|
Michael Harner
Víno duše (posvátný doušek šamanů) Položili mne na bambusovou podložku pod velkou, došky krytou střechu společného "komunálního" kmenového domu. Vesnice byla tichá, až na cvrkot cvrčků a
vzdálené vřeštění paviánů hluboko v džungli. Jak jsem se tak očima nořil do tmy nade mnou, vyvstávala tam jakási rozmazaná a mdlá světla. Stávala se však čím dál ostřejšími a ve své změti i složitějšími, a z čista jasna
přecházela do barev velmi třpytivých. Odněkud zdáli k mým uším doléhal silný zvuk podobný šumění vodopádu. Valil se a sílil, až docela zaplnil moje uši...Obrazy mdlého světla nad mou hlavou zjasněly a postupně nabývaly
formy jakéhosi nebeského baldachýnu, který se snad nejvíc podobal geometrické mozaice z malovaných skel. Jasně fialová barva dodávala této neustále se rozšiřující a rostoucí střeše nade mnou tvar. Uvnitř této "nebeské
sluje" jsem slyšel stále hlasitější zvuk tekoucích proudů vody. V pohybech stínů kolem sebe jsem mohl rozeznat jakési šeré, přesto však upoutávající postavy. Jakmile se zdálo, že si mé oči si zvykají na všechen ten třpyt, celá
tato pohyblivá scéna se proměnila v něco, co připomínalo velký dům smíchu, jakýsi nadpřirozený karneval démonů. V samotném jeho středu, dohlížející na všechen ten shon a dění kolem, byla obrovská krokodýlí hlava. Hleděla přímo na
mne. Byla opravdu gigantická a divoce rozšklebená. Z jejích krápníkovitých zubatých čelistí se řinul prudký, takřka strhující proud vody. Vody kolem mne přibývalo. Hladina vod pomalu stoupala a s nimi i nebesa i ten zvláštní
baldachýn nad nimi. Nakonec se to všechno pomalou metamorfózou proměnilo v prostou dualitu moře dole a modré oblohy nad ním. Nic víc. Všichni tvorové zmizeli. Pak jsem ze své pozice nízko nad hladinou spatřil dvě velice
podivné lodě, unášené větrem kupředu a zase zpátky. Pluly vzduchem pomalu ke mně, byly čím dál blíž. Pomalu se přetvářely do podoby plavidla s širokou přídí a dračí hlavou, ne nepodobné starodávné vikingské lodi. Uprostřed měla ta
loď vztyčenu čtvercovou plachtu. Ta loď se lehce pohybovala nade mnou, zpátky a zas dopředu, a já mohl slyšet podivný svištící zvuk. Pak jsem viděl, že je to vlastně obrovská galéra s několika sty vesel, pohybujícími se vpřed a zpět
v souhře s tím pleskavým zvukem. Najednou jsem si začal uvědomovat, že slyším tak krásný zpěv, jaký jsem nikdy v životě neslyšel. Byly to vysoce laděné éterické melodie, vycházející z myriád hlasů na palubě galéry. Když
jsem se blíže zadíval na palubu, mohl jsem spatřit velké množství lidí, kteří měli lidská těla, ale hlavy modrých sojek. Podobaly se bohům s ptačími hlavami, jak je známe ze staroegyptských obrazů malovaných na stěnách hrobek. Ačkoli
jsem se považoval za ateistu, v téhle chvíli jsem si byl nepochybně jist, že umírám a že lidé s ptačími hlavami si přišli pro mou duši, kterou měli naložit na svou loď a odvézt někam do nenávratna. Zatímco z mých prsou nepřestávala
proudit unikající duše, uvědomoval jsem si, že ty nejvzdálenější části a končetiny mého těla jsou čím dál zkřehlejší a ztuhlejší. Umíral jsem. Nejdřív paže a nohy, pak i celé tělo - cítil jsem, jako bych se přeměňoval v
kus pevného betonu. Nemohl jsem ani mluvit, ani se pohnout. Postupně, jak se zkřehlost a tuhost dostávala až do mé hrudi, blíž k mému srdci, jsem se pokoušel přimět svá ústa, aby indiány požádala o pomoc, o nějaký protijed. Dělal
jsem, co jsem mohl, ale nešlo to, Nebyl jsem schopen dát dohromady jedinou větu, poskládat slova. Nedokázal jsem promluvit. Zároveň se v kámen proměňovalo i moje břicho. Ze všech sil, takřka násilím, jsem musel udržovat své srdce,
aby dál tlouklo. Začal jsem v zoufalství své srdce vzývat slovy: "Ty můj příteli, můj nejdražší, nejvzácnější příteli, tluč prosím tě, tluč!" Prosil jsem ho, přemlouval ho, z posledních sil, které my ještě zbyly, jsem se mu
snažil dodat odvahy k dalšímu a ještě dalšímu klepnutí. Pak jsem zas uviděl oceán, prázdnou neúrodnou zemi a jasně modré nebe. Najednou začaly z nebe po stovkách skapávat černé skvrny a dopadaly na prázdnou zemi přímo
přede mnou. Všiml jsem si, že ty "skvrny" jsou vlastně velké, lesklé a černé kreatury s pahýlovitými křídly pterodaktylů a dlouhými, jakoby velrybími těly. Jejich hlavy mi však viditelné nebyly. Plácaly sebou dolů a
pleskaly do vody docela vyčerpány touhle cestou shůry, neboť byly zvyklé odpočívat v klidu celé věky věků. Vysvětlovaly mi jakýmsi druhem myšlenkového jazyka, že přilétly odněkud z mimoprostoru. Musely sem na Zemi přiletět, aby
uprchli před svým nepřítelem. Pak mi ta stvoření ukázala, jak stvořila život na téhle planetě. Byla to prý součást plánu, jak se ukrýt uvnitř rozmnoženého zástupu forem a tvarů, a takto kamuflovat svou přítomnost.
Nezměrnost rostlinného i zvířecího stvoření a jejich třídění do jednotlivých druhů - stovky milionů let této aktivity - přede mnou vyvstala v celé své škále s jasností a zřejmostí, jakou není možné popsat. Došel jsem k poznání, že
stvoření podobná drakům, byla vlastně skryta uvnitř veškerých forem života, člověka nevyjímaje. (V retrospektivě by se dalo říci, že byli jako DNA, ačkoli tou dobou, v roce 1961, jsem o DNA ještě nic nevěděl.) Byli opravdovými pány
lidstva a celé planety, jak mi řekli. A my lidé tu jsme nic než pouhé nádoby a služebníci těchto stvoření. Z tohoto důvodu také ke mně mohli zevnitř mne samého, z mé duše, mluvit. Když Harnera tahle vize opustila -
když se vzpamatoval z počátečních zážitků -, velmi netrpělivě a dychtivě se těšil na názor experta nanejvýš povolaného: "největšího indiánů vzdělaných nadpřirozeností" - slepého šamana, který s pomocí ayahuasca světy duchů
mnohokrát a mnohokrát navštívil. Jakmile mu Harner popsal své setkání s tvory podobnými drakům, usilujícím stát se pány světa, šaman k němu zvedl svoje slepé oči a s chraplavým smíchem mu řekl: "To oni říkají vždycky. Ale jsou
to jen Páni vnějších temnot!" Slepý šaman mávnul rukou schválně směrem k obloze. Pocítil jsem mrazení v dolní části své páteře, protože jsem mu ještě neřekl, že jsem je ve svém transu viděl přicházet právě
odtamtud - z vnějšího mimoprostoru. Byl jsem tím ohromený. Od té chvíle jsem byl rozhodnut naučit se o šamanech vše, co budu moci. (Z knihy The Way of the Shaman: Guide to
Power and Healing, vydané v roce 1980 nakladatelstvím Harper and Row, přeložil Homeless @Hungry) |
