|
Therese Schroeder-Shekerová
Hudebně posvátná asistence v umírání
Existuje místo, kde se setkávají zázraky medicíny a zázraky lidského ducha. Pro mne je takovou svatyní uprostřed těchto oblastí lyrické a plně hudební pole.
Již státník ze 6. století Boethius věděl, že hudba se hodí k smrti stejně jako k jinému pravému vědění, a rozeznával "čistou" hudbu ne jako repertoár, ale jako všepronikající sílu proudící vesmírem a zároveň jakýsi princip,
který pomáhá udržovat integritu těla, duše a ducha. Duchovní vyrovnanost člověka, uvězněného na lůžku a očekávajícího smrtelný ortel podle Boethia umožňuje zažít harmonii sfér, samu podstatu a Bytí hudby, i tváří v tvář utrpení.
Hudba lidí podle něho byla jen stínem nebeských harmonií.Skutečnost, že hudba bývala a stále je důležitou složkou průběhu rituálů (nejen) smrti, nápomocnou jakémusi rozvázání spojení těla, mysli a ducha, naznačuje
jakési pozoruhodné a k dalšímu zamyšlení vyzývající odvěké tajemství a posvátno. Je to hudba, která nám může připomenout téměř nebeskou, prenatální existenci, a je to hudba, která nás vítá k zamyšlení nad tím, co přijde po
smrti, při návratu domů. Tento článek je o možných způsobech rozeznávání těch tichých okamžiků zázraků duše v jednom z odvětví thanatologie. Dlouho před tím, než se termín paliativní medicína začal používat
v jeho moderním slova smyslu, fungoval ve středověkých francouzských klášterech. Clunyjští infirmariáni vyvinuli systematickou trojvrstevnou praxi speciálně zaměřenou na akceptování smrti jako součásti životního cyklu, zmírnění
nebo odstranění bolesti a možností vědomé důstojné smrti. Tato komunita záměrně zdůrazňovala možnou duchovnost obsaženou ve správně ošetřeném procesu umírání. Nešlo ani o sentimentální přístup, ani o popření problému. Naopak,
podařilo se jim odhalit další aspekty vůle, záhady a paradoxu lidské existence v sofistikovaných sériích zvyklostí tehdejších ošetřoven. Stejně jako současné znovuobjevování výhod přirozených porodů, příznaky condemnatio animae
soustředily patřičnou podporu vědomé účasti pacientova vstupu do vytváření konečné části biografického procesu. Hudebníci v Cluny meditativním způsobem své hry utěšovali a zklidňovali umírající písněmi a zvukem. Chtěli ulevit
bolest a zmírnit fyzické nebo jiné vnější překážky, které by mohly člověka oddělit či zabránit mu naplno prožívat mnohaúrovňový smysl transformace. Tehdejší ošetřovny sloužily jako svatyně, místa pro završení a ochranu zranitelné
práce na procesu umírání. Podobný současný projekt hudebně-thanatologické iniciativy, při kterém umírající doma, v nemocnicích a v hospicích hrají speciálně vyškolení hudebníci, se nazývá Chalice of Repose (Číše
posledního spočinutí). Projekt metody, zamýšlené pro 21. století, byl připraven na základě rozsáhlého archivářského výzkumu, antropologické interpretativní metody, nových neinvazívních lékařských modelů a osobní zkušeností
z devatenácti let hry a naslouchání umírajícím u jejich lůžka. Vědomě naslouchajícím pacientům je hrána jiná hudba než těm, kteří jsou v kómatu, mají fyzické bolesti, jsou v mentální agónii atd. Dobrovolně
vyškolení účastníci projektu praktikují jakousi posvátně hudební asistenci s velmi dobrými výsledky u lidí s nevyléčitelnou rakovinou, dýchacími problémy, syndromy spojenými s AIDS atd. Při pomoci s ulehčením
bolesti používají hlasu nebo harfy a soustřeďují se také na zachování důstojnosti, úcty, intimity a něhy ošetřujícího personálu, který umírání asistuje také. Smyslem projektu je sladit vědu s uměním a zavést konkrétní a
praktický zájem sociální politiky k revizi pro budoucí kulturu. První noční vigílie Poprvé jsem začala vnímat pobyt u lůžka umírajícího jako večerní pobožnost, vigílii, jako naivní čerstvá
absolventka školy. Tehdy jsem postupovala jen podle intuice. Dnes jsem dospělá žena se spoustou profesionálních zkušeností s mnoha úrovněmi smrti a umírání žen, mužů i dětí nejrůznějšího věku. Věřte, že se ze všech sil snažím
nalézt ty nejvhodnější výrazy a formulace, abych ve své práci dokázala postihnout všechny odstíny a vazby profesního i duchovního procesu, ale je to velmi obtížné. Moje práce musí nutně odrážet medicínská pozorování, praktické
klinické postupy, lidský přístup k detailům a rozdílnostem, a to vše za použití srozumitelného a tolerantního slovníku. Léta trpělivé, časově náročné práce plné systematického pozorování a reakcí na individuální požadavky
umírajících postupně vedla k založení nového směru hudební thanatologie. Historie začíná u dvou rozdílných osobností, kněze a pacienta. Kněz bydlel nedaleko města, kde jsem žila, a věděl o mé práci
s umírajícími. Jednou mne vzal na delší procházku a mezi jiným naléhavě řekl : "...Ochraňujte je..." Poradil mi naučit se nazpaměť několik citátů ze svatých písem, od Bhagavadgíty, přes Talmud, až k Evangeliu sv. Jana a modlit
se je v duchu u každého lůžka. Naznačil, že s narůstající praxí se bude prohlubovat i moje chápání tajemství duchovnosti. Druhý člověk, který mne hluboce ovlivnil, byl osmdesátiletý muž z geriatrického ústavu, kde
nebyl mezi většinou křesťanů a židů vůbec oblíben. Zdál se být tak sobecký a prchlivý, přesto zemřel důstojně a krásně. Jeho smrt naznačila mnoho praktických cest, jak chránit i ty další a jak jim posloužit. Navíc jsem díky němu
objevila duchovní rezervoár, který by se dal označit jako "pulzující ticho". Když jsem vešla do místnosti, bojoval: vystrašený, zkroucený a téměř neschopen dýchat. Ležel zbaven všech těch trubiček a respirátorů. Nemohl
se nadechnout, nemohl polknout. Místnost byla přeplněna agónií a strachem. Nebyl tam nikdo, kdo by mu jakkoliv mohl pomoci. Vylezla jsem na postel a ulehla tak, abych ho mohla podpírat a nadlehčovat tak váhu jeho těla. Nevěděla jsem
co dělat, a tak jsem intuitivně začala do levého ucha tiše zpívat gregoriánský chorál, od Kyrie, přes Adoro te devote až k Salve Regina. V mých rukou se trochu uklidnil a začal přece jen pravidelněji
dýchat. Jako by mu ten zvuk ukazoval cestu do prostor, kde nikdy nebyl. Posvátný zpěv mu jazykem lásky očividně dodával klid, rovnováhu, rozpouštěl jeho strach. Zpěv, který byl zpíván po stovky let tisíci zpěváky. Zdálo se, jako by
v místnosti, kde jsme leželi jen my dva, bylo spousta jiných lidí. Když jeho srdce dotlouklo, zůstala jsem ještě velmi dlouho ležet. I po téměř dvaceti letech si stále živě vzpomínám na hluboké ticho, které nahradilo zápas,
ticho, které od té doby nepřetržitě naplňuje můj život, ticho jako počátek jiné kvality naslouchání, vykvétající od té doby v neočekávaných okamžicích na neočekávaných místech. Co to je to posvátné ticho, ta ztráta
přítomnosti, to tajemství smrti? Když je člověk skutečně tiše přítomen u lůžka někoho, jehož čas se naplnil, to, o co jde, je jen dovolit mu, aby se prozářil. Myslím to doslova i obecně. Lidé se mne ptají - není vaše práce
depresívní? Vždyť musíte často plakat. Nic z toho se nekoná, když jste skutečně a vědomě s umírajícím: je to jejich čas, ne váš. Jakékoliv vaše osobní problémy, starosti a rány okamžitě zmizí. Držíte tu umírající osobu a
vigílii a zatím v prostoru tiše, téměř neviditelně, vibruje jakási nepopsatelná světlo. Když v místnosti chybí něha, membrána se rozpustí. Když je v pokoji někdo, kdo s umírajícím praktikuje umění vnitřního
klidu, a je schopen onen klid neustále prohlubovat, membrána světla vydrží někdy až hodinu. Klid umírajícího pak sám vyplní místnost a vy můžete poděkovat a odejít. Laboratoř duše Nádoba je uhnětena z hlíny,
ale teprve to nic uvnitř vytváří nádobu.
Když ve stěně vysekáš otvor,
teprve to nic ve stěně propustí světlo.
Buď prázdný, a budeš tak plný...
Lao C´ Dobrovolná praxe ticha a vnitřního klidu vytváří pro hloubavého hudebníka intuitivní tvůrčí prostor. Hildegarda z Bingenu tvrdila, že "naslouchání je získávání" a jako takové umožňuje zažít výjimečné chvíle, které
mohou pohnout srdcem. Pokud otevře srdce člověka právě takové naslouchání, místo, kde byl, je náhle naplněno docela novou kvalitou lásky. A právě toto nové záření člověk musí znovu a znovu zpívat a přivolávat, protože jinak neuspěje.
Je to součást jakési milosti, zpěv, který je pro umírajícího tím nejdůležitějším pomazáním. Je to stříbrně znějící slyšitelné teplo. Toto teplo mnohým umírajícím pomáhá vyklouznout z bolesti těla do tunelu zrození. To je ten
rozhodující okamžik, ve které si uvědomíte, že jen tím, že (například ve vztahu k věcem, které vás obklopují) umřete, se můžete zároveň otevřít teplu života a bytí a zažít Vzkříšení. Toto teplo přemění vaše tělo, duši a ducha, a
neuvolníte-li ho zpěvem, hlasem, bude neunesitelné. Někdy skutečně těm, kteří dokáží naslouchat a přeměnit se, nahlas zpíváte, jindy musíte zpívat ale jen v duchu a vše musí zářit vašima očima. Někdy ta jediná osoba na světě,
kterou v tom okamžiku milujete, a které v tom okamžiku dáváte vše, nechce slyšet. Musíte trpělivě vyčkat, protože na něm je řada. Nikdy ale nesmíte vycouvat, můžete jen pokračovat, dál dovnitř, a naslouchat, jak Duch zpívá
v kroužících plamencích. Jen tím, že dovolíte tomuto způsobu vnímání skutečnosti vyleptat krvácející pocit ztráty milovaného, opíšete celý pomyslný kruh a pocítíte Boha. Člověk, který hraje a zpívá umírajícímu, je jakousi
pomyslnou posvátnou číší a zpívá s jasnou touhou spojit ducha a hmotu, lidství a božství. Karteziánský dualismus vyžaduje, abychom si vždy vybrali jen jednu možnost na úkor těch druhých. Hudební thanatologie jakoby
opsala kruh a vrátila se zpět k časem oceněnému mystériu hypostatické jednoty. Hudebně posvátná asistence umírajícímu tedy musí kromě lidské motivace zahrnovat umění naslouchat, umění dávat i dostávat a umění reagovat na božské
při plné zaměstnanosti světskou prací. Nic méně! Je tedy jasné, že kontemplativní umělec, hudební thanatolog nového druhu, který takto pracuje s umírajícím, je vůči věcem, týkajícím se vnímání ducha hmotou nebo
rozpouštění hmoty v ducha, stále citlivější. Vědomé a důstojné umírání změní každého, kdo je nablízku. Toho, kdo zpívá, a začíná tak jakoby dýchat světlo, i toho, kdo překračuje práh mezi životem a smrtí a stává se zdrojem
záření. Tyto transformativní okamžiky tkají podstatu našeho bytí: vnímáme je, když je oslavujeme. Umírající i žijící spolu vytvářejí chór, který přemosťuje dva světy tím, že se rozpouštějí a formují se do mystických těl Krista nebo
Duhy buddhismu: v každém případě je tato aktivita zdrojem světla pro celou komunitu. Jezuitský teolog Karl Rahner, jinak známý i svými metafyzickými básněmi, učil, že smrt je ústřední a definitivní událostí, kterou
každý člověk předvádí niterně sám sobě. Pokud to správně chápeme, je smrt podle něho jakousi královskou pozvánkou k osobní zodpovědnosti a seberealizaci. Zvoní zvonek: je to partner ženy která umírá na onkologickém
oddělení, nebo rodiče, ztrhaní žalem nad ztrátou svého prvorozeného dítěte? Každá smrt je výjimečná, a na jedné straně je to vždy schopnost naslouchat a čerpat inspiraci z rezervoáru ticha, která vám dovoluje zpívat vigílii
komukoliv, kdo vás požádá. Hudebníci, kteří hrají a zpívají umírajícím, musí být především plni úcty a tichých gest. V ortodoxní tradici je filokalia chápána jako láska ke kráse, dobru a plnému vědomí. Zpívání a hra umírajícímu
pak může ve filokalickém duchu být zpívaným vyzařováním, a krása je manifestována ve slyšitelné formě prozření, svědectví intimního vztahu mezi tělem a duchem. Ve své nejvyšší podobě se mohou tyto tiché okamžiky krásy lidské duši
znovu představit Boha jako hořící keř, jako proces stoupání a expanze. Je to zpívaná modlitba, vzkříšení lásky, přeorganizování nitra. Každý, kdo vchází do nemocničního pokoje umírajícího, sklopí hlavu v symbolické pokloně.
Dokáži dnes odložit všechny své potíže? Zvládnu přearanžovat místnost? Dokáži se ztišit? Dokáži zaslechnout, oč požádá? Když je po všem, člověk se opět pokloní a děkuje, znovu a znovu děkuje za možnost vyjadřovat se formou zpívané
modlitby. Zázraky lidského ducha Od doby mé první vigílie uplynulo mnoho let. Dvě tiché hodiny se starým umírajícím mužem změnily můj život. Od té doby jsem se mnohokrát ocitla
v situaci, na kterou nemohl nikdo z nás být připraven. Není sporu o tom, že umírající ateista uvítá pohodlí, respekt, úctu a tichou péči stejně jako umírající mnich nebo jeptiška. Lidé kdekoliv na světě uznávají některé
stejné hodnoty, i když je pojmenovávají různě. Jedni tomu např. říkají "zpívaná modlitba", druzí to nazývají "láskou", v nemocnicích tomu říkají "péče o pacienty". Ekumenické aspekty těchto aktivit jsou prosté, přímé, a
historicky, staré jako lidstvo samo. Jeden druh umírání se mne týkal a ovlivnil mě zvláště hluboko. Celá komunita homosexuálních obětí AIDS trpěla samotou. AIDS je hrozná nemoc pro každého, ale pro homosexuály je to
nemoc ještě hroznější, protože nemocní se navíc musí potýkat s ostentativním nezájmem rodin, církví a vládních institucí. Jako tanatoložka jsem pak zjistila, že bude třeba vychovat celé týmy profesionálů, kteří zvládnou
mnohovrstevné problémy nepříjemných otázek, společenských mýtů a organizačních kolapsů. Mohu naopak potvrdit, že žádná skupina nemocných mi nedala a nenaučila mne tolik, jako právě pacienti s AIDS. Nikdy bychom
neměli podceňovat vědomí a bdělost jakéhokoliv pacienta, a jeho nebo její schopnost vědomého propojení s mnohavrstevným světem piety, rituálních pohybů a gest a liturgické symboliky. Poznala jsem jednoho chirurga, který mne
velmi inspiroval. V průběhu velmi intimní a neočekávané konverzace před operací jeho zkušené oko pomohlo přeložit některé stavy a pohyby. Každý pohyb, omývání, držení, dotýkání, čtení vitálních znaků, byl vždy vykonáván, jakoby
operační stůl byl oltářem a umění chirurgie se přinejmenším podobalo umění tělesné nebo i duchovní transformace. Nikdy s pacientem o duchovnosti nediskutoval, ale při rekonvalescenci jeho pacienti často stydlivě vyprávěli o
nových způsobech vidění světa, vidění nejen očima, ale především srdcem. Tento katolický chirurg je ve svých 40 letech také HIV pozitivní. I pro něho se zpívání a hudba staly ústředním momentem vyjádření základních emocí v rámci
přípravy na přechod do jiného světa. Mohl nás opustit kdykoliv, ale ne bez duševní pomoci. Obvykle hraji pro ty, kteří si to přejí, a často se stává, že se pacient vynořuje z bezvědomí a ponořuje do bezvědomí. Jsou
pacienti, kteří zůstávají při vědomí, a přejí si překročit práh smrti co nejvíce bdělí. Ti naslouchají hudbě s takovou soustředěností a s takovým oceněním, že mne to vždy překvapuje a zahanbuje. Zpívají s nevýslovnou a
nadčasovou krásou. Umírají v klidu, s odpuštěním pro všechny, kterým ve svém životě ublížili, nebo které psychicky vystrašili. S jakousi vnitřní a vyzařující moudrostí, která je vetkána do podstaty pravdy a krásy, tyto
výjimečné duše lehce překračují omezení liturgické polemiky, teorie a abstrakce. Zažila jsem mnoho tváří smrti. Měla jsem příležitost sledovat smrt skupiny lidí, kteří se účastnili tělesného rozpuštění tak plně, že přímo
zpívali sami sebe, jako v případě Tomáše Akvinského a jeho labutí písně Adoro te devote. První skupina byla příkladem dalším. Nepíši to jako skryté gesto pro eutanasii, ale, přes vnější nedostatek náboženské identifikace, jako
možnou aplikaci západního klášterního modelu. Takto člověk vědomě a s posvátným úmyslem překračuje práh vědomí, tichý a pln vznešenosti a víry. Takové situace pak pomohly dospět a zmoudřet mým očím, mému srdci, mým prstům, mému
hlasu a mým úmyslům. Zpívala jsem a budu pro ně zpívat. Naučili mne toho hodně o přítomnosti Boha v našich životech. Děkuji jim všem, znovu a znovu, protože dodali hudbě, písním a zpívaným modlitbám nový rozměr. Závěrečné poznámky Když se zkoumá nějaká záhada, jazyk sám je spíše nástrojem transformačním než informačním. Pokusila jsem se vyjádřit své osobní zkušenosti s umíráním, a vzpomínky a pozorování,
spojené s dotazováním a integrováním pacientů. Samozřejmě se nic z toho, co jsem napsala, nedá zevšeobecňovat. Práce s umírajícími je plna křehkosti a zranitelnosti a každý signál smrti vyžaduje tichou ochranu. Zvláště
co se týče pacientů umírajících na AIDS, jsem mimo: nejsem ani homosexuálka, ani muž, ani neumírám. Jsem mimo, a přece se účastním zápasu s vítězstvími i ztrátami, duchovního léčení a všech důsledků všech těchto procesů. Sedím
tváří v tvář strachu a bolesti. Asistuji při utrpení, ale také při světlých okamžicích nevýslovné krásy. Nechci vytvářet obrázky mučedníků nebo svatých, i když někteří z těch, kterým jsem asistovala, takoví zcela jistě
byli. Také jsem se zde nemohla dotknout všech aspektů smrti a umírání. Vystudovala jsem historii hudby, myslím v historických souvislostech, a pozoruji hluboce autentické a organické paralely s historickými vzory
duchovnosti a rozkvětu duchovního života. Vždy šlo o překonání veřejného strachu a ignorance, a o tendence redukovat emoční a morální kritéria. Jednou jsem po skončení dlouhého turné (spojila jsem koncerty s léčením a asistencí
umírajících v mnoha různých městech) dostala dopis od velmi vzdělané a hluboce cítící ženy. Byla zklamaná mou prací a psala dokonce o tom, že má obavy o můj duchovní život. "Máte tu největší příležitost věnovat svou práci
Kristovi a přece to stále není ústředním motivem vaší práce," psala. Činy většinou hovoří hlasitěji než slova, a mnozí lékaři a léčitelé jsou známi právě spíše výsledky své práce než teoriemi. Původní metody Clunyjských
mnichů jsou hluboce zakořeněny v mystériu křesťanské posvátné lásky, ale smyslem péče o umírající nikdy nebyly snahy získávat další věřící. Pevně věřím, že každý člověk nalézá svou cestu k duchovnímu životu svým způsobem.
Pokud pacient odmítá duchovnost, jeho právo odmítnutí je pro mne také posvátné. Přítomnost Boha se opakovaně zjevuje v lidských srdcích právě v době utrpení, a křesťanská tradice mi nabídla košatý model pochopení smrti,
umírání, transformace a nového života. Někteří lidé mají tendenci zastavit vlak a vystavit cedule "morálních rozhodnutí". Z historie víme, že každá věc vyžaduje delší čas, než je obecněji pochopena. Předčasné
úsudky mohou změnit perspektivu a pokřivit vztahy mezi starým a novým a vyústiti do nevhodných předpokladů a nepřátelských závěrů. Je mým přáním a nadějí pokoušet se propojit umění a vědu, hudební a medicínské aspekty umírání do
nového funkčního modelu. Hudba může být snadno popsána jako slyšitelné světlo a rovnováha. Může produchovnět nemocnice, humanizovat medicínu a přinést lidem útěchu. Je to celoživotní poslání a v mém případě sotva
začalo. Humánní medicína, autentické umění a skutečná duchovnost vyžadují neustálou se zkvalitňující schopnost formulovat naléhavé otázky a zároveň být schopen neutuchající a systematické oddanosti detailu. Jak říkala má matka, věk
zázraků nikdy neskončí. |
