Rozhovor s Davidem HykesemV mnoha kulturách hudba reprezentovala řád vesmíru,
řád, pomocí jehož pochopení chtěl člověk pochopit i samotný vesmír.
Harmonický zpěv Davida Hykese plní možná
podobnou funkci pro naši dobu.
Theodore Levin
Co je to "harmonický zpěv"?
Harmonický zpěv je něco zcela nového, co se vyvinulo za posledních 20 let. Možná by pomohl příklad jakési věže zvuků. Věže o mnoha poschodích. V nejvyšších poschodích by byly tzv. overtones, harmonické tóny těch
nejvyšších frekvencí. Ve střední části věže by pak byly všechny harmonické všech možných hudebních zvuků (netemperovaného ladění) - přirozených stupnic. Spodní část této věže by pak tvořily harmonické tóny v podobě polyrytmů, a
subharmonické, alikvótní tóny směrem dolů, k nejhlubším tónům.
Vše, co považujeme za hudbu, je založeno na harmonických tónech - ať je to melodie, harmonie nebo rytmus.
K čemu je zpívání harmonických tónů dobré?
Jako když bílé světlo rozložíte na barvy duhy. Proces zpívání harmonických tónů umožňuje právě dnes, v moderní zmatené a chaotické době nově porozumět zákonitostem
hudby i světa. Hudba má všeobecně mnoho dimenzí, ale tak jako když umělecký řemeslník, ať je to tesař, sklář či řezbář, dělá mnoho jiných věcí, ale základem jeho práce je blízký kontakt s "přírodním" materiálem, se kterým pracuje,
tak i ten, kdo pracuje s hudbou, by měl mít co nejužší a nejpřímější kontakt s podstatou "hmoty" se kterou pracuje, hudby - s harmonickými tóny.
To by se ale mělo vyučovat na školách, a měl by to znát každý,
kdo chce provozovat jakoukoliv hudbu, ne?
Harmonické tóny jsou základem veškeré hudby - klasické, současné, techno či new age. Provozovat harmonický zpěv je vlastně zkoumání, odkud vlastně hudba, zvuk přichází. Hudba
je jednou z našich základních potřeb. Hudba se rodí v zákonech hudebních vibrací a tytéž harmonické principy můžeme nalézt na mnoha místech v přírodě. Nota je určité číslo, frekvence, časový cyklus. Východ a západ slunce se také
periodicky opakují a daly by se zkoumat stejně jako hudební harmonie. Harmonický zpěv je meditace.
Co se děje, když zpívá někdo, kdo to umí?
Harmonie, které takto zpíváme, oživují prostor
(koncertních sálů nebo kostelů a chrámů)
a ten je pak celý zvukem prostoupen. Zvuk se může šířit prakticky v celém vesmíru. Harmonický zpěv je velmi silným zážitkem jak pro hudebníky, zpěváky, tak pro posluchače.
Zdá se, že to je něco, co ani nevychází z hrdel zpěváků, něco, co přichází z celého prostoru.
Vy o tomto druhu zpěvu vyprávíte velmi odborně, nehrozí tu nebezpečí přílišné teoretizace?
Je zde jisté
nebezpečí, že se harmonický zpěv bude považovat pouze za něco intelektuálního, o čem se dá hovořit a uvažovat, co se dá rozebírat a vědecky zpracovávat. Od minulého století jsme ztratili ze zřetele tradiční duchovní a posvátné
aspekty hudby a ztratili jsme také schopnost přirozeného kontaktu s tím, co hudbu vytváří. Značná část hudby new age například pracuje pouze s idejemi posvátné hudby, ale sama posvátná není. Z tohoto pohledu jsme, co se týče výzkumu
a využití možností zpěvu harmonických tónů, teprve na začátku.
Všiml jsem si, že dokážete zazpívat několik druhů harmonického zpěvu.
Jádrem praxe zpívání harmonických tónů je šest základních
forem. Za prvé, člověk zpívá jeden stále stejně vysoký základní tón, a nad ním vytváří, díky extrémně přesné modulaci hlasivkových, krčních a břišních svalů interferencí jeden stále stejný alikvótní tón.
Za druhé, nad
základním stejným tónem může zpěvák vytvářet alikvótní tóny o různých výškách (většinou tón přeskakuje v pentatonické řadě). Za třetí, poměr základní tón plus alikvótní tón zůstává stejný, ale hlas zpěváka stoupá nebo klesá. Za
čtvrté, zatímco základní tón může klesat a stoupat, alikvótní tón zůstává stále stejný. Za páté, oba tóny, základní i alikvótní, proti sobě stoupají nebo klesají. Za šesté, pod základním tónem vytváří zpěvák velmi nízké subharmonické
tóny.
Zní to nádherně, ale asi to není tak jednoduché se to naučit.
Od roku 1975, kdy jsem se začal o harmonický zpěv zajímat, jsem vedl nesčetně seminářů a kurzů a mohu potvrdit, že prakticky každý
člověk na světě se může naučit tyto tóny zpívat.
Vy vlastně zpíváte dvouhlasně: zpíváte jeden základní tón a pak vytváříte jakýsi pomyslný prostor a v něm tón další.
Vždy tu musí existovat
dvě úrovně. Nízký tón a tón vysoký. Studium harmonického zpěvu je tedy studiem onoho potenciálního prostoru mezi jedním a druhým. Vespodu to může reprezentovat třeba hudebník a nahoře nějaká harmonie. Staří Egypťané říkali,k že mezi
Jedním a Druhým leží celý vesmír. Hudebníci znají celé řady "harmonických" tónů. Když ale tyto řady zkoumáme blíže, zjišťujeme, že i mezi jednotlivými harmonickými tóny existují vztahy, a ty se různí, podle toho, který
harmonický tón bereme za základní.
Někdy je ale slyšet dokonce i další harmonické tóny, v jakýchsi vrstvách.
Dá se říct, že existuje nekonečný počet možných harmonických tónů. Každý zvuk má k
sobě nekonečné množství harmonických tónů. Jde tu o vztah v prostoru - jako mezi stropem a podlahou. Těchto prostorů ale může existovat nekonečný počet. Většinu harmonických tónů neslyšíme, protože existují nad a pod prahem
slyšitelnosti lidského ucha.
Princip harmonických tónů by se v tom případě dal použít nejen hudebně, ale i filosoficky.
Dá se říct, že systém harmonických tónů je něco jako
periodická tabulka prvků, pokrývající další systémy, nebo model DNA a genu. S přáteli již celé roky pracujeme s harmonickým zpěvem ne jako s hudebními, ale jako s filosofickými prvky jakýchsi přírodních, základních principů,
které vytvářejí svět kolem nás (např. gravitace, teplo).
Co tedy bylo dříve - harmonické tóny, a pak to, čemu říkáme tóny hudební, nebo naopak? Co je součástí čeho?
Steven Hawking, slavný
fyzik, dostal jednou po přednášce o kosmologii otázku od jedné starší paní: "Pane Hawkingu, vy jste velice inteligentní, ale každý přece ví, že vesmír stojí na krunýři obrovské želvy". Stephan Hawking se na chvíli zamyslel a
odpověděl protiotázkou: "To je velmi zajímavé, ale na čem stojí ta želva?" Paní ale měla po ruce okamžitou odpověď: "Každý přece ví, že želva stojí na další želvě a tak to jde pořád dál." Podobné je to s hudbou: v každé vrstvě, v
každém prostoru v každé hudbě jde o harmonické tóny.
Zpěv harmonických tónů ale stojí a padá s uměním naslouchat. Abych mohl tohle zazpívat, musím velmi dobře slyšet.
Domnívám se, že je
čas, abychom se naučili pravdu slyšet. Abychom se zaposlouchali, co se nám život snaží říct. Jsem ještě příliš mladý, než abych měl co říci k oné "pravdě", ale posledních 20 let intenzívně zkoumám vztah mezi hudbou, tichem,
nasloucháním a Stvořením. Současná kosmologie hovoří o Velkém Třesku jako o okamžiku vzniku vesmíru. Já navrhuji hovořit spíše o Velkém Zvuku, také proto, že model Velkého třesku je založen na našem současném chápání světa plného
hluku, protože v takovém světě žijeme. Domnívám se spíše, že v čase Velkého Zvuku se neznámé síly zformovaly ve vesmír. Stvoření světa začalo prvním zharmonizovaným zvukem, který se od té doby rozvíjí v nekonečných variacích dál a
dál. Současná fyzika třeba pátrá po zbytkovém záření, které může být prostou ozvěnou prvotního zvuku. Ve vztahu k vibrujícímu vesmíru je člověk nástrojem, který dokáže přijímat a transformovat zvuky a vibrace vesmíru - jakousi živou
anténou, citlivou na vlivy mnoha spekter energií.
V tomto smyslu jsme my dnes ale hluší. Jak se dá naučit lépe slyšet?
Naše neschopnost skutečného slyšení a vnitřní hluk nám však dnes
zabraňují slyšet. Musíme znovu nalézt ticho, které nás zcitliví, a pak se znovu naučit poslouchat.
Naslouchání, jak je chápu, je celým systémem způsobů, jakými přijímáme a vnímáme signály, zvuky, vlny a dojmy nejrůznějších forem.
Přání lépe slyšet může vést buď k šokujícímu zjištění, jak špatně slyšíme, nebo k příjmu signálů,m které nás tak otevřou a zaujmou, že už nedokážeme dále zůstávat "hluší".
Abychom lépe slyšeli, musíme sami v sobě
nalézt tichý prostor, ve kterém uslyšíme svůj vnitřní zvuk, a teprve pak dokážeme zintenzívnit pozornost vnějším směrem. Poslouchání je stav čistoty a vnímání celou osobou, myslí a tělem zároveň.
Po přednášce D. Hykese v Praze (na podzim 1995) se ptal Vlastimil Marek
