Výzkum vědomí
v posledních deseti letech naznačil, jak obtížná práce to bude. Vynořilo se nejméně tucet nových škol a teorií, které si však často protiřečí a namísto spolupráce spolu soupeří. Takto vypadá jejich stručný seznam:
1. Kognitivní věda, která popisuje vědomí jako produkt činnosti mozku a mysli, ať už v rámci jednoduchých modelů, nebo v podobě komplexnějších konekcionistických modelů, které nazírají vědomí v termínech hierarchicky
integrovaných sítí (Alwyn Scott: Stairway to the Mind).
2. Introspekticismus tvrdí, že vědomí je možno nejlépe pochopit v termínech intencionality, zakotvených v přístupech v ich-formě a zahrnujících
interpretaci přítomné bdělosti a zažívané zkušenosti. Tento přístup ostře kontrastuje s tzv. objektivním přístupem, jakkoli vědecky vypadá. Bez odmítnutí významných rozdílností tato široká kategorie zahrnuje vše od filosofické
intencionality po introspektivní psychologii, existencionalismus a fenomenologii.
3. Neuropsychologie nazírá vědomí zakotvené v systému neuronů, neurotransmiterů a organických mozkových mechanismů. Na rozdíl od kognitivní
vědy, která je založena na počítačové vědě a o vědomí a o jeho propojení s organickými mozkovými strukturami se vyjadřuje jen mlhavě, neuropsychologie je více založena na biologickém přístupu. Vidí vědomí jako vrozenou součást
organických neuronových systémů dostatečné komplexity.
4. Individuální psychoterapie využívá introspektivní a interpretativní psychologie, aby léčila stresující symptomy a emoční problémy. Má tendenci nazírat vědomí jako
něco primárně zakotveného v individuálních adaptivních kapacitách organismu. Většina hlavních psychoterapeutických škol se snaží definovat teorii vědomí velmi precizně, protože musí počítat s lidskou potřebou tvořit a
hledat smysl a význam, přičemž právě jejich nedostatek ústí do bolestivých symptomů mentálního a emočního neklidu. Ve svých avantgardnějších formách, např. v jungiánství, tento přístup postuluje kolektivní nebo archetypální
struktury intencionality (a tedy vědomí), jejíž fragmentace vede k psychopatologii.
5. Sociální psychologie nazírá vědomí jako něco pevně zakotveného v rámci kulturního řádu, nebo, alternativně, jako vedlejší
produkt samotného sociálního systému. To vede k nejrozličnějším přístupům, od ekologického, marxistického, konstruktivistického až ke kulturně hermeneutickému, přičemž všechny připouštějí možnost, že vědomí není umístěno jen
v individuu.
6. Klinická psychiatrie se soustřeďuje na vztahy psychopatologie, vzorců chování a psychofarmakologie. Poslední půlstoletí byla velmi ovlivněna Freudem a jeho metapsychologií, ale vzrůstá zájem nazírat
vědomí v přísně neurofyziologických a biologických termínech zarámováno klinickou teorií identity. Vědomí je neuronální systém, takže konkrétní problém tkví v nerovnováze mezi těmito dvěma aspekty a lze ji napravit léky.
7. Psychologie rozvoje nazírá vědomí ne jako jednoduchou entitu, ale jako rozvíjející se proces s rozdílnou architekturou v každém stádiu růstu. Pochopení vědomí tak vyžaduje výzkum architektury každé úrovně.
Tento přístup se zabývá také vyššími stavy vědomí výjimečných, talentovaných lidí, a dalších téměř nadpřirozených možností, které chápe jako rozvojové potenciály každého člověka (včetně vyšších stádií kognitivního, somatického,
morálního a duchovního rozvoje).
8. Psychosomatická medicína vnímá vědomí jako něco neoddělitelně spjatého s organickými tělesnými procesy a zjistitelného např. pomocí psychoneuroimunulogie nebo biologické zpětné vazby. Zabývá
se také vztahem vědomí s případy zázračného vyléčení, efektem modlitby na léčebný proces, léčením světlem a zvukem atd. Studuje také jakékoliv vědomé procesy v léčení, např. arteterapii, vizualizaci, psychoterapii a meditaci.
9. Změněné stavy vědomí, od snů až po psychedeliky změněné stavy, vytvářejí studijní obory, jejichž protagonisté věří, že vědomí hraje ve všech aspektech života rozhodující úlohu. Ačkoliv některé efekty užití
psychedelik mají prokazatelně vedlejší účinky, panuje souhlas s použitím těchto látek jako nespecifických zesilovačů zkušeností a jako takové by měly být používány jako důležitý nástroj odhalování a zesilování procesů a stavů
vědomí, jinými způsoby neodhalitelné.
10. Východní a kontemplativní tradice tvrdí, že běžný stav vědomí je jen jeden z mnoha možných dalších stavů a nabízí přístupy k hlubším či vyšším stavům bdělosti. Některé specifické
disciplíny (jóga, meditace) jsou pak k evokování takovýchto stavů nezbytné. Tvrdí také, že skutečný stav (a možnosti) lidského vědomí je dosažitelný jen díky uvedeným vyšším, hlubším a neduálním stavům vědomí.
11.
Kvantové vědomí, jak by se dalo nazvat, nazírá vědomí jako něco schopného navázat kontakt, ovlivňovat a měnit fyzický svět díky kvantovým interakcím jak v lidském těle na nitrobuněčné úrovni, tak v makrosvětě (psí).
Zahrnuje množství nejrůznějších pokusů zapojit vědomí do fyzikálního světa pomocí avantgardních teorií (hyperprostor, superstruny).
12. Výzkum slabých energií postuluje, že existují i některé druhy bioenergií,
nezjistitelné našimi smysly a přístroji, mimo běžně uznávané síly (silou a slabou jadernou, elektromagnetickou a gravitační sílu). Tyto energie jsou v tradičních kulturách nazývány např. ki, prána, čchi, jsou údajně tím, co
funguje např. při akupunktuře. Jsou také oním chybějícím článkem a pojítkem mezi vědomou myslí a fyzickým tělem. Pro zastánce teorie všeho funguje bioenergie jako dvousměrný převaděč, uskutečňující vliv hmoty na mysl a naopak.
Zjistil jsem, že výzkumníci mají i zde tendenci zvolit, obvykle pod vlivem některého slavného učitele, již na počátku své vědecké kariéry si jeden či dva z výše zmíněných oborů. Je v povaze lidských bytostí, že později je
pro ně již extrémně obtížné dokonce i sledovat nejnovější zjištění v jiných oborech. Co kdybychom si ale řekli, že lidská mysl je schopna udělat stoprocentní chybu. Jinými slovy, co kdybychom si připustili, že nikdo není tak
chytrý, aby dělal neustále jen chyby. Jednoduše to znamená, že každý z těchto dvanácti rozdílných přístupů není jen a jen chybný a že každý z nich obsahuje něco důležitého a cenného. To nevyhnutelně vede
k zjištění, že k lepším a skutečnějším výsledkům bychom došli, pokud bychom dokázali syntetizovat a integrovat všech dvanáct přístupů. Je to velká výzva, ale je jasné, že cokoliv jiného by se prostě nedalo nazvat
"integrální".
Jak jsme na tom? Jak daleko jsme na této stezce už ušli? A co je neméně důležité, jaké kroky v nejbližším budoucnu bychom měli v tomto ohledu učinit?
Tvrdohlaví a měkkosrdcatí
Z hlediska empirické vědy můžeme konstatovat, že těchto dvanáct přístupů představuje spektrum od těch nejtvrdších až po ty velmi měkké. Na jedné straně jsou "tvrdé" přístupy, založené na přísně objektivním pozorování. Ty
zahrnují kognitivní vědy, neuropsychologii a klinickou psychiatrii. Z jejich hlediska trochu více ve stínu leží řada měkčích přístupů, které operují i s termíny jako vědomí, tedy psychosomatická medicína, kvantový přístup,
individuální psychoterapie, psychologie rozvoje a sociální psychologie. A v jejich stínu zase leží ty nejměkčí přístupy, pro které je vědomí tím základním aspektem, tedy svět jemných energií, změněných stavů vědomí a
kontemplativních přístupů.
Když se tak ohlédneme za výzkumem těchto přístupů v posledních deseti letech, vyvstanou některé trendy. V táboře kognitivních věd se začalo pracovat na definování hlavních proudů "studia
vědomí", přinejmenším v anglosaských zemích. I když obhájci jiných přístupů mohou cítit, že přístup kognitivní vědy je až příliš úzký, přece jen zde jde o průlom a po desetiletích, kdy bylo odmítáno vůbec, vědomí začíná být
seriózně studováno a zkoumáno. Už i to je tedy začátek holističtějšího přístupu.
I v oblasti sociální a rozvojové psychologiie došlo k téměř paradigmatickému průlomu. V návaznosti na Piageta (který podle
mne bude v budoucnu považován za vůdčí osobnost moderní psychologie vůbec) poskytl fakt, že vyšší či změněné stavy vědomí byly uznány, jakýsi základ pro další výzkum sociální psychologie a transkulturních jevů. Vůdčí roli na
tomto poli sehrál Abraham Maslow, zakladatel Třetí síly (humanistické) a Čtvrté síly (transpersonální) psychologie.
I na tom nejněžnějším křídle spektra studia vědomí bylo dosaženo některých úspěchů. Dnes máme víc
přístupů k nejrůznějším kontemplativním tradicím než kdykoliv v historii. Asi před dvaceti lety začaly tisíce Američanů prakticky studovat kontemplativní modlitbu, zen, kundalini jógu, vipassánu, súfismus, védantu, kabalu
atd. Mnozí z nich jsou dnes zkušení učitelé a dokáží svým studentům zprostředkovat věčnou a posvátnou podstatu vědomí.
Ve všech zmíněných druzích studia vědomí se dají rozeznat dva "megatrendy". Na jedné straně je
v anglosaském světě právě v oblasti kognitivních věd, neurologie, neuropsychologie a klinické psychiatrie právě jejich přístup ke studiu vědomí považován za skutečně vědecký a opodstatněný, zatímco všechny jiné přístupy
jsou označovány za "nevědecké". Ve srovnání s měkčími přístupy není tato hegemonie právě nejšťastnější. Uvědomme si ale, že ve srovnání s pozitivismem a behaviorismem je i tohle velký pokrok.
Druhým významným trendem je
etablování měkčích přístupů, zejména v posledních deseti letech a jakési celkové "změkčení" přístupů. Snad je to součást evoluce vědomí vůbec, snad je to způsobeno akumulací dat a informací, které svědčí spíše pro ty nejměkčí
přístupy. Chcete jeden důvod? Vedoucími nejrůznějších výzkumných ústavů jsou dnes lidé, kteří jako děti na střední škole okusili psychedelika a vědí z vlastní zkušenosti o existenci změněných stavů vědomí víc než se kdy snilo
exponentům tvrdé vědy.
Ať už z jakýchkoli důvodů, celkové změkčení přístupu vědy k problematice vědomí nelze popřít. Na měkké části spektra se zjevila "noetická" studia a propojila tak svět tvrdé vědy s více
kontemplativními přístupy.
Co zbývá
Když se tak ohlížím za vývojem posledních deseti let, jsem zároveň potěšen i zklamán. Objevila se záplava nových studií a zájmu o problematiku vědomí.
Vyšla celá řada velmi významných knih, nejen u okrajových a New Age vydavatelů, ale také u renomovaných vydavatelských společností, jakými jsou Oxford University Press, MIT, Praeger a Harvard. Začaly se studovat kdejaké účinky
čehokoliv na cokoliv, například vliv meditace na psychické zdraví, efekt modlitby na srdce pacientů, fyziologické efekty nejrůznějších forem dálněvýchodních cvičení atd. A přece něco zbývá. Zdá se, že to vše je vždy jen jednou částí
věci. Daniel Dennett studuje kognitivní postoje, John Searle zdůrazňuje záměr, systémoví teoretici hovoří o holistických přístupech, ale to vše jsou jen monology z pozice "já" a "oni". Neuropsychologie směřuje ke dni, kdy bude
moci popsat západ slunce v termínech jako "dopamin a serotonin", kvantové vědomí neustále spekuluje o lidském vědomí sídlícím v kolapsu Schrodingerových vlnových rovnic, léčitelé čekají od studia vědomí vysvětlení
zázračných případů spontánního vyléčení, a sociální konstruktivisté udržují celou show ve spleti ideologie a přehlídek vědění.
A tak přestože každý z uvedených oborů v poslední době značně pokročil, přestože
většina přístupů vědy změkčila své náhledy, a přestože se dokonce objevují lidé, kteří usilují o přece jen interdisciplinárnější dialog, stále zklamaně vidím, že to vše je na míle vzdálené tomu, co by bylo skutečně potřeba. Stále
nacházím nedostatek soustředěného úsilí ke zkoumání nejen jednoho oboru, ale celku.
Výzva
Na základě uvedených faktorů věřím, že v nejbližší budoucnosti budou muset následovat tři důležité kroky:
1. Bude pokračovat výzkum z nejrůznějších pozic. Bude pokračovat prohlubování našich znalostí dalších kousků skládačky vědomí. Dvanáct přístupů, které jsem zmínil, je dvanáct kousků této výjimečné záhady, a každý je
důležitý, každý zasluhuje pozornost a úsilí výzkumu a studia.
2. Bude nutno počítat s tím, že v některých případech bude součást výzkumu vědomí i posun ve vědomí výzkumníků samotných. Některé aspekty výzkumu
lze provádět konvenčními empirickými nebo vědeckými metodami, ale některé mohou zkoumat jen ti, kteří překročí běžné stavy vědomí. Můžete zvládnout systémovou teorii aniž byste musel změnit své vědomí, ale nemůžete se takto beze
změny vědomí stát zenovým mistrem. Můžete pochopit Dennetta, aniž transformujete své vědomí, ale nemůžete porozumět Plotinovi. Zkoumáte-li neběžné sféry, potřebujete i neběžné metody. Některé studie vědomí mohou být uskutečněny
běžným způsobem, jiné ale ne. Princip vlivu pozorovatele na pozorovaný objekt dnes již nemůžeme ignorovat.
Je tedy třeba pokračovat v noetických studiích už jen proto, aby se vyvážily oba zmíněné megatrendy. Nikoliv
jako něco proti, anti, nikoliv dekonstrukčně, ale jako doplňující se části celku.
3. Bude pokračovat úsilí o nalezení skutečně integrující teorie vědomí. V posledních letech jsme tu tedy měli dvanáct kousků,
z nichž každý se tvářil, že je celým koláčem.
Ve svých knihách jsem se snažil sledovat jednu linii teorie vědomí, která by mohla zastřešit dvanáct uvedených přístupů. To, co je důležité, není má verze integrálního
náhledu, ale to, že všichni vstupujeme do výjimečného dialogu o možnostech integrálního přístupu k problematice vědomí. Přístupu, který sjednotí tvrdohlavé i měkkosrdcaté, empirické i transcendentální.
Doufejme, že
za dalších deset let někdo zjistí a oznámí i třetí megatrend, skutečnou integraci všech pokusů o studium a poznání vědomí. Je taková teorie vůbec možná? To je má otázka a moje výzva. Jak velká je tahle skládačka? Jak daleko a jak
hluboko budeme muset jít a jak široká bude muset být naše dobrá vůle a ochota? Kolika hlasům dovolíme zpívat ve sboru? Kolik odlesků božského úsměvu se dostane našemu snažení? Kolik barev se nám podaří získat pro naši duhovou koalici?
Kdy si dovolíme přestávku? Kde je naše vědomí, když zazpívá drozd? Když vyjde slunce na zasněženou horu? V okamžiku, kdy přestaneme vnímat čas, v jeskyni věčnosti srdce, kde čas volá nekonečnost a kapka vody
pulzuje na střešní tašce a oznamuje každým ťuknutím krásu božského odleskem měsíce v každé kapce, aby nám tak připomněla kdo a co jsme, a kdy vesmír není nic než zvuk vodopádu někde v mlze zpívající naše jméno - jde je pak
naše vědomí?
(přeložil V. M.)
