tón, který pulzuje a zní jako kvákadlo nebo tep. Rychlost pulsací závisí na rozdílu mezi jednotlivými frekvencemi. V našem případě vytvoříme pulsaci 8 Hz. Jestliže zvuk pochází z vnějších zdrojů, např. reproduktorů, tento
rytmus pak dokáží obě uši zaregistrovat. Někdy puls registruje jen jedno ucho, a tento jev se pak nazývá monaurální rytmus. Tento jev byl od té doby mnohokrát popsán v odborných časopisech.
Jestliže jsou tyto dvě frekvence
aplikovány nezávisle, každá do jednoho ucha posluchače, vytvoříme binaurální tempovou frekvenci. Není to přímo zvuk, jen frekvenční rozdíl mezi dvěma konkrétními zvuky. Tento výsledný zvuk je vnímán přímo samotným mozkem: binaurální
rytmus je vytvářen přímo simultánně pracujícími mozkovými hemisférami. Monroe tak našel způsob, jak sonicky synchronizovat práci levé a pravé mozkové hemisféry. Na tisících klientech a EEG monitorech si pokusně ověřil, že binaurální
rytmus může skutečně aktivně ovlivnit mozkové vlny. Nerezonuje přitom jen jedna hemisféra, ale celý mozek, přičemž obě hemisféry vykazují synchronizovaný rytmus, amplitudu, fázi a koherenci.
Původně se pro účely Hemi-sync (jak zní
patentovaný název jevu) používala jen sluchátka, ale později se ukázalo, že k tomuto jevu dochází, i když pomaleji, i při optimálních umístění reproduktorů.
Jiné práce
Monroe tuto
technologii vynalezl, ale není na poli využití zvuku k vyvolání určitých jevů v mozku sám. Mnich bratr Charles, předseda asociace M. S. H., se specializuje na využívání zvuku k urychlení a využití práce vědomí. Původně
žák Swamiho Muktanandy, bratr Charles zjistil, že tato nová technologie téměř okamžitě zvyšuje kvalitu meditace a pomáhá dosahovat úrovní, kterých dosahují jen lidé s velmi dlouhou meditační prací. Nazval tento jev "fázování".
Sharry Edwardsová z university v Ohio zjistila, že nejefektivněji lze ovlivnit mozkové vlny tím, že se aplikují dva rozdílné signály tak, aby rozdíl mezi nimi dával potřebnou frekvenci. Chce-li dosáhnout výsledného rytmu 7
Hz, použije jednu frekvenci 49 a druhou 56 Hz. Pokud by chtěla docílit výsledných 6 Hz, aplikovala by jeden zvuk o 60 Hz a druhý o 66 Hz.
Dnes se jako nejvýhodnější užívá frekvence 7,8 Hz. Existují magnetofonové pásky,
které jsou schopny navodit tuto frekvenci. De Strulle ji nazval "geomagnetické fázovací pole" (geo-magnetic field entrainment), zatímco Tollaksen ji nazval "zemské hertze" (earth hertz). V této souvislosti je třeba uvést, že
elektromagnetické pole kolem planety Země bylo změřeno. Tato frekvence, která se nazývá Schumannův efekt, má 7,83 Hz, a to je také rytmus mozkových vln alfa. I. Bentov ve své knize spekuluje, že meditující osoba se dosažením této
frekvence fázově propojí s frekvencí planety a rezonuje s ní. Jiní usuzují, že frekvence 7,8 Hz je základní frekvencí lidského těla.
Dr. Robert Beck uvažuje, že tato frekvence je snad "kosmický přenašeč informací" a může
být oním "bubeníkem", na který jsou naladěni léčitelé, proutkaři, jasnovidci atd. Posloucháním nahrávek s touto frekvencí tak člověk může rezonovat s frekvencí zemské aury. DeStrulle i Tollaksen uvádějí výrazné terapeutické
zkušenosti.
Robert Monroe se pak soustředil nejen na tuto frekvenci, ale na svých nahrávkách používal spíše frekvencí vln théta a delta. Jiní se pokusili do své terapeutické hudby zavést další různé frekvence. Takto upravená hudba
se používá stále častěji i ve formě subliminálních nahrávek.
Je třeba uvést, že skutečný efekt mají jen nahrávky, které nepřekročí rytmus 60 úderů za minutu. V rychlejší hudbě je efekt minimální.
Vztah mezi rytmem a
mozkovými vlnami je využívám v nahrávkách jako např. Sny delfína, které se používají pro vytvoření optimálního prostředí pro meditaci a porod. Obsahují zvuky moře, tep lidského srdce, zvuky delfínů a sborový zpěv, který zpívá
jeden nepřetržitý zvuk. Někdy sbor zpívá i sanskrtskou mantru Óm, a každý kanál je uspořádán tak, aby poslech v celkovém výsledku rezonančně navodil Schumannovu frekvenci 7,83 Hz. I některé zvuky delfínů jsou upraveny tak, aby
navozovaly tutéž frekvenci. Ukázalo se, že i delfíni sami jsou touto frekvencí velmi přitahováni.
Aby nalezli optimální tempo rytmu srdce, výzkumníci experimentovali s různými rytmy, a ukázalo se, že nejpůsobivější je tep 48
nebo 50 za minutu.
Monroe s úspěchem využívá svých nahrávek při léčení různých psychických poruch, retardace, emočních potíží, Downova syndromu, snižování stresu, snižování prahu bolestivosti a relaxaci, ale také
např. při zkvalitnění procesu učení - prokázalo se, že studenti, kteří při učení poslouchali jeho nahrávky, dosahovali lepších výsledků. Ronald DeStrulle začal s velkým úspěchem používat frekvenci 1,45 Hz (nazval ji
"tri-thalamic entrainment format") k ovlivnění štítné žlázy a hypothalamu a k léčení dyslexie a Alzheimerovy choroby. Ukazuje se, že kombinace této hudby, ve spojení např. s technologiemi Dr. Tomatise, je velmi
efektivní terapií, a to je jen začátek.
Tibetské činely a mísy, peruánské píšťalky
Tento jev vypadá jako objev naší doby, ale zvukové fázové interferenční posuny byly užívány šamany a
léčiteli nejrůznějších kultur odedávna. Schopnost navodit bubnováním, zpěvem a hudbou změněné stavy vědomí je stará jako hudba samotná. Jeanne Achtenbergová ve své knize Imagery in healing
uvádí, že analýzy šamanského bubnování objevily převládající frekvence od 0.8 do 5 Hz, tedy "théta" aktivitu.
Tibetské činely se používají v buddhistické praxi již celá staletí. Jsou to dva činely, které jsou velmi
lehce frekvenčně vzájemně rozladěny. Při úderu pak vzniká rezonance mezi 54 a 8 Hz a to jsou přesně frekvence, které napomáhají dosažení stavu hluboké meditace.
Peruánské píšťaly byly nalezeny v hrobech prastaré
civilizace a nejprve se myslelo, že to jsou jen malé nádobky na vodu. Pak s nimi někteří lidé začali experimentovat a pískat na ně jako na píšťalky. Psychoakustický efekt byl překvapivý a značný. Kopie takovýchto píšťalek se začaly
používat při různých dalších pokusech a ukázalo se, že při hře na tuto píšťalku hrající člověk rezonuje právě tak, jako rezonuje jeskyně když se v ní hraje. Tyto píšťalky se vyráběly v sedmi verzích a byly schopny
vyprodukovat udivující škálu frekvencí. Stephen Garret a Daniel Statnekov frekvenčně a spektrografově také tyto píšťalky zkoumali a zjistili, že když se píská na několik píšťalek současně, z vysokých frekvencí interferenčně
vzniká velmi nízký zvuk, který nelze natočit a reprodukovat, ale který vzniká přímo v uchu. Existuje teorie, že tyto nízkofrekvenční zvuky hrály důležitou roli při rituálech navozujících změněné stavy vědomí. Píšťalky byly
nepochybně posvátné předměty a byly používány jen v určitém čase a pro určité účely.
Podobné efekty dosahují tibetští (a mongolští a někteří současní) zpěváci pomocí tzv. harmonického zpěvu, lamové k podobným léčebným
účelům používali i zvony a mísy. Tibetské činely i mísy i peruánské píšťaly jsou jen dva tři příklady šamanských nástrojů, které se používaly k ovlivnění mozku a a¨tedy k navození změněných stavů vědomí. Staré kultury znaly a
používaly i jiné nástroje, bubny a zpěvy.
Dnešní léčitelé a terapeuti vědomě pracují se zvukem a speciálními nahrávkami a kombinují tak šamanské zkušenosti minulosti s nejnovějšími technologiemi a objevy.
Varování
Zvukové vyladění a další jevy, o kterých jsem se zmínil, nejsou samozřejmě univerzálním všelékem a je třeba s nimi zacházet obezřetně. Jako každý nový objev, je snadné jej zneužít. Nevíme zatím
například, jaké budou efekty při dlouhodobém používání. V každém případě jsme na počátku velmi významných objevů a zdá se již teď, že možnosti v tomto oboru přesahují naši představivost.
(Přednášku z VI.
Mezinárodního Hudebně-medicinského sympozia v roce 1989 v Kalifornii přeložil V. M.)
