O snech a čarodějích
Michael BrennanKdysi jsem rád a hodně snil. Když mi bylo 13 let, míval jsem časté "vědomé" sny a pocit, že jsem mimo své tělo. Právě když jsem měl sklouznout do
spánku, když bylo mé tělo dokonale uvolněné, najednou jsem pocítil zvláštní stav bdělosti a nějak jsem věděl, že bude snadné opustit tělo. Následující tři roky jsem usínal, jen abych se "probudil" a prožíval nádherná barevná
dobrodružství. Vnímal jsem to vše velmi jasně a s neustálou zvědavostí, co ještě přijde. Experimentoval jsem se svými smysly a občas jsem zkoušel sny měnit. Nikdy jsem neuvažoval o tom, jestli to bylo reálné nebo jestli to
byly jen projekce mé mysli.
Když mi bylo šestnáct let, zúčastnil jsem se dokonce průkopnického výzkumu lucidního snění v laboratoři Stephena LaBerga (viz MANA, zima 1996, str. 18). Přestože to vše bylo hodně vzrušující a
prokázala se spousta věcí, nikdo mi neodpověděl na otázku, jak to, že jsem schopen být zároveň ve svém těle a zároveň někde jinde.
Moje zvláštní citlivost mi sice obohatilo každodenní život, ale také způsobila narůstající řadu
problémů a konfliktů. To, co mne učili ve škole a v kostele neodpovídalo tomu, co jsem zažíval. Od svých sedmnácti let jsem se podezíral, že je se mnou něco v nepořádku. Chytil jsem se party a dalších patnáct let jsem
prožil vše, co se prožívá, když člověk bere drogy, žije na ulici a ve vězení. Mé sny mne opustily, přišly výčitky a noční můry. Pomalu jsem se zabíjel. Před sedmi lety jsem si vyměnil jehlu s kamarádem, který již zemřel na AIDS.
Najednou jsem se zklidnil a uvědomil si, že nemám co ztratit. Vyhlídka brzké smrti mi nabídla šanci ke znovunalezení toho, co jsem kdysi ztratil: krásy a tajemství světa a života.
Právě v té době jsem byl coby
novinář pozván na seminář do Oaklandu. Bylo to o čarodějnických metodách, jak je učil Carlos Castaneda a jeho přátelé, všichni žáci šamanského čaroděje dona Juana Matuse. Podle Castanedy šamané a zřeci starého Mexika zažívali ve
svých snech rozšířené stavy vědomí. Naučili se pak těchto stavů využívat i v bdělém stavu a objevili metody, jak se do nich dostat. Dalších dvacet sedm generací pak byly tyto znalosti tajně předávány - až k donu Juanovi
Matusovi. Castaneda a jeho kolegové jsou jakýmisi současnými adepty tohoto prastarého šamanského umění. Castaneda je nazývá, podle architektonického termínu pro vyrovnání sil k dosažení rovnováhy, tensegrita.
Castanedovi kritici ale tvrdí, že vše, včetně osoby dona Juana, si vymyslel sám Castaneda, Podle nich začal Castanedův mýtus ne ve světě Toltéků, ale v létě 1961, kdy tehdy třiceti sedmiletý student antropologie university
v Los Angeles odešel do pouště Sonora, aby napsal svou disertační práci. Tam prý si, pod horoucím sluncem, Castaneda vše vymyslel.
Přes literární slávu a příznivé hodnocení mnoha vědců a antropologů jsou skeptici zmateni
časovými neshodami v knihách o donu Juanovi, a také tím, že nikdo nikdy dona Juana neviděl.
Před šesti lety ale dvě ženy, Florinda Donner-Grauová a Taiša Abelarová, vydaly knihy, ve které obě popisovaly své zkušenosti
s donem Juanem - ukázalo se totiž, že obě ženy jsou také žačkami dona Juana. Další žačka, Carol Tiggsová, byla zmíněna v knize Art of dreaming (Castaneda popisuje jejich společné snění). Tiggsová pak "zmizela" z tohoto
světa a objevila se záhadně o deset let později. To způsobilo, že se Castaneda nepohodl se svými kolegyněmi. Tiggsová pak navrhla radikálně odlišný postup jejich práce - poprvé prezentovat učení dona Juana veřejně a dát tak i dalších
hledačům možnost jít jeho cestou. Prý také proto, protože jsou posledními v dlouhé řadě šamanů, jejichž učení musí přežít.
Jako mnoho ostatních čtenářů, i já jsem byl Castanedovými knihami uchvácen, samozřejmě také kvůli
svému snění z mládí. Jako novinář jsem ale zachovával skeptický odstup. Teď ale z mlhy mýtů vystoupily živé osoby. Rozhodl jsem se, že si je poslechnu.
Šest žen, atleticky vypadajících a nakrátko
ostříhaných instruktorek, které si říkají "energetické stopařky" stojí na zvýšených panelech, oblečeny ve volných tmavých oblecích pro bojová umění. Pohybují se uvolněně a sebejistě. Jsou tu, aby se tři sta účastníků semináře v
Oaklandu něco naučilo. Dva dny ukazují složité a propracované série pohybů, kterým Castaneda říká "průchody čarodějů" (sorcery passes). Pohyby se příznačně jmenují např. Rozlousknutí oříšku energie, Šlápnutí na kořen energie,
Protřepání hroudy energie. Léta jsem cvičil jógu a tak občas nalézám určité podobnosti. Mnohé pohyby mají jakoby základ v bojových uměních, připomínají mi aikido nebo karate. Mnohé cviky jsou ale naprosto původní.
Mezi
účastníky semináře jsou lékaři, učitelé, inženýři, umělci, biologové, Francouzi, Španělé, Rusové, Němci, Američané. Se spoustou z nich jsem mluvil a mé pochyby se pomalu rozpouštěly.
Muž, který říkal, že šest let cvičí
karate, označil pohyby tensegrity za neobyčejně účinné. Prý jsou navíc tak složité, promyšlené a vzájemně se doplňující, že by si je nikdo nemohl jen tak vymyslet. Mario, indián kmene Tarahumara, který žije v Los Angeles,
vyprávěl o tom, že se s několika mexickými přáteli již dlouhou dobu scházejí a diskutují nad Castanedovými knihami, a teď, když je možnost zkusit něco v praxi, nezaváhal. Když pak vyprávěl o tom, jak pracuje se sny, žasl
jsem, jak moc se to podobalo tomu, co jsem prožíval v mládí.
V průběhu týdenního semináře jsme slyšeli postupně tři žáky dona Juana. První hovořila Florinda Donner-Grauová: "Don Juan se svým čtyřem žákům představil ve
čtyřech odlišných podobách. Pro Castanedu měl přísnou krásu čaroděje. Pro Taišu Abelarovou byl záhadným, ale přívětivým dědečkem. Mně vtrhl do života a celý mi ho převrátil. Pro Carol Tiggsovou byl něžnou otcovskou postavou schopnou
hlubokého citu."
Dál pak vyprávěla, že ve světě čarodějů mají ženy zvláštní postavení díky schopnosti vcítit se do ženské podstaty přírody. Pomocí své dělohy jsou schopny napojit se na vesmírnou energii a využívat ji
např, k přeměně. Zároveň se ale tyto ženy musejí potýkat se zvýšeným zájmem o sociálním život. Jinak řečeno, jsou od malička vychovávány, aby byly poslušné loutky, a jen díky velké snaze mohou tomuto osudu uniknout. "Don
Juan se mě jednou zeptal", vyprávěla Florinda, "jestli chci zůstat celý život pitomou kundou...Víte, já byla vychovaná velmi přísně a nikdy v životě v mé přítomnosti nikdo, zvláště muž, tohle slovo nepoužil. Byla jsem
šokovaná a cítila jsem se zraněná."
Na konci své řeči mluvila Florinda o smrti. "Smrt je náš nejlepší přítel a rádce. Máte-li pochybnosti o směru svého života, poraďte se se svou smrtí. Ta nikdy nelže."
Taiša Abelarová je
energická a elegantní žena. Hovořila o teleportaci těla. Vyprávěla tak podivné příběhy, že jsem si říkal, že buď nehorázně lže, nebo zešílela. Jenže vše v jejím chování bylo normální, klidné, sebejisté. Nakonec jsem, nerad,
musel uznat, že asi vypráví o něčem, co skutečně zažila.
Carol Tiggsová vyprávěla o snech, a o umění snít, o tom, že je nagualská žena. Na otázku, jak je to s Castanedovým zdravím, odpověděla: "Náš bratr Carlos tu
s námi nemůže být, protože právě bojuje s infekcí. Nevíme přesně s jakou. Čaroděj se nemůže léčit jako jiní lidé, musí spoléhat na své metody."
Mé pochyby o Castanedovi zůstaly. Za nějako dobu se mi ale
vyplnil novinářský sen a já měl s Castanedou udělat rozhovor. Shrňme to: vedl jsem život plný zmatků, nic velkého jsem nenapsal, sotva jsem dodělal maturitu, nevěděl jsem nic z antropologie - měl bych tedy být velice
nervózní. Místo toho jsem ale cítil jakýsi hlubinný pocit jistoty. Je-li Castaneda podvodník, nic neztratím. Pokud to ale je následník dlouhé řady Toltéckých šamanů, pak budu mít možnost opět se dotknout magie života. Byl jsem plný
očekávání a přesto jistý sám sebou. Vše opsalo kruh. Není co ztratit, naopak, vzhůru do neznáma!
Vzhlédl jsem od čtyř stran hustě popsaných připravenými otázkami a venku zahlédl tři osoby, jak na mě mávají.
Jedna z nich byla ta, která rozhovor sjednala. Ta mne představila další ženě, kterou jsem znal již ze semináře, a pak malému muži, který stál za ní. To byl Carlos Castaneda. Lehkost posledních dnů nezmizela, a tak jsem se
s ním pozdravil jakoby nic, se směsí respektu, náklonnosti a profesionální skepse.
Pohyboval se lehce a soustředěně. Sedli jsme si ke stolu. Listoval jsem svými poznámkami a občas ho pozoroval. Věděl jsem, že se
snad narodil v Peru a že je mu něco přes sedmdesát let. Vypadal mladší. Opálený, vlasy sůl a pepř, tvář plnou ostrých linií. Připomínal mi klasické španělské rysy. Oči ostře zářící, ve tváři výraz přátelství a hravosti.
Cítil jsem se jako mezi přáteli. Další tři hodiny jsem sem tam kladl otázky, ale většinu času jsem jen poslouchal a zapisoval si.
"Tohle je učení, které nikdy nekončí," říkal v jednom okamžiku Castaneda. "Existují
techniky, ty ale musí být umocněny silným úmyslem a správnými vnitřními postoji. A k těm se každý musí dostat sám. I pro mne je to otázka jejich každodenního obnovování."
Hovor o disciplíně mne dovedl k otázce o tom, že
Castaneda kdysi sám prohlásil, že nechat kouření byl revoluční čin.
"Vy nekouříte, že ne?" vyzvídal přátelsky, s trochou zvědavosti. "Jen velmi příležitostně," odpověděl jsem, "teď tu s sebou nic nemám."
"Já jsem
začal kouřit když mi bylo osm let," začal vyprávět. "Chtěl jsem vypadat jako ti velcí argentinští hoši. Měl jste je vidět: byli to ti nejostřejší hoši na světě." A v malé pantomimické vložce předvedl pomalý pohyb
ruky s pomyslným cigárem, zamhouřené oči hledící do dálky a neviditelný obláček vyfouknutého kouře.
"Jednou mi don Juan řekl, abych přestal kouřit. Odpověděl jsem mu, že mi kouření chutná a že přestanu, až budu
cítit, že to dokážu. Občas jsem to totiž dokonce i zkusil, ale marně. A i dnes, po všech těch letech, se občas přistihnu, jak mi ruka zajede do kapsy v touze najít balíček cigaret. Zbavit se tak hlubokých stereotypů je těžké,
ale ne nemožné," uzavřel. "Musíte do toho prostě skočit..."
Konec věty se ztratil v jeho přízvuku, ale nechal jsem to být a poslouchal dál, jak popisuje svou přítelkyni, která umírala v nemocnici (já jsem do té doby
neřekl o své nemoci a svých problémech nic).
"Měl jsem tu ženu moc rád," vyprávěl. "Byla to má velice dobrá kamarádka. Zeptal jsem se tedy dona Juana, co bych pro ni mohl udělat. Poradil mi něco a já jsem jí to převyprávěl. Měla
vlastníma rukama tu nemoc v představě vyndat ze svého těla a odhodit, s co nejhlubším záměrem a soustředěním, tak často, jak to jen dokáže. Odpověděla, že je tak slabá, že nezvedne ruku. Tak to dělej nohou, křičel jsem
zoufale. Použij srdce, mysli. Dostaň to ze sebe! Jenže ona už neměla energii to udělat."
A bez přerušení začal vyprávět o své nedávné nemoci, kterou popsal jako silnou virovou infekci. Vzpomněl jsem si na svou nemoc a přestal jsem
si dělat poznámky, abych ho viděl. Vyprávěl, jak se rozhodl odmítnout lékařskou pomoc. To, že přede mnou seděl a zářil energií, byl důkaz, že mu to vyšlo.
"Četl jsem knihu bývalé ženy Carla Sagana, " pokračoval. "Popsala svou
teorii o virové podstatě těla. Prý jsme plni virů. Prý žijeme ve vesmíru plném dravců a nejnebezpečnější jsou viry."
"Jsme smrtelní a všichni jednou zemřeme," dodal, a to už toho na mne bylo příliš. Přišel jsem sem sice jako
novinář, ale ve skutečnosti jsem doufal, že se mi s jeho pomocí podaří vyléčit si srdce, než umřu. Zdálo se mi, že už nemám moc času, a tak jsem ho přerušil.
"Měl bych jednu osobní otázku," začal jsem.
"Prosím," odpověděl laskavým tónem a gestem. "Ptejte se na cokoliv."
"No," řekl jsem, "nesnáším melodramata. A tak řeknu jen, že mám zdravotní problémy. Možná to tak nevypadá, ale ještě pár šlehů a..." luskl jsem prsty a naznačil
sypající se prach.
Bylo to ode mne velmi neprofesionální, ale naivně jsem si myslel, že to on začal, on to všechno způsobil svými knihami a tvrzeními, že jsme schopni žít svět plný čar a kouzel. Cítil jsem potlačený
hněv a touhu a zlobu, kterou jsem v sobě celé ty roky nosil.
Castaneda začal vyprávět delší příběh o příteli alkoholikovi. Pozoroval mne zpoza přivřených víček, jakoby se díval do sluníčka. Oči mu zářily jako dva
obsidiány, ale nebylo v tom nic hypnotizujícího nebo násilného. "Já bych vyskočil rovnýma nohama ..." Zase jsem dobře nerozuměl konci věty. Muselo to na mně být vidět, protože to zopakoval: "Vyskočil bych z drážky," řekl.
"Pohnul se jinam. Vyměnil desku."
Mé pubertální deníky bývaly plné takových metafor. Vyskočit z drážky znamenalo změnit životní styl, nespadnout znovu do starých problémů. Tehdy jsem měl tři zlozvyky, které mne
nejvíc trápily - šťoural jsem se v nose, nezvládal jsem svůj temperament, a ten nejhorší, neustále jsem se v mysli ve svých problémech vrtal, místo abych je prostě nechal být. Je mi třicet šest let a dokázal jsem trochu
zkrotit jen svůj temperament. Stále mám tendenci vrtat se v nose a stále jsem schopen donekonečna se obírat tím, co se stalo: omlouvat své činy a postoje, bránit je, rozebírat stále dokola. Navíc jsem k nim
v posledních asi sedmi letech, od chvíle, kdy jsem si vyměnil jehlu s přítelem, který měl AIDS, přidal zlozvyk "umírat". Kupodivu jsem zatím ještě neumřel. Něco tvrdohlavého uvnitř mne stále chránilo. Nějaký dobrý duch nebo
co. A stejný duch se objevil, když jsem tak poslouchal Castanedu a jeho radu. Možná umřu už dnes večer. Možná ne. V každém případě ale umřu. Ale v čase, který mi zbývá, bych se mohl pokusit vyměnit drážku svého života.
Vyskočit z ní. To jsem věděl už tehdy, když jsem snil. Castaneda se jako dokonalý šaman dotkl něčeho ve mně, co to už dávno vědělo, a obnovil to v mém srdci. Co z dona Juana Matuse, mytického čaroděje, to bylo? Sedí tu
přede mnou i teď, plný triků a příběhů plných moudrosti, bláznovství a pravdy? Nevím a nedokážu říct.
Tři hodiny uplynuly a Castaneda dal najevo, že už chce skončit tím, že si shrnul rukávy své košile. Ještě byl čas na
poslední a nejdůležitější novinářskou otázku, ale něco ve mně už nechtělo.
A pak bylo ticho opět přerušeno jeho klidným hlasem, který zněl, jakoby je vyslovoval muž, který zná a zvládá velká tajemství.
"Kdybych já chtěl položit
donu Juanovi poslední otázku, zeptal bych se, jak to udělal, že se ve mně dotkl mé duše, a že mé srdce každým svým úderem ví, co dělat?"
"Každým úderem srdce," zopakoval tiše, a jeho slova jako cár mlhy zůstala viset ve vzduchu. A
pak se té zašeptané věty dotkl čas a ona zmizela v tajemnu, které nás obklopuje.
Michael Brennan je novinář, který píše do časopisů (Newsweek, Outside, Boston Globe). Žije v Portlandu, ve státě Oregon.
Z časopisu Sun (září 1997) přeložil V. M.
