Marilyn FergusonováČlověk to může získat jen tak, že to zažije, tak jako zažívá chlad nebo horko. Je to jako
když rozpustíte veškerý prostor mrknutím oka, jako když jedinou myšlenkou nakouknete prostorem všeho času.
Hakuin
Vědomí není nástroj. je to naše bytí, kontext našich životů. Rozšiřování vědomí je v jistém
smyslu velmi riskantní podnik. Ohrožuje status quo. Ohrožujeme tím své pohodlí. Bezpečí.
Duchovní či mystická zkušenost je zrcadlový odraz vědy – onoho přímého vnímání přírody. Mystický způsob zkoumání přírody je
samozřejmě daleko starší než věda. Posun vědomí bylo něco, s čím pracovali šamani všech věků – a dověděli se tak něco, co by nemělo existovat.
I dnes zakouší miliony lidí mystické zážitky. Jejich mysl najednou ví to, po čem
jejich srdce toužilo. Ona mystická zkušenost samozřejmě někdy může být pro člověka, který na ni není připravený, negativním zážitkem. Každý se ale musí pokusit nějak ji zařadit do svého stávajícího systému hodnot a víry.
Přímý zážitek skutečnosti, která dalece přesahuje dosavadní limity, vyžaduje změnu života. Nějakou dobu lze žít v kompromisu, ale nakonec se musíme rozhodnout. Je to jako kdybychom chtěli uznávat zákon gravitace jen někdy a jen
na určitých místech. Transformace je transformace, ač s akcelerací propojení a vhledů někdy může vypadat až hrozivě. Musíme svůj život sladit s vědomím. Ta nejdokonalejší jednoduchost nás obvykle stojí úplně všechno,
řekl T. S. Elliot.
Hledání smyslu
Duchovní cesta u většiny lidí začíná jako hledání smyslu. Nejprve to může být jen určitá touha po něčem víc. O touze po něčem víc než jen uspokojování
materiálních potřeb hovoří dnes už i politici. Lidé už vědí, že roční nárůst hrubého produktu o 5% je neučiní šťastnějšími.
Tradiční náboženství nedokáží tuto touhu naplnit. Lidé tedy hledají setkání s duchovnem individuálně.
Každý člověk, dospěje-li, hledá nějaký smysl existence. Chce, aby jeho sociální organizace korespondovala s jeho duchovním pocitem.
Výzkum z roku 1975 prokázal, že více jak 40% Američanů mělo nějakou mystickou
zkušenost, spojenou s pocity míru, klidu, radosti, potřebou pomáhat druhým a přesvědčením, že základem všeho je láska. 12% Američanů nějaké duchovní cvičení praktikovalo. V roce 1978 uvedl Gallupův ústav, že deset miliónů
Američanů aktivně provozuje nějakou formu dálněvýchodních nauk, a devět miliónů je nějakým způsobem spojeno s léčitelstvím.
Ram Dass v roce 1979 zjistil, že se publikum jeho přednášek radikálně změnilo:
Před šesti lety jsem většinou pracoval se členy různých alternativních společenství, dnes vidím, že pro desítky tisíc lidí je duchovní probuzení jejich každodenní skutečností.
Společnost se staví k duchovním
hledačů stále tolerantněji. Západní psychologové, jako William James, Carl Jung, Abraham Maslow a Roberto Assagioli soustředili své schopnosti na snahu porozumět lidské touze po hledání smyslu. Co se týče intenzity projevu, Jung
přirovnal duchovní touhu k touze sexuální.
Ačkoliv se dá předpokládat, že nějakou vrozenou kapacitu pro duchovnost máme všichni, nikdy v historii lidstva se duchovnosti nevěnovalo tolik lidí, jako dnes. I
v tradičních zemích, kde byly velmi propracované duchovní nauky a techniky běžně dostupné, jako je Indie, Čína. Tibet, Japonsko, nepraktikovala více než malá část menšiny populace.
Sy Safransky, vydavatel jednoho
literárního časopisu, popisuje svůj odchod ze světa běžné skutečnosti takto:
"Jsem novinář, jehož schopnost dělat si poznámky a ptát se ty správné otázky se jednou na pláži ve Španělsku vypařila. Najednou jsem si
začal být vědom, že celý svět žije. Viděl jsem, že celý svět dýchá, cítil jsem rytmus země a objevil tu část mne samého, která mi ještě chyběla. Když jsem hledal zmínky o něčem podobném, nenašel jsem je na stránkách New York Times,
ale jen v náboženské a tzv. pokleslé literatuře. A tak jsem začal svou postupnou plavbu směrem od oficiálních společenských proudů směrem ke břehům, pro které ještě nemám jméno."
Pianista Arthur Rubinstein se také neustále pokoušel "to" pojmenovat: "To někde v nás, metafyzická síla, které z nás vyzařuje." Často to při svých koncertech zažíval.
Od náboženství k duchovnosti
Zatímco např. v USA není revival duchovnosti ničím historicky novým, protože vždy přitahovaly mystiky a evangelisty Západu i Východu, a převládající společenská tolerance pak
umožnila import zenu, Swedenborgova učení, teosofie či védanty, na území střední Evropy šlo o poněkud jiné motivy hledání duchovnosti.
Podle Needlemana se lidé Západu pokoušeli uniknout z pastí judaismu a
křesťanství "ne proto, že by přestali hledat tu pravou duchovnost a odpovědi na transcendentální otázky, ale proto, že se jejich touha po hledání zintenzívnila nad měřitelné hodnoty. Začali proto hledat ve Východních tradicích."
Západ se obrátil k Východu, aby si doplnil zkušenost. Whitman tomu říkal "pouť návratu mysli...něco víc než Indie." Hesse hovořil o "věčné touze lidského ducha po návratu domů, po Východu." Východ
zde nereprezentuje kulturu nebo náboženství, spíše metodologii, vedoucí k dosažení hlubšího pochopení nebo většího osvobození.
V lednu 1978 uveřejnil časopis McCall´s výsledky průzkumu, v rámci kterého se
více jak šedesát tisíc čtenářů vyslovilo o organizovaném náboženství značně skepticky. V jiném průzkumu se ukázalo, že 76% lidí, kteří pravidelně navštěvují kostely, a 86% lidí, kteří do kostela nechodí, souhlasí s názorem,
že člověk by měl svou formu duchovna a duchovní praxe nalézt mimo organizovaná náboženství. 60% těch, kteří chodí pravidelně do kostela, souhlasí s tvrzením, že většina kostelů ztratila skutečnou duchovní součást náboženství.
Katolický teolog Anthony Padovano poznamenal v roce 1976 po konferenci o meditaci: "Duchovní hledání, kterého jsme dnes na Západě svědky, je jakousi niternou revolucí, která nás vyladila na náboženství Orientu, a
která je počátkem pochopení, že jakékoliv odpovědi čekáme, musí přijít zevnitř nás samých. Velké zmatky v současných náboženstvích jsou způsobeny duchem, vyžadujícím integritu. Na Západě víra neumírá, jen se stěhuje dovnitř."
Laici vyžadují reformy a spoluúčast. V roce 1979 půl miliónu katolíků běžně používalo channeling nebo jiné formy transu, nebo léčili.
Sdružení duchovních vůdců vydalo v říjnu 1974 prohlášení, ve
kterém píší: "Krize naší doby je jakousi výzvou světovým náboženstvím k uvolnění nových duchovních sil, které překonají náboženská, kulturní a národní hranice a transcendují do nového vědomí jednoty celého lidstva, abychom
tak nalezli řešení globálních problémů."
Rostoucí počet kostelů a synagog rozšiřuje rámec svého působení třeba podporou místních komunit osobnostního růstu, holistických center, léčebných seancí, seminářů meditace,
změn vědomí hudbou nebo biofeedbackem atd.
Jak poznamenal historik W. McLoughlin, období duchovní krize předchází období kulturního probuzení.
V průběhu období "velkého probuzení" jde o posun od náboženství zprostředkovanému autoritami k přímé duchovní zkušenosti. Není proto překvapením, že tyto procesy některé náboženské skupiny vnímají jako ohrožení své náboženské tradice a považují např. hnutí New Age, východní metafyziku a snahu lidí o přímou duchovní zkušenost za kacířství.
Duchovnost a její pozitivní přínosy začínají být všeobecně akceptovány mnohými skupinami např. v oblasti medicíny, humanistické psychologie, sociologie, východního mysticismu a náboženství.
Ironií je, že všechna
náboženství byla založena na základě přímé autentické duchovní zkušenosti jedné nebo více osob, jejich zjevení bylo kodifikováno jaká základní články víry. Ti, kteří usilovali o vlastní přímou zkušenost, mystici, byli však stále
častěji považováni za kacíře a odpadlíky – ať už šlo o středověké mystiky v rámci křesťanství, súfisty v rámci islámu nebo kabalisty v rámci judaismu.
Přímé poznání
"Mystické stavy," píše William James, "se těm, kteří je zažívají, zdají jako přímé poznání. Jsou to vhledy do hlubin pravdy nezatarasené rozlišujícím intelektem." Slovníkový význam slova mystický je "přímý dotek
konečné skutečnosti". V tom je ale základní problém – přímý dotek, autentický kontakt s konečnou realitou je termín pro toho, kdo to prostě nezažil, jen velmi povrchní a nic neříkající.
Slovo mystický pochází z řeckého slova mystos, což znamená "být v tichosti".
Mystický zážitek pomáhá odhalovat jevy, které jsou obvykle neslyšitelné a nevysvětlitelné. Toto rozšířené vědomí, celostní vědění, transcenduje omezené schopnosti běžného popisu. Pocity, vjemy a intuice se zdánlivě promísí a vytvoří něco, co je nad tím vším.
Podle kanadského psychologa Koplowitze se jedná o šestý stav našeho vnímání, který nazývá "sjednocující operační myšlení",
a ve kterém jsme schopni odhalit podmíněnost našeho typu vnímání a uvažování. Takto lze chápat způsob, jakým vnímáme vnější svět, jen jako jednu z možností. "Protiklady, o kterých běžně uvažujeme jako o něčem sobě vzdáleném
a odděleném, se najednou zdají vzájemně související. Příčinnost, která se nám zdá lineární, se nyní zdá pronikat celým vesmírem a propojovat navzájem všechny události. Náhle neexistuje dualismus, oddělenost mysli a těla, mne a těch
druhých."
V tomto smyslu je například taoismus nebo zen dokonalým příkladem typického sjednocujícího operačního myšlení, které je holistické, protože zachází za limity našich racionálních myšlenkových nástrojů,
a lze ho ilustrovat jen pomocí paradoxů, meditace, zážitků.
Přímý zážitek vědění nás dostává ven ze systému. Je to probuzení. Zjevuje nám kontext, který generuje naši nižší realitu. Nová perspektiva pak mění naše zkušenosti tím,
že změní naše vidění. To podle Junga umožňuje některým lidem přerůst a překonat tak problémy, které jiné lidi ničí.
Transpersonální psychologie, vycházející ze studia duchovních disciplín, navrhuje nesnažit se redukovat
utrpení do obvyklých dimenzí, ale transcendovat je. Zabývat se něčími pocity, jako jsou strach, zoufalství, žárlivost, zášť, má význam jen tehdy, když je transformujeme. Ne identifikovat se, ale změnit pomocí přímé zkušenosti,
přímého poznání. Jde o posun od intelektuálního konceptu k přímému poznání.
Karl Pribram, vědec zabývající se mozkem, to popisuje takto: "Nejde o to, že svět, tak jak se nám jeví, je špatný. Nejde o to, že
objekty na této rovině skutečnosti neexistují. Jde o to, že pokud proniknete skrz a vidíte vesmír jako holografický systém, dostanete jinou skutečnost, která pak může vysvětlit věci, které jinak zůstávají vědecky nevysvětlitelné:
paranormální jevy, synchronicity atd."
Holografická teorie je v tomto smyslu daleko blíž mystice a Východu než náš obvyklý způsob vnímání světa. Bude to vyžadovat nějakou dobu, než ji lidé dokáží plně
akceptovat, a než si zvyknou na myšlenku, že tu existuje řád zcela jiný než ten, jaký se nám obvykle jeví. Objevy vědy dnes začínají krok za krokem osvětlovat mystické zkušenosti lidí všech kultur. Naznačují, že se opravdu lze
dotknout skutečnosti a řádu mimo rámec našeho běžného světa. Mystici snad objevili mechanismus, který jim umožňuje vstoupit do tohoto implikátního, zavinutého řádu možností. Podle Pribrama snad jednou budeme znát mechanismus
propojení frontálních částí mozku se starším limbickým systémem a poznáme i pravidla vyladění se na příslušné přechody.
Fyzik Fritjof Capra ve své slavné knize Tao fyziky
popisuje svou zkušenost, která způsobila, že přestal věřit v dynamický vesmír, založený na pouhém intelektuálním pochopení. Mozky běžných lidí jsou jaksi rozladěny a nesynchronizovány, cele zaměstnány filtrováním obrovského přílivu informací, které člověk pro přežití nepotřebuje. Nemusíme vědět nic o tom, že jsme bombardováni sprškou elektrických polí, teplotních změn, kosmického záření atd. Přesto je mozek ale schopen docílit širšího záběru a mystických dimenzí změnou mozkové biochemie. Meditace, dechové cviky, půst atd. jsou ty nejběžnější technologie pro posun mozkových funkcí (jeden výzkum uvádí, že pokud jde o dostupnost mystické zkušenosti, 40% uvedlo zen, 40% jógu, 31% křesťanskou mystiku, 21% transcendentální meditaci, 19% súfismus a 10% kabalu).
V mnoha kulturách takový vstup na cestu osobní transformace nabízí použití psychedelických drog. Aldous Huxley, který si o použití drog jako permanentní cesty k osvícení nedělal iluze, naznačil, že i pouze
občasný zážitek transcendence může otřást racionálními kořeny celé společnosti. Věří, že dlouho předpovídaný náboženský revival v USA byl nastartován drogami, ne evangelisty. On sám byl na tuto dráhu nastartován dokonalým
celostním pochopením věty Bůh je láska pod vlivem meskalinu. Mnoha duchovním hledačům pomohly po letech meditací najednou vstoupit do jiné reality jednoty všeho drogy.
Podle Stanislava Grofa tedy nejde o konflikt
vědy a mystiky, ale o konflikt starého a nového paradigmatu. Jinými slovy, problém netkví v protikladných datech, ale v protikladných stavech vědomí, které lze snadno vyřešit pomocí holografického modelu vnímání světa.
Duchovní dobrodružství
Jeden západní adept súfismu prohlásil: "Náhle jsem pochopil, že důležitější je otázka, ne odpověď. Člověk se naučí zeptat se a zároveň naslouchat. Zároveň
umírat a rodit se."
Zatímco západní náboženství jsou zvyklá předpokládat, že problémy vyřeší víra, východní učitelé podporují pochybování a povzbuzují adepty k otázkám. Duchovnost po hledači žádá, aby se jednotlivých věr zbavil, ne aby přidával další.
Jistá nebezpečí tu samozřejmě existují: v období zmateného chování a niterné nespokojenosti to může být sklon k fanatičnosti nebo fatálnímu poddání se učiteli. Hasidský učitel varuje: "Cesta je to jako po ostří
žiletky." Upanišády to vidí stejně: "Stezka je to uzoučká, křivolaká, nebezpečná, jako po ostří břitvy."
Navíc je nutné mít neustále na paměti to, že učitel neučí znalost, ale techniku vedoucí ke znalosti. To žák musí nalézt učitele, ne naopak. Učitelova autorita je založena na osobním osvobození. Člověk by měl hledat kvalitu, ne člověka.
Jedny z nejkrásnějších ilustrací cesty vedoucí k přímému poznání pochází z 12. století z Číny je cyklus deseti kreseb nazvaný "hledání buvola". Buvol symbolizuje "podstatu všeho". Na prvním obrázku (
hledání buvola) se hledač rozhodne začít pravdu - buvola hledat. Pak spatří první stopy . Po čase zažije svou první autentickou zkušenost a zjistí, že buvol je všudypřítomný. Obrázek chytání buvola
symbolizuje pokrok hledače pochopení, který díky cvičení už může začít pomalu zacházet s mocnými silami buvola. Obrázek zkrocení buvola
už ilustruje začínající vztah. Hledač se tu učí zbavovat se zlých návyků, které byly v předchozích stádiích užitečné. Buvol se stává spíše přítelem a společníkem, ne nástrojem pro zorání pole osvícení. Ve stadiu návrat domů
na buvolu dřívější žák, nyní světec a mistr, ví, že osvícení tu vždy bylo po ruce. Následný obrázek buvol je zapomenut, člověk zůstává
symbolizuje stav, ve kterém se člověk dostává ještě blíže čistému vědomí a objevuje, že sám osvícený mudrc je také jen koncept. Stejně tak osvícení. Svatost. Svaté je totiž všechno. Následující obrázek návrat k prvopočátku
představuje moudrého člověka, který se vrací do světa hmoty a obvyklých jevů a situací. Znovu se zjevují oblaka, hory, stromy. Poslední obrázek příchod na trh s pomocnýma rukama symbolizuje poslání soucitu a
pomoci druhým. Hledač vypadá opět jako obyčejný rolník, který putuje od vesnice k vesnici. Dostal se ale tak hluboko do podstaty lidské zkušenosti, že nemůže být vystopován. Ví, že všichni mudrci a mistři si jsou rovni, nemusí
už hledat dalšího učitele. Rozeznává niternou podstatu buddhovství v každém člověku.
Tyto a podobné obrázky jsou součástí všech duchovních tradic: vždy jde o záblesk skutečné podstaty skutečnosti, nebezpečí prvních
zkušeností, postupné rozpouštění ega, osvícení, zjištění, že to, co člověk hledal, tu vždy bylo k dispozici, a konečný návrat ke zdroji všeho. Metody vedoucí k osvícení byly Buddhou přirovnány k loďce, která
člověka převeze na druhý břeh. Až se tam člověk dostane, nebude už "metodu" potřebovat. Podobně učitel je přirovnáván k prstu, ukazujícímu na Měsíc. Jakmile jednou člověk onen symbolický měsíc, světlo poznání, zahlédne, jakmile
ten proces pochopí, nepotřebuje už prst, který na poznání ukazuje. Nic nepomůže, když bude člověk pozorovat ukazující prst. Paradoxně tak musíme zvládnout techniky, abychom pak zjistili, že je nepotřebujeme. Posvátné nás zavede zpět
ke světskému, které už ale nikdy nebudeme považovat za "jen" světské. Pak už stačí, jak řekl Blake, jen "kultivovat své poznání, že všechno co žije je svaté."
Proud a celistvost
Všechny mystické zážitky hovoří o dvou základních principech tohoto jevu – mohli bychom je nazvat proud a celistvost. Dávný tibetský učenec Tilopa o nich hovoří jako o principech nepřipoutanosti a nerozlišování a varuje
před jejich porušováním. Naše kultura je skutečně značně porušuje. Snažíme se zmrazit a znehybnět to, co je, nebo by mělo být, v neustálém pohybu, ve volnosti, ve vztazích, a zrazujeme celistvost, nerozlišování, třeba tím, že
vše, na co se podíváme, rozdělujeme na malé a menší části a tak míjíme onu vzájemnou propojenost všeho se vším.
Při mystickém zážitku člověk ví, že je to tak, jak to asi ve skutečnosti opravdu je. Ne jak bychom si
přáli, aby to bylo, a ne jak nás naučili, že to je. Proud a změna se zdají být pravdivými principy nejen ve vztahu k práci, zdraví, či psychologickému růstu, ale ve vztahu k podstatě veškerého života. Mystická
zkušenost odráží nejen neustále pohyblivou proudící celistvost vrozenou všem živým systémům, ale také představu proudu našeho světa ve vztahu k jiným světům vesmíru, který tak tvoří celek vyššího řádu. V rámci naší
každodenní zkušenosti se nám tak posune rámec vnímání od dočasného k věčnému: akceptujeme pomíjivost a přestaneme bojovat o udržení stále stejného stavu. Zažíváme pak vše s větší vyrovnaností.
Novicové v zenových klášterech se nazývají unsui, což znamená oblak a voda. Vybízí je to k tomu, aby se pohybovali volně a svobodně, reagovali spontánně, tak jako se vytváří oblak na nebi nebo jako voda
na sebe bere nejrůznější tvary a formy.
Druhý princip, celistvost, nebo nerozlišování, reprezentuje propojenost, kontext všeho. Tak jako věda demonstruje síť vztahů ležícím za vším, co pozorujeme, včetně zářící sítě
událostí, tak i mystická zkušenost celku obepíná veškeré pocity separace. "V naprosté svobodě neexistuje levá nebo pravá," říká hasidský mistr. "Všechny duše jsou jedno. Každá je jiskrou původní duše."
Buddhismus tvrdí, že všechny lidské bytosti jsou vrozenými, jen ještě neprobuzenými buddhy. Slovo jóga znamená spojená. Osvícení znamená přísahat, že člověk spasí všechny bytosti. Celistvost obepíná i koncepty sebe, jiných, idejí atd.
Láska je pociťována spíše jako dynamický stav vědomí, než jako emoce. Zatímco strach je připoután k chaosu, láska je široká a koherentní – jako tvůrčí proud, harmonie, včetně akceptace lidské křehkosti hlubokého poznání. Mizí
hranice, vše komunikuje.
Tato celistvost sjednocuje protiklady. Tento lék na odcizení jak lidí mezi sebou tak lidí od přírody je popisován ve všech mystických tradicích. Popisuje se jako absence rozlišování na dobro a
zlo – jako čiré světlo. Colin Wilson to ve své studii mystických umělců nazývá "cesta domů". Tam, kde je tak snadné dávat, být spontánní a soucitný.
Bůh uvnitř – staré kacířství
Ve vynořující se duchovnosti není tradiční Bůh onou personou z nedělní školy, ale spíše jakousi dimenzí, popisovanou Williamem Jamesem: "... další limity našeho bytí patří, jak se mi zdá, do zcela jiné dimenze
existence, která se od našeho rozumem uchopitelného světa samozřejmě značně liší... Patříme do ní v jakémsi intimnějším smyslu než k viditelnému světu..."
Bůh je zažíván jako proudění, celistvost, nekonečný
kaleidoskop života a smrti, příčina všeho, základ našeho bytí, to, co Alan Watts nazval "tichem, ze kterého pochází všechny zvuky". Bůh je vědomí, manifestované jako "líla", kosmická hra. Bůh je organizující matrice, kterou
můžeme zažívat, ale nikdy ne popsat.
V jedné krátké povídce J. D. Salingera zažívá adolescent všudypřítomného Boha při pozorování své sestry pijící mléko: "...najednou jsem viděl, že byla Bohem a mléko bylo
Bohem. Myslím tím, že vše, co dělala, bylo to, že vlévala Boha do Boha..." Jakmile člověk dosáhne této esence náboženské zkušenosti – k čemu je mu pak nějaká forma? Ptá se Mistr Eckhart. "Nikdo nemůže poznat Boha, aniž by
předtím nepoznal sám sebe," dodává. "Jděte do hloubi své duše, na ta nejtajemnější místa... ke kořenům – protože vše, co je Bůh, je i tam."
Podle stále více uznávaného Alfreda North Whiteheada je Bůh "
zrcadlovou strukturou našeho světa. Ten je nekompletní – svou skutečnou podstatou vyžaduje něco v základech všeho, něco jako Bůh, něco velmi původního." Buckminster Fuller se snažil popsat Boha jako proces: "Bůh je, zdá
se mi, ne podstatné jméno, ale sloveso, jakkoliv vyslovené... ne abstrakce lásky, ale sama láska. Ano, Bůh je sloveso, nejaktivnější harmonizační prvek neustále se organizujícího vesmíru plného chaotické energie."
Pro Kazantzakise byl Bůh totálním součtem vědomí vesmíru, které expanduje též formou lidské evoluce. V mystické zkušenosti je cítit přítomnost všeobjímající lásky, soucitu, síly. Lidé, kteří přežili klinickou smrt,
popisují cestu temným tunelem k nadpozemskému světlu, která vyzařuje lásku a porozumění. Toto světlo se zdá být manifestací oné univerzální mysli.
Mystická zkušenost vede téměř každého, kdo ji zažil, k poznání,
že některé části vědomí jsou nezničitelné. Buddhistická metafora uvádí, že vědomí člověka, jedince, je jako plamen svíčky, kterou každou noc používáme. Vždy je to jiný plamen, vždy je ale téže podstaty. Téměř 53% respondentů jednoho
výzkumu uvedlo, že jsou přesvědčeni, že vědomí nekončí smrtí člověka, a 23% respondentů si tím bylo jisto. Jen 5% lidí bylo k tomuto tvrzení skeptických a pouhá 3% tuto ideu odmítlo jako nesmysl. Ti, kteří o tom byli
přesvědčeni, se většinou setkali s nějakou podobou smrti. Značná část jich pak měla nějakou zkušenost s nějakou duchovní metodou.
Vize světla
Naprostá většina lidí, kteří
zažili mystickou zkušenost v současnosti, hovoří o jakési centrální vizi, která jejich zážitky provázela. Hovořili o evoluci lidského vědomí jako o dalším velmi významném stádiu vývoje lidstva. Tato společná vize, lišící se jen
v nevýznamných detailech, jakoby naplňovala proroctví dávných světců a proroků všech tradicí přímého poznání – smrt jednoho světa a zrod nového, konec dnů, duchovní probuzení značného počtu lidí k božským potenciálům, které
dřímají v každém z nás. "Sémě Boha je v každém z nás," řekl Mistr Eckhart. "Semeno hrušky nebo ořechu vyroste ve strom hrušky nebo ořechu, a sémě Boha vyroste v Boha."
Všechny vize také
hovoří o světle. Světlo je nejstarší a nejpoužívanější metaforou duchovní zkušenosti. Hovoříme o "osvícení", o Světle světa, o dětech světla atd. "Světlo, světlo...viditelná připomínko neviditelného světa..."
napsal Eliot. Balzac to popsal takto: "Cítil jsem v sobě světlo tak intenzívní, že bych mohl osvítit zbytek světa, a přece bylo ve mně zavřeno, jako v nějakém druhu kamene." Lawrence Ferlighetti v jedné básni píše:
"Ze všeho vyplývá, že někde v nekonečné dálce musí být místo, musí být místo, kde vše je jen světlo, a že světlo z toho místa, kde není nic než světlo, k nám prostě ještě nedorazilo..."
"Nechť světlo
pronikne temnotou, aby tma přestala existovat právě tak jako rozdíly mezi jedním a druhým člověkem,"
říká jeden hasidský text. Sadik v hasidské tradic a bodhisattva v buddhismu jsou bytosti, jimiž proudí světlo i do našeho světa.
Pro mystika ze 3. století Plotina to bylo "čisté světlo které je samo sebou
." Tančící derviš, súfista, se otáčí s napřaženou pravou rukou a symbolicky tak přináší zemi světlo. Šamani dosahují stavu dokonalé rovnováhy, aby se mohli dívat do oslepujícího světla.
Jeskyně a kláštery
byly příliš dlouho sídly temnoty, říká se v jednom poselství. "Proto jsme nebyli schopni vidět věci, které pak pro nás byly tajemné a tajné. V přímém světle ale žádné tajemství neexistuje. Nejsou potřeba poutníci za světlem.
Víme ale, že za horami už svítá. Bůh to světlo urychluje."
(Z 11. kapitoly slavné knihy Aquarian Conspiracy vybral a přeložil V. M.)
