|
Doktor Michael Harner patří k největším znalcům i praktikům šamanismu na Západě. Dlouhá léta vyučoval antropologii na New School for
Social Research, v současné době je členem předsednictva Akademie věd v New Yorku. Jeho výzkumné pole jej již několik desetiletí opakovaně táhnou mezi indiány žijící v pralesech horní Amazonie, stejně jako mezi indiány Severní
Ameriky nebo Mexika. Nejznámější Harnerovou knihou je rozhodně autobiografická Šamanova cesta (The Way of the Shaman); mimo to je autorem takových knih, jako The Jivaro nebo Hallucinogens and
Shamanism atd. Je spoluautorem knihy Canibal. Doktor Harner je uznávanou vědeckou autoritou, zároveň je však považován za jednoho z mála autentických "anglo-šamanů" našeho světa. Víc o jeho názorech a jeho životní cestě
napoví následující rozhovor a krátká ukázka z knihy Šamanova cesta na str. 80. Popisovaný zážitek se odehrál v roce 1961, v době, kdy Harner v Peru studoval kulturu Konibů. Jeho intenzivní touha dozvědět se co
možná nejvíc o magických a náboženských tradicích, ho vedla k vypití "posvátného doušku šamanů", zvaného ayahuasca, neboli "víno duše". Působení této látky bylo dramatické. Harner vstoupil do světa podivných
božstev s ptačí hlavou a plazivých tvorů podobných drakům, kteří si dělali nárok být skutečnými pány tohoto světa. ŠAMANOVA CESTA
Michael Harner Jak jste se vlastně z antropologa stal praktikujícím šamanem? M. Harner: V prvé řadě musím říci, že jako antropolog jsem byl velmi hluboce ovlivněn oblastí, ve které jsem pracoval a pracuji. Můj zájem o šamanské praktiky má svůj počátek před více než třemi desítkami let.
Tehdy jsem se poprvé dostal mezi indiány kmene Jivaro na východním úbočí ekvádorských And. Prováděl jsem zde výzkum pralesních kultur horní Amazonie. Právě u těchto kmenů byla šamanská tradice velmi silná. Jakožto antropolog jsem
ovšem brzy začal pociťovat nemožnost adekvátně popsat obřady těchto kmenů, aniž bych se sám stal jejich přímým účastníkem. Účast na životě kmene v sobě samozřejmě zahrnovala i náboženské praktiky. K tomu všemu rozhodně nedošlo náhle,
z ničeho nic. Nejdřív jsem musel shromáždit obrovské množství antropologických údajů. S ohledem na šamanismus však tyhle informace pořád ještě zůstávaly na úrovni pouhých vnějších pozorování. Až do roku 1960 jsem
se tyto náboženské oblasti, které byly podstatnou součástí života a kultury lidí, jež jsem studoval, neodvažoval zkoumat přímým experimentem. Asi rok jsem žil v jedné velmi odlehlé vesnici indiánů kmene Conibo, hluboko v lesích
peruánské Amazonie. Studium postupovalo kupředu velmi dobře, nicméně pokusy zjistit něco podstatného o šamanismu a jejich náboženství, nebyly příliš úspěšné. Bylo znát, že tihle lidé měli velkou nechuť hovořit se mnou o jakýchkoli
nadpřirozených věcech. Až jednoho dne mi docela otevřeně řekli, že jestliže mám opravdu vážný zájem poznat jejich náboženství, měl bych ochutnat posvátný nápoj šamanů jménem ayahuasca. Upozornili mne, že by to pro mne
mohla být dostatečně ohromující zkušenost. Mělo jít o otřásající zážitek. Vždyť i jeden z názvů tohoto nápoje byl "malá smrt". Samozřejmě že jsem dostal strach, nakonec jsem ho však překonal. Zvítězila zvědavost a profesní
zájem. Druhého dne připravil jeden můj přítel, stařešina kmene, dávku nápoje ayahuasca
určenou pro mne a rozhodl se, že mne provede i následujícím zážitkem. Vypil jsem lok a co následovalo, bylo opravdu ohromující. Bylo to přesně to, nač mne připravili. Byl to ovšem jenom začátek všeho. Později jsem se mezi Jivary vrátil, nikoli už jenom jako antropolog, ale jako člověk, který chce jejich šamanské učení i praxi poznat z prvé ruky. Studoval jsem pak u několika jivarských šamanů déle než rok.
Myslím si, že to byl výsledek přirozené cesty mé osobní evoluce, daný povahou mé práce v téhle oblasti světa. Od počátků mých studií vedly všechny cesty jaksi zákonitě a nevyhnutelně do oblastí šamanismu,
halucinačních látek a primitivních mytologií. Stejnou problematikou jsem se zabýval již u šamanů mezi indiány pacifického pobřeží Severní Ameriky, u kmenů Pomo, u Sališů nebo u siouxských Lakotů v Dakotě.
Konzultujete i nadále svoje zkušenosti se zkušenějšími šamany? M. Harner:
Samozřejmě. Já hledám je a oni hledají mne. Tak už to chodí. Například minulé léto jsem jistou dobu trávil mezi šamany na severozápadním pobřeží. Zjistil jsem, že znají spoustu věcí, o kterých jsem dosud nic nevěděl. Já jsem zase z Jižní Ameriky znal pár technik, o kterých nevěděli nic oni. A tak jsme si tyhle znalosti vyměnili a navíc jsme si užili i spoustu legrace. Tohle objevování je pořád velmi vzrušující, protože nikdy předem nevíte kam vás až dovede.
Osobně se raději potuluji a vybírám si, než abych studoval výhradně u jediného šamana, nebo se zabýval jednou šamanskou tradicí. Každá geografická oblast má své vlastní techniky a specializace. I když existují určitá
základní společná východiska a souvislosti, raději se učím naprosto svobodně: něco tady a jiné zase tam. Zjistil jsem, že když v jedné oblasti světa zůstanu příliš dlouho, vede to k potřebě ověřit si dosažené výsledky nějakou novou
metodou. Abych dnes dosáhl šamanského stavu vědomí, neužívám již halucinačních látek, jako tomu bylo v šedesátých a sedmdesátých letech mezi šamany na horní Amazonce. V osmdesátých letech jsem se soustředil na využití
"bezdrogových" způsobů, jak dosáhnout téhož stavu vědomí. Tohle jsem se naučil právě od indiánských šamanů Severní Ameriky, kteří ve velké většině halucinogeny nepoužívají. Věřím však, že silný zážitek -
zkušenost zjevení - je na počátku cesty velice důležitý. Lze k němu dojít prostřednictvím drogy, v důsledku nějaké těžké nemoci (jak je to obvyklé u sibiřských šamanů), nebo v rámci hledání vize
(jak to bývá u indiánů Severní Ameriky). Takovéto zážitky totiž převratným způsobem otevírají mysl a umožňují vnímání úplně jiné reality. Lze toho ovšem dosáhnout i jinak, například zvukovou
metodou, kdy je šamanského stavu vědomí docíleno rytmickým zpěvem, tlučením do bubnů, tancem s chřestidly a podobně. Faktem je, že mnoho lidí, které jsem v do těchto technik uváděl, nemuselo silných psychedelik vůbec použít. Byli schopni dostat se do těchto alternativních stavů stejně rychle a se stejnou intenzitou prožitku, jaká patří ke klasické zkušenosti popisované šamany ve všech částech světa.
Podobné techniky pro dosažení neobvyklých stavů vědomí a zážitků, které přirovnáváte k cestám do jiných světů, nabízíte i ve své knize The Way of the Shaman. Mohl byste o tom něco říci?
M. Harner:
Objevovat nižší i vyšší světy prostřednictvím těchto technik není až tak nesnadné. Navíc je to velmi vzrušující způsob zkoumání světa. Faktem je, že s pomocí těchto prostých šamanských metod můžete projít několika rovinami vědomí vzhůru a několika rovinami dolů. Jsou to skutečně
jiné
světy. Šamani, žijící na Sibiři nebo v Mongolsku, někdy dokáží projít deset až dvanáct rovin vědomí vzhůru i dolů, někdy i víc. Šaman je osoba, která je schopna proplouvat zpátky i dopředu mezi tím, čemu říkáme bdělý stav - naše normální vědomí - a změněnými stavy vědomí, které z pohledu naší běžné reality nazýváme fantaziemi či iluzemi. Nicméně z pohledu šamanského stavu vědomí je takovouto iluzí spíše náš běžný, každodenní stav mysli. Rozhodně nelze říci, že by šaman popíral realitu kteréhokoli stavu vědomí. Spíše se jimi pohybuje nahoru a dolů, tam i zpět, i mezi nimi. Dělá to podle potřeby a podle situace. Jak jsem se zmínil ve své knize, šaman pouze dává přednost té z nich, které je právě třeba. Jestliže je šaman v běžném stavu vědomí, má za to, že i tento náš svět - už z praktických důvodů - je světem reálným. Šaman však bude na fyzické rovině reality operovat, aniž by se vzdal vědomí, že v jiném stavu může tahle rovina vypadat úplně jinak. Lze říci, že fyzickou rovinu nepřestává nahlížet
jinak
než normální osoba. Pak přejde do šamanského stavu vědomí - což bývá záležitost několika minut - a normální běžná realita je pro něj iluzí. Jinak řečeno, šaman je vždycky pánem té reality, s níž má právě co dělat. Je mistrem v proplouvání tam i zpět a ví dobře, kdy je třeba být v tom, či onom stavu.
Na samém počátku šamanské praxe záleží na studentově schopnosti vstoupit
do tohoto šamanského stavu vědomí a proto nabízím techniky integrované do mých vlastních zkušeností. Zároveň jsem vymezil určitou linii, za níž se již do přílišných detailů nediskutuje o obsahu těchto zkušeností. Myslím si, že nejdůležitější je
osobní zkušenost každého jednotlivce. Jeden z problematických aspektů knihy jako je má, vyplývá z nejistoty, zda lidé, jimž je určena, disponují vlastními původními zážitky nebo jsou spíš ovlivněni tím, co si někde
přečetli. Je to daň, kterou je nutno platit. Na straně druhé, kdybych knihu nevydal, jen velmi málo lidí by bylo schopno šamanismu využít, ať s ohledem na duchovní poznání nebo léčivou sílu. A konečně, i v šamanských kulturách jsou
mladí lidé vystaveni popisům šamanských cest ještě dříve, než se na ně, jako dospělí, pustí sami. I nadále však mnohé z toho, co s sebou přináší šamanská praxe, zůstane pro dnešní vědu záhadou a tajemstvím. Stačí třeba
připomenout vztah, k němuž dochází při šamanském léčení mezi šamanem a jeho pacientem. Šaman bere na sebe plnou odpovědnost za pacientovo vyléčení. Je to vlastně šamanova bitva
za pacienta a proti útočícím vlivům. Šaman se při tomto souboji dostává do změněného stavu vědomí, v němž se dostává k vědomosti o původu nemoci i metody, kterou musí použít. Používá pak adekvátního rituálu. Ve skutečnosti dochází k tomu, že při rituálním bubnování, chřestění či opakovaném zpěvu je programováno nevědomí pacienta k aktivování jeho produkce endorfinů právě tak, jako vyprovokování přirozené obrany těla a celého tohoto systému prostřednictvím vizuálních a emotivních signálů hypothalamu. Je to ve své podstatě pravděpodobně biochemický model. Ani ten však nedokáže vysvětlit jak je možné, že šaman léčí někoho, kdo je stovky mil daleko. Ještě neexistují dostatečně ověřené statistické či experimentální údaje, že šamani lidi na dálku skutečně léčí. Z pohledu normálního běžného vědomí může jít o prostou shodu okolností nebo o případy "synchronicity", jak to označoval Jung. Přesto jsou tyto synchronicity drtivě přesvědčivé pro ty, kteří je prožívají šamanským způsobem, tedy z prvé ruky, "živě".
To, že jste na jedné straně vědec a na druhé šaman, vám musí přinášet velmi zajímavé problémy. Nedochází pak k určitým konfliktům? M. Harner:
Vždycky se pokoušíme najít skryté struktury věcí. Právě to je zdrojem velkých dobrodružství a objevů. To je nakonec i účel vědy. Ve vědě musíte neustále ničit mystérium, tajemství, i když je máte rádi. Pak samozřejmě hledíte vpřed a doufáte, že se objeví tajemství a záhady další. Hlavní je, že se pokouším vysvětlit, co se děje a co vlastně běží. Jestliže to dokáže objasnit i materialistický model, pak vím, že mystérium nebylo zas až tak důležité. Neustále se pokouším redukovat tyto fenomény na určitý stupeň - modelem mozku, biochemickým modelem atd. Je potřeba osekat všechen ten brak, odklidit všechen odpad, a zůstane to, co je třeba vidět, co má skutečný význam. Je potřeba zbavit se falešných či malých a nepodstatných mystérií, aby nepřekážely v cestě. K tomu mohou být určité materialistické modely užitečné. Takže na jedné straně doufám, že odhalím určitá tajemství, na straně druhé se těším na tajemství, která rozlousknout nedokážu. Čím je mystérium větší, tím víc ho mám rád, protože tím méně je pravděpodobné, že ho zničím. Když přistupuji k něčemu tak nepoddajnému, jako je šamanismus, materialistický model toho moc nevysvětlí. Šamanské prožitky jsou tak mimořádné, že redukovat je materialistickým způsobem se prostě nedaří. Samozřejmě to neznamená, že materialistický model by časem eventuelně nevyřešil další problémy. Vždycky tu zůstane přesvědčivý dostatek tajemství a mystérií. Je to prostě dáno povahou vesmíru a omezeními danými člověku. Já obvykle šamanské tajemství nerozluštím úplně, což je dobře. Čím víc se šamanismu učím, tím víc poznávám, že vlastně nevím, co se děje, ať už z pohledu reality běžné či mimořádné.
Pokud jde o šamanismus, jednou ze zajímavých věcí je, že jakmile přicházíte k velmi dobrému šamanovi a zeptáte se, "Jste šaman?", on nepřitaká. Byla by to forma předstírání. Skutečný šaman se nikdy netváří, že
má opravdové poznání a "vládu" nad věcmi. I mezi šamany však existuje přesvědčení, že osoby skutečně vědoucí jsou skromné a pokorné, protože vědí, jak jsou - tváří v tvář mystériu života - vlastně "hloupí". To
poslední, co by dobrý šaman udělal, je chvástání se svými schopnostmi. Znamenalo by to vyzvat vesmír na souboj se slovy: "Ó, jak jsi stupidní!". Přiznávám, že tohle se stalo i mně. Byla doba, kdy jsem si myslel, že bych
určité věci mohl dělat dost dobře, ale trochu jsem se se svou důležitostí a sebejistotou přepočítal. A najednou: prásk ho! Byla to dobrá lekce. Už to opakovat nebudu. Když jsem četl vaši knihu, i nyní, když vás o
tom slyším mluvit přímo, na mne působí vaše nepřipoutanost na akademických myšlenkových schématech, na analytickém způsobu uvažování o tom "jak věci fungují". Jako byste říkal: "Takhle to funguje fenomenologicky
a víc už k tomu říct nemůžu." M. Harner:
Ano, antropologie akceptuje osobní náhled na věc víc než jiné vědy. Vždyť stále ještě existuje tolik lidí, kteří antropologii za vědu nepovažují. Když například v antropologii děláme etnografii, pokoušíme se jen z fenomenologického úhlu popsat všechno, co v kultuře pozorujeme. To je pravděpodobně nejvyšší požadavek antropologie, neboť tyto popisy jsou v čase a prostoru absolutně unikátní. Později mohou lidé přicházet s různými teoriemi a modely, které tyto fenomény mohou interpretovat či vysvětlovat, ale data samotná jsou nenahraditelnou součástí našeho lidského dědictví. Špatné teorie přichází a odchází, dobré přijdou vždycky, až uzraje jejich čas. I kdyby lidstvo přetrvávalo dalších deset tisíc let, nikdo už nebude moci zaznamenat údaje a události tak, jak se to podařilo nám, kteří jsme s těmito "primitivními" lidmi mohli pobýt a jak jsme se o to pokusili v několika posledních staletích. Etnografie je z velké části svatou důvěrou v tuto možnost.
Zdá se, že se antropologům, jako jste vy, podařilo odhalit velkou tradici léčitelských praktik, přesahující čas i kultury. Zdá se, že existuje cosi velmi základního co operuje podle vlastních zákonitostí, a co je
aplikovatelné a svým užitkem prospěšné i v této době, v naší kultuře. M. Harner:
Základní šamanské techniky jsou velmi prosté a v různých částech světa sobě podobné. Chápu to jako jednu z věcí, které jsou pro mne nejvíc vzrušující - všechny ty skupiny lidí, oddělené vzájemně desítkami tisíc let historie a půlkou světa, všechny ty tak kontrastní kultury, odlišné svými adaptacemi a ekologickou přizpůsobivostí, odlišné svými společenskými i ekonomickými systémy, mají cosi společného a konzistentně k sobě lnou jak v principu, tak i v praxi základního šamanského přístupu k problémům zdraví, správného žití a věci s tím spojených. To mimo jiné naznačuje, že se ve skutečnosti nezaobírají nějakými fantaziemi. Sdílí společnou metodologii, a když používají svou terminologii "duchů", nebo když používají spousty dalších konceptů, které nejsou akceptovatelné moderními západními lidmi, vždycky dobře ví o čem spolu mluví. Navíc, aby působily a přinášely užitek, není nutné těmto procesům rozumět z vědeckého úhlu pohledu. Nemusíme rozumět
proč akupunktura funguje, abychom ji používali. Abych mohl chodit po zemi, nemusím nutně chápat, jak
funguje zemská přitažlivost. Kdybychom měli rozumět proč a jak všechny věci fungují, než se rozhodneme k nějakému činu, zůstali bychom naprosto znehybnělí, to jistě uznáte. Kritizoval vás někdo, že se tyto
techniky pokoušíte šířit formou knihy? Co kdyby měl někdo, kdo se bude řídit podle vašich instrukcí, podobně děsivé zkušenosti, jakými jste ve svých počátcích musel projít vy? Neměl by mít každý člověk, když se při svých putováních
"nižšími světy" může dostat do potíží, ve své blízkosti zkušeného šamana? M. Harner:
Rozumím vám. Nejdřív však musím říci, že jsem dosud neviděl nikoho, kdo by měl s šamanismem děsivou zkušenost. Viděl jsem lidi, kteří takovou zkušenost měli s drogami, ale myslím, že by se obě tyhle věci neměly směšovat, ačkoli v některých kulturách - v horní Amazonii například - se tyhle přístupy navzájem prostupují. Kdybych měl na vaši otázku odpovědět z šamanského úhlu pohledu, řekl bych prostě, že šamani znají mnoho užitečných věcí, které lidé ze Západu vůbec neznají, a že jich používají při pomoci jedincům i lidským komunitám. Cožpak by dnes Západ neměl užitek z podobných věcí, kdyby se jich většina neztratila v průběhu tažení evropské inkvizice? Jestliže tyto znalosti lidem pomáhají, proč by o ně měli být ochuzováni? Otázka, zda materiál zpřístupněný v mé knize může být využit jenom k pomoci lidem, je možná. Uvědomte si však, že šaman je osoba, která je připravena potýkat se s problémy, které
již kolem nás existují. Koncept šamanismu v sobě například zahrnuje vědomí, že člověk sílu potřebuje - potřebuje být plný síly, být duchem obdařený, nikoli duchaprázdný - , jinak se s problémy svého života nedokáže vypořádat.
Z tohoto úhlu pohledu tedy nebezpečí hrozí spíše té osobě, která o šamanismu nic neví. Nyní k odpovědi na vaši další otázku. V západní a dokonce i východní kultuře existuje snad až příliš akademicko-mystický model
formálního vztahu učitele a žáka, který je v šamanismu oprávněný jen někdy. Indiáni kmene Konibo z Peru, s nimiž jsem mohl určitou dobu žít, měli pocit, že nejlepší způsob, jak se stát šamanem, je jít do lesa a strávit tam týden s
jistým druhem stromu, který vás bude učit. Takovýto přístup je obvykle pochopitelný v takové kultuře, kde již lidé o šamanismu něco vědí a předpokládají - na rovině nevědomí - existenci jiné
reality, která může být za jistých okolností snadno evokována. Domnívám se, že dokud žijeme v literární společnosti, kniha formálním způsobem může poskytnout mnohé cenné informace, které v primitivních společnostech dokázal člověk získat neformálně, způsobem svého života.
V mé knize je dostatek materiálu potřebného k tomu, abyste se mohli pustit na dlouhou pouť, chcete li se jí věnovat disciplinovaně. Většina lidí se však potřebné discipliny asi držet nebude, i když jejich zájem o věc
bude sebevětší. V Ekvádoru jsem žil v kultuře, kde byl každý čtvrtý dospělý muž šamanem. Hodně z nich - tak, jako kdekoli jinde - však nebylo moc dobrými šamany, a těch mimořádně dobrých bylo relativně málo. Dokonce i tam chyběla
motivace a disciplína. Šamanismus je ve své podstatě strategií osobního učení a jednáním podle tohoto učení. To jediné, co pro vás učitel může dělat, je předat vám tu správnou metodu. Jestliže se opravdu máte stát
šamanem, spoustu věcí se naučíte přímo ze svých zkušeností. Existují neuvěřitelně zjevující zážitky, až po okraj naplněné nenahraditelnými informacemi - tam pak začíná ono opravdové
učení. V jistém smyslu lze říci, že dnešní primitivní lidé reprezentují poznání, které kdysi vlastnili všichni předkové člověka. Prostřednictvím těchto lidí k nám naši předkové mluví o metodách, které se kdysi dávno mohli naučit. (Přeložil Homeless @Hungry) |
