Laurie Andersonová se ptá, John Cage odpovídá
(převzato z čtvrtletníku Tricycle)A: Vzhledem vypadáte jako někdo, kdo ztratil naději. Myslíte, že lidi jsou na tom stále lépe?
C: Co jiného můžeme říci než ano? Jiná odpověď neexistuje.
A: Je třeba jít dále? Abychom byli schopni jít dále?
C: Ne být schopni jít dále, ale jít dále. Jak kdysi poznamenal Suzuki, "v lidech je tendence k dobru". Není to
nádherné? V lidech existuje tendence k dobru. Nikdy nevysvětlil, co tím myslel. A my se ho nikdy nezeptali.
A: Co vás vedlo že jste u něho studoval?
C: Měl jsem štěstí. Četl jsem knihu o Ramakrišnovi a začal jsem se zajímat o
orientální myšlení. Zaujala mne i kniha A. Huxleyho The Perennial Philosophy a začal jsem tušit, že různá náboženství říkají totéž, jen jinou formou. Ramakrišna například hovoří o Bohu jako o jezeru, ke kterému přicházejí
žízniví lidé. A tak jsem hledal, co by se mi líbilo nejvíc, a našel jsem zen buddhismus a to bylo právě v době, kdy do New Yorku přišel Suzuki. Dva roky jsem každý týden navštěvoval jeho přednášky, které, jestli si dobře pamatuji,
začínaly vždycky o půl páté odpoledne.
Suzuki toho moc nenamluvil a vlastně jsme se neměli čeho chytit.
A: Kladli jste mu otázky?
C: Nepamatuji se že bychom to dělali. Jednou na Havaji, na semináři filosofů, uběhlo
několik dní a Suzuki stále nic neřekl. Hlavní organizátor to už nevydržel a zeptal se: "Sedíme tiše už několik dní, neřekl byste nám něco o realitě?" A Suzuki zase nic neřekl, jen lehce vzhlédl na tazatele. Ten po chvíli
pokračoval: "Třeba tenhle stůl, je reálný?" A Suzuki odpověděl: "Ano." Muž se ptal dále: "V jakém smyslu reálný?" Suzuki řekl: "V každém smyslu."
A: Když byl v roce 1991 Dalajlama v Madison Square Garden při iniciaci mandaly
Kalačakra, hodně lidí se neustále ptalo, ale otázky nebyly otázkami, spíše se lidé chlubili, co znají z tibetského buddhismu. Jakoby ani nechtěli nic skutečně vědět. Pak přišla poslední otázka. Dalajlama seděl s ostatními lamy před
velkou zlatou pagodou. "Co je v té pagodě?" chtěl někdo vědět. A Dalajlama vysvětlil, co to ta písková mandala uvnitř pagody je a to změnilo celou atmosféru. Byla to jediná opravdová otázka toho večera.
Kalačakra...to jejich učení
je tak důmyslné. Lidé pak slavnostně přísahali různé sliby a i jí jsem slíbila, že po zbytek svého života budu vžy a ke všem laskavá. Vyšla jsem pak ven ptala se sama sebe, co to všechno znamená. Potkala jsem přítelkyni a ta se ptala
jednoho mnicha: "Neslíbila jsem toho moc nebo naopak příliš málo?" On jí odpověděl: "Víte, mysl je jak divoký bílý kůň a když pro něho stavíte ohradu, dejte pozor, aby nebyla příliš malá." Byl tak praktický...
Dalajlama se zmínil,
jak je vděčný, že v minulých životech konal tolik dobra, že teď může vést tak úspěšný a radostný život...Myslíte si, že někdo před vámi konal dobro, takže vy dnes můžete tak spokojeně žít, nebo že tím, jak žijete, shromažďujete dobro
pro své potomky?
C: O tom já vůbec nic nevím.
A: A nejste aspoň zvědavý?
C: Nejsem zvědavý. Velký rozdíl mezi městem a venkovem je například ve zvucích: zvuk pouličního hluku a ptáků. Ve městě mne ptáci rušili vlastně víc než
hluk ulice, ale když jsem začal žít na venkově, byl jsem překvapen, jak ostře a důrazně zpívají ptáci.
A: Protože mají tak široký repertoár?
C: Ne. Protože jsou tak hlasití. Vyrovnají se sirénám když přilétnou blíž...
A: Když jste pracoval s prvkem náhody, myslel jste na nepřízeň osudu?
C: Ne. V takových situacích přemýšlím o tom, co ve mně, v
mém myšlení, potřebuje změnit. Bylo-li to něco, co se mi nelíbilo, byla pak příležitost změnit to směrem k tomu, co se mi líbí namísto toho, abych se toho nepříjemného pracně zbavoval.
A: Uvažoval jste o tom jako o nějakém vzoru,
nějaké struktuře, jejíž pravidla prostě nechápete?
C: Vždy jsem raději uvažoval o jednom místo o dvou, takže jsem se nenechal zatahovat do vztahů. A to, co mne právě v tu chvíli obtěžovalo, bylo vždy něco, co vzniklo z nějakého
staršího vztahu, o kterém jsem ani netušil. Jakmile jsem ho ale akceptoval, ukázal se být vždy velmi produktivní. Jakýsi druh prázdnoty, který mne zval dovnitř, ne abych něco udělal či ovlivnil, ale spíše abych neovlivňoval své
vědomí nebo potěšení.
A: Soudil jste jaksi sám sebe.
C: Ano. Místo abych se zbavoval toho, co se mi nelíbí, jsem se pokoušel změnit se tak, abych si byl k užitku.
John Cage je ve svých 80 letech nepřehlédnutelnou postavou
poválečné kultury 20. století. Jako filosof provokatér, multidisciplinární umělec a otec současné hudby spojené s prvkem náhody, Cage inspiroval celé generace dalších umělců Západu i Východu. V letech 1949 až 1951 studoval zen
buddhismus u D.T.Suzukiho (University of Columbia).
Laurie Andersonová (která nedávno po druhé vystoupila v Praze se svým vizuálně hudebním projektem) se o buddhismus zajímá od 70. let. Původně je historička umění, dnes je známa
spíše jako hudebnice, houslistka, skladatelka, filmařka, fotografka.
