)Joan Halifaxová se naklonila a požádala přítelkyni o nějaký kousek oděvu na něco "co právě dělá". Žena, která přežila rakovinu prsu, souhlasně přikývla. Podobné
přání uslyšelo ještě několik dalších pacientů a pacientek se smrtelnými nemocemi, nebo příbuzní těch, kteří na své nemoci již zemřeli. Tak Joan dostala kousek flanelové košile ženy, které zemřela na Alzheimerovu chorobu, kapesník
svého otce, hedvábnou šálu muže, který zemřel na rakovinu prostaty, šaty ženy která má AIDS. Dostala také svatební šaty, vlněný kabát z Číny, nádhernou hedvábnou večerní toaletu, pyžamové kalhoty, skotský kilt, kousek
popruhu, na kterém byl nesen popel Tenzinga Norgaye na horu Kailaš a hedvábnou šálu s loděmi.
Joan tato mementa života a smrti použila k výrobě své vlastní kesy, buddhistické róby, kterou si bude moci obléci,
až bude přijata do buddhistické sekty Soto u Roši Glassmana v jeho novém řádu Zen Peacemaker (Zenoví mírotvůrci). Tradiční kesy jsou šity ze zbytků po zemřelých jako připomínka pomíjivosti a soucitu. Jak tak povídáme, šití kesy
se pomalu stává jakousi autobiografickou výpovědí o Joanině životě aktivistky za lidská práva, antropoložky, která strávila roky pobytem mezi domorodci, duchovní hledačky, spisovatelky, buddhistické učitelky, ženy, která radí
umírajících a učí učitele a zdravotnický personál jak asistovat při umírání.
"Výroba kesy z kousků látek posbíraných od lidí, kteří se nějak dotkli smrti, nasměrovala mou mysl více k soucitu ke všem žijícím
lidem a k daru možnosti být s umírajícími," říká Halifaxová, když popisuje své přípravy na své vysvěcení. "Smrt nám připomíná pomíjivost všeho. Informuje nás o nás samotných."
Halifaxová začala
s umírajícími pracovat v roce 1970 jako antropoložka na Univerzitě v Miami. V roce 1972 se provdala za Stanislava Grofa a zkoumala s ním využití LSD v psychoterapii lidí umírajících na rakovinu. Spolu
také napsali knihu Lidská setkání se smrtí (Human Encounter with Death). V polovině 80. let pracovala pro spisovatele a znalce mytologie Josepha Campbella a založila nadaci OJAI v Kalifornii. V roce 1990 se
přestěhovala do Santa Fe a založila centrum Upaya pro studium buddhismu. Neustále pokračovala v práci s umírajícími. "Asi nejvíc jsem se naučila od lidí s AIDS, " vzpomíná. "Pracovala jsem s muži, kteří skutečně
chtěli zemřít důstojně, jako příklad pro jiné. Vědomé umírání pro ně byl velmi důležité... Se Stanislavem Grofem, mým bývalým manželem, jsme se soustředili na psychologické aspekty umírání. Nyní, dvacet pět let později, a po letech
buddhistické praxe, jsem si uvědomila příležitost učit umírající kontemplaci."
"Jednou z milostí práce s umírajícími je neustálý styk s neznámem. Lidé se ptají - Co je to smrt? A já odpovídám, že nevím.
Smrt je záhada. Pro mne je to stejná záhada jako láska. Nedokážu redukovat lásku na hormonální procesy nebo psychologické reakce. Je to všechno mnohem hlubší. Právě tak dnes nedokážu redukovat smrt.
Jakmile měla dost
materiálu pro ušití své kesy, musela začít stříhat a eliminovat. Bála se použít nůžky a rozstříhat krásné látky. Jak sešívala kousky látek k sobě, byla si vědoma pocitů intimity a blízkosti osobností lidí, kteří, ať mrtví nebo
ještě živí, tím, že jí kousky svých oděvů darovali, tak symbolicky budou součástí její róby. "Slíbila jsem si, že budu velmi pečlivá," vysvětluje. Udělala jsem v životě spoustu chyb. Vím, že i při šití kesy udělám chyby. Nejsem
perfekcionistka. Je mi 55 let, a do určité míry již své chyby dokáži akceptovat. Někdy se dokáži ze svých chyb poučit. Při tomhle stříhání a šití jsem ale dokonale klidná a vděčná za pocity intimity a plného vědomí."
Joan
Halifaxová zažila ve svém životě spoustu okamžiků, ve kterých by chyby byly smrtelné. Když jí bylo 27 let, ztratila se v poušti na Sahaře a zažila tam dny samoty i písečnou bouři. "Můžete strávit celý život ve strachu, nebo se
sebrat a jít se podívat na posvátnou horu. Tenkrát jsem si užila obojího."
Halifaxová se dostala na Saharu díky své nespokojenosti s akademickou antropologií. Měla titul z university v Tulane, ale
pracovala spíše jako mírová aktivistka. Asistovala nějakou dobu folkloristovi Alanu Lomaxovi na projektu transkulturní analýzy písní a tanců. Odešla z Kolumbie, pracovala v Paříži v Muzeu člověka, a pak začala sama
studovat saharský kmen Dogonů. "Universitní práce byla depresívní a velmi mužsky orientovaná," vypráví Halifaxová. "Antropologové byli učeni objektivizovat člověka a jeho kulturu. Nemohla jsem to strávit. Zdálo se mi to amorální a
s ohledem na ekologii a kulturu zkoumaných lidí nepatřičné. Hledala jsem svou cestu."
Halifaxová získala doktorát z medicínské antropologie a učila na mnoha universitách a získala mnohá akademická ocenění.
Avšak právě její odpor k politice a vzdělávacím institucím ji přivedl k buddhismu. V 60. letech přečetla práce D. T. Suzukiho a Alana Wattse o zenu a buddhismu, byla inspirována činností vietnamského zenového mistra Thich
Nhat Hahna, a začala soukromě cvičit zenovou meditace. Po deseti letech práce cítila, že je čas najít si učitele. Jejím prvním zenovým učitelem byl korejský zenový mistr Soen Sa Nim.
"Je to velmi charismatický, usměvavý
a originální muž, který od svých žáků vyžaduje velmi mnoho," říká Halifaxová. "Měli jsme divoký, ale zároveň hluboký vztah. Cestovala jsem s ním po světě a učila. Moc mne ovlivnil, i když nad některými aspekty našeho vztahu by
asi obyčejným lidem vstávaly vlasy na hlavě."
Halifaxová studovala se Soen Sa Nimem deset let a v roce 1980 byla vysvěcena jako buddhistická učitelka zenové sekty Kwan Um. Tehdy také ve Francii v jeho centru
Plum Village potkala osobně Thich Nhat Hahna, který se stal jejím druhým učitelem. Studovala u něho dalších patnáct let (v roce 1990 byla vysvěcena v řádu Tiep Hien). "Thich Nhat Hahnův styl byl zcela jiný než Soen Sa
Nimův. Byl více ženský. Miluji jeho výklady učení Buddhy. Jeho důraz na angažovaném buddhismu mne hodně ovlivnil."
Právě výzva k více angažované formě buddhistické praxe přivedla Joan k rošimu Bernie Glassmanovi,
zakladateli zenové komunity v New Yorku a řádu Zenových mírotvůrců. Glassmanovi, který své centrum vede se svou ženou, také zenovou učitelkou Džišu Holmesovou, jde o integraci duchovnosti sociálních akcí, studia a mezilidských
vztahů do každodenního života. Halifaxová byla vysvěcena jako kněz linie Soto.
"Většinu svého života jsem pracovala v oblasti sociální transformace," vysvětluje Halifaxová. "Thich Nhat Hahn zdůrazňuje důležitost té
části buddhismu, která je založena na soucitu a sociální angažovanosti. Bernie pak tohle všechno realizuje při práci s bezdomovci, s různými komunitami, nebo na místech velkého utrpení, např. Bowery nebo Osvětim. Thich Nhat Hahn
prohloubil mou schopnost soucitu, Bernie mi pomáhá prohloubit kvalitu mé sociální práce."
Nedávno Halifaxová látku na svou kesu obarvila do tří barev, černé, krvavě červené a khaki. "Černá je pro mne barvou smrti a
velkých tajemství," říká. "Červená je barva života a zrození. Khaki je v jistém smyslu barvou země a svalů, tedy toho, co nám umožňuje dosáhnout v tomto životě osvícení."
Halifaxová chtěla mít větší část kesy
temně černou, ale po obarvení se ukázalo, že na látce zůstal viditelný původní vzorek. "To jsem nečekala. Zkoušela jsem to obarvit ještě jednou, ale pak jsem zjistila, že se mi to vlastně takhle líbí víc. Lépe to vyjadřuje právě onu
různorodost: kousky látky pocházejí od nejrůznějších lidí, kteří nejrůznějšími způsoby a v různých dobách umřeli."
Halifaxová si uvědomila, že vznikající kesa je plna příběhů. "Příběhy nás chrání, tak jako imunitní
systém," říká. "Proč tak rádi nasloucháme učitelům nebo babičkám, když vypráví příběhy? Protože to je způsob, jakým v krajině života nacházíme sami sebe, a také možnost vidět se z jiných perspektiv. Příběhy jsou léky,
protože nás učí a připravují na zkušenost změny. Příběhy nás propojují s realističtější vizí toho, co skutečně jsme."
Když byla látka na kesu obarvena, došlo na poslední střihy. Velikost kesy je předepsána
vzdáleností mezi loktem a konečkem prostředníku. Halifaxové trvalo celý týden, než vše řádně a správně proměřila. Přesto se stalo, že některé kousky byly o něco menší. Proces měření však byl stejně důležitý jako konečný výsledek.
"Výroba kesy byla velmi důležitá pro tu ženskou část mne samé, tedy jako vyrábění něčeho hezkého, a propojování světů," říká. "Roky jsem zkoumala vyjádření ženského vědomí v dominantně mužské společnosti akademiků,
nebo v patriarchálním světě buddhistů. Ne že bych se cítila utlačována, ale přece jen bych v těchto světech ráda viděla více feminizace a demokracie."
Zatímco Halifaxová přezpívává všech osmdesát jmen
patriarchů svého řádu, zjišťuji, že mezi námi nesedí ani jedna další žena. Prý se jí často ptají ženy, jak se cítí mezi tolika muži.
"Osvícení a soucit není, nebo by neměl být, o rozdílnosti pohlaví. Pokud
v buddhismu nějaké rozpory tohoto druhu jsou, pocházejí ze sociálních hodnot kultur, které buddhismus později převzaly. Na konci tisíciletí, tím, jak zkoumáme poklady buddhistické filosofie, psychologie a kontemplativní praxe,
my zápaďané transformujeme infrastrukturu buddhismu a ta se otevírá ženskému prvku a demokratických hodnotám.
Buddhismus na Západě nezkoumá jen otázku patriarchů. Jsou zde problémy s centry, přílišnou mystifikací,
tajemností, vztahů mezi učiteli a studenty atd. Jinými slovy, prožíváme fascinující a někdy problematickou dobu zkoumání a experimentů s buddhismem na Západě. Cítím, že buddhismus může být střechou i pro jiné národy než ty, ve
kterých již pomáhá. Zrovna nedávno jsem slyšela mluvit Dalajlamu o náladách. Moc se mi to líbilo. Buddhismus samou svou podstatou nikoho nevylučuje."
Když bylo vše nastříháno, Halifaxová vyrovnala všech jednadvacet
kousků na stůl, aby je mohla seřadit podle barvy, a pak začala vše sešívat v sedmi řadách dohromady. Naučila se kvůli tomu zvláštní, téměř neviditelný, tzv. "slepý" steh. Mimochodem, dvakrát ve svém životě dočasně oslepla.
Jednou dokonce téměř na dva roky jako dítě, podruhé když jí bylo 42 let a vyoperovali jí dva nádory z očí. Následná terapie ozařováním jí několikrát téměř spálila oči a musela je mít několik měsíců zavázány.
"Šití
kesy byla ta nejženštější věc, kterou jsem coby buddhistka dělala. S každým stehem jsem si opakovala buddhistické sliby o útočišti ve slovu Buddhy, útočišti v Dharmě, jeho učení, a útočišti v sanze, ve skupině. A
zpívám si tu mantru, i když je kesa už hotova. Tvůrčí, estetické vyjádření ženskosti je podle mne součástí lidového umění, písní a užitých umění. Ženská kreativita se projevuje v sociálních vztazích, v léčení nebo vytváření
mírové atmosféry. Mým tvůrčím prostředkem je jazyk. Ale právě tak i zahradničení, malování, tanec a zpěv. Teď právě cítím, že bych mohla více začít šít. Část mé osobnosti je propojena se světem umění coby prostředkem léčby světa."
Když byla kesa hotova, roši Glassman Halifaxové navrhl ještě něco, co by mohlo být součástí Joaniných příprav na vysvěcení - ostříhání jejích dlouhých vlasů. Joan váhala. Dlouhé vlasy tvořily její osobnost a styl od
dětství. Ale pak zkusila ustřihnout pár centimetrů, pak delší část vlasů, a nakonec na hlavě nechala jen krátký porost.
Když si oblékala kesu, nemohla nepoznamenat: "Tahle kesa dala dohromady, do nerozdělitelné
jednoty, život a smrt, formu a prázdnotu."
Před zasvěcením seděla Joan s třiceti dalšími lidmi a rošim v kruhu v meditaci. Venku za okny a z chodby byl slyšet hluk odpoledního New Yorku. Už teď
může Joan cvičit to, co bude dělat - postavit svůj oltář na ulici.
"Dělám to vlastně už odedávna," vysvětluje. "Myslím to ve smyslu angažované duchovnosti. Zkušenosti s asistencí při umírání jsou velmi hluboká
setkání s neznámým. Vysvěcení mi umožní jít dál a hlouběji spolupracovat s roši Glassmanem a jeho ženou a jejich komunitou."
Komunita má své pobočky v New Yorku, Santa Fé, v Polsku, ve Švýcarsku, v
Itálii. "Propojujeme místa po celém světě a pomáháme tak zkvalitňovat sociální cítění a spolupráci těch lidí," říká Halifaxová. "Asistujeme u rozvoje těch komunit, pomáháme jim zkoumat neznámo, stavět jejich oltáře na jejich ulicích.
Nemyslím, že bych někdy mohla přestat. A asi jediná věc, která se teď po zasvěcení změní, je to, že budu mít zaplněnější skříň a krátké vlasy", směje se.
(Z časopisu Shambhala Sun přeložil V. M.)
