|
Holanďan Max Folmer (1946) je jedním z nejzajímavějších a
nejúspěšnějších skladatelů a interpretů současné new age hudby.
Koncem 60. let abstraktně maloval, hrál na kytaru a zpíval po
ulicích, studoval sonologii (nauku o zvuku). Vydal již více jak
desítku svých alb a pro vydavatelství Oreade Music připravil
osmidílný projekt Smart music. Jak jsem se koncem září 1998 na
vlastní oči přesvědčil, žije se svou ženou (ředitelkou divadla) v
malém, mořským zálivem izolovaném, poklidném městečku na jihu
Holandska, a celé dny tráví ve svém digitálním hudebním studiu a za
počítačem (kromě hudby je dnes i uznávaným tvůrcem internetových
stránek, viz: http://www.xs4all.nl/~folmer nebo stránka
vydavatelství Oreade http://www.oreade.com ).
Zjistili jsme, že máme hodně podobných zájmů a názorů, popíjeli jsme
minerálku a čaj z šálků, které nestály na talířcích, ale na
zkažených cédéčkách, a duhové světlo prozařovalo klid pokoje a
studia v městečku Terneuzen. Pak jsme si zašli projít se na pláž,
pozorovali jsme obří trajekty a v restauraci si dali mořskou
všehochuť.
Max Folmer Jsem skladatel, ne počítač
Na stěně ti visí plakátky indických hudebníků - ty se zajímáš o
indickou klasickou hudbu? Na pátém CD série Smart music jsou slyšet
tabla i tampura...
Max Folmer: Já jsem indickou hudbu studoval na škole a pak jsem
několik let měl svého učitele, sítáristu Šiva Kumara Šastriho.
Dokonce jsem pár měsíců žil u něho v Benáresu v Indii. On totiž
kdysi slyšel mé CD Omega, vyhledal mne, protože v mé hudbě cítil
nějakou spřízněnost. Dokonce jednou při koncertu řekl publiku, že má
hudba zní jako taková západní verze hudby indické. Tehdy, v druhé
polovině 70. let, jsem se učil hrát na sitár, a tak jsem využil jeho
nabídky a ochoty a nějakou dobu jsem se u něho učil a vyptával se na
věci, týkající se rág a dalších tajemství indické klasické hudby. On
se zase zajímal o proces vzniku hudby, o nahrávání a vydávání desek
atd. Díky němu jsem se pak dostal i do školy Raviho Šankara v Indii.
Jak ses dostal ke svému stylu? Proč jsi opustil folk a pouliční druh
hudby?
Max Folmer: Jednou jsem slyšel koncert bratří Khanů a to mne zcela
změnilo. Řekl jsem si tehdy, že takhle nějak by měla znít hudba,
kterou bych rád dělal. Západní hudba se podle mne vyvíjela
jednostranně, a ne tam, kde bych ji rád viděl. Chyběla mi v ní duše.
A stále, i dnes, mi v té záplavě techna a popu duše chybí. Přestal
jsem tehdy poslouchat a skládat klasickou hudbu.
Tys byl hippie? Kdy začal tvůj zájem o Indii?
Max Folmer: Samozřejmě, koncem 60. let, v době hippie hnutí. Já jsem
tehdy žil a studoval v Eidhovenu, a hippies byli v každém
studentském městě. V Eidhovenu je Akademie umění, a tam jsem také
vstoupil do světa dospělých jako učitel kreslení. Vyučoval jsem
kresbu, akt, zátiší.
Jsi levák, že?
Max Folmer: Ano, levák. Přecvičený levák, umím toho dost i pravou
rukou. Píšu pravou, ale kladivo držím v levé ruce.
Tehdy jsi tedy přestal brát západní vážnou hudbu vážně. Kdy to bylo? Co to způsobilo?
Max Folmer: Když jsem zjistil, že na jevišti, místo radosti a
pohody, vládne tréma a nervozita. Hudebníci se více než o hudbu
starali o to, jak vypadají. Neměl jsem nic proti hudbě z té
instrumentální či kompoziční stránky, jen se mi nelíbilo, jak se
klasika hraje. Indická tradiční hudba se neustále, generaci po
generaci vyvíjí, tady se musí dvě stě let starý koncert hrát pořád
stejně.
Tys ale maloval - proč jsi přešel k hudbě?
Max Folmer: Hudba mi umožňovala vyjádřit se přesněji a hlubinněji.
Obraz je pouze dvourozměrný, hudba má rozměrů víc - a navíc pracuje
i s časem. Já jsem se od dětství učil hrát na klasickou kytaru. Když
jsem pak ale hrával po hospodách a na ulicích folkovou hudbu, něco
mezi Dylanem, irskou a anglickou hudbou, uvědomil jsem si, že nejsem
ani Dylan, ani Ir či Angličan. Rozhodl jsem se, že budu hrát svou
hudbu. Jaká by ale měla být? Co je to "má hudba"?
Začal jsi cvičit jógu a meditovat?
Max Folmer: Samozřejmě. To k tomu patřilo. Dokonce jsem se dvakrát
ve Švýcarsku potkal s Krišnamurtim. Po druhé, v roce 1985, byl už
nemocný, ale setkání s ním mne přinutilo opustit mé radikální
postupy a názory.
Tehdy jsem se definitivně rozhodl, že budu hrát svou hudbu. Taky jen
při vlastní hudbě jsem prožíval ty nejhlubší zážitky.
Proč ses rozhodl studovat sonologii? Přece jsi už uměl hrát a
skládat.
Max Folmer: To bylo v roce 1984, myslím. Sonologie je věda o zvuku.
O základech tvoření zvuku, tónu, o vibracích. Studovali jsme
interferenci, rezonanci, horní i spodní alikvóty (overtones,
undertones). Zajímalo mne třeba, proč hlas jednoho člověka zní lépe
než hlas druhého. Tohle se dá vědecky zjistit a ověřit. Pomohlo mi
to hlouběji pochopit hudbu.
Jak dlouho tohle studium trvá?
Max Folmer: Já jsem studoval jen tři roky, protože jsem studoval
pouze sonologii. Jiní studovali i anatomii a jiné lékařské předměty,
protože chtěli léčit, nebo vytvářeli programy pro umělý hlas atd.
Tehdy jsem také začal budovat své vlastní studio. Chtěl jsem mít
možnost nahrávat svou hudbu v klidu vlastního studia. Jinde je
člověk obětí spěchu, nervozity, stresu, nálad jiných lidí atd. Moje
hudba je přitom založena na vnitřním klidu a míru.
V tomto ohledu je tvá hudba podobná hudbě indické. Hraješ jen když jsi v pohodě, hraješ vyladěn, ve vyladěném prostředí...
Max Folmer: To je dobrý popis. Několik indických klasických
hudebníků, kteří slyšeli mou hudbu, říkalo totéž. Ono se to hodí i
na popis struktury mé hudby, která se podobá struktuře rágy. Úvodní
alap, představení tónů a postup, pak rytmičtější část...
Kdy a jak začal projekt Smart music?
Max Folmer: Začalo to na jedné výstavě v Stedelijk muzeu, kde měl
tehdy vystaveny své práce i Brian Eno. Kolem sálu byla spousta kamer
a monitorů a promítaly se tam spousty barev, a z reproduktorů zněla
hudba, složená z fragmentů různých zvuků. Tu tón ze syntezátoru, tu
jekot nějaké ženy, tu kousek nějaké skladby. Výstava trvala dva
týdny, a díky smyčkám se tóny postupně měnily, zahušťovaly. Hudba se
tak vyvíjela a nikdy nebyla stejná. I Brian Eno si denně přicházel
poslechnout, jak se to vyvíjelo.
Co se týče projektu Smart music, vydavatelství mne požádalo, abych
zkomponoval hudbu ke třem albům a spolupracoval s dalšími autory.
Tam pak šlo o to, aby každé album mělo odpovídající stupnici, ve
které dva další autoři zkomponovali tři určité pasáže, jednu pro
ranní, druhou pro odpolední a třetí pro večerní poslech, společně
jsme je schválili či upravili, a já jsem to pak skládal v počítači
dohromady a dodával subliminální vlny odpovídající mozkovým vlnám
alfa, beta, delta a théta.
Jde tedy o hudbu založenou na principu smyček - neustále se
vracejících témat?
Max Folmer: V zásadě ano. Některé kousky sice měly deset minut, ale
některé jen minutu nebo jen několik vteřin. Pak byly náhodně
přehrávány a musely ladit a zapadnout do celkového vyznění.
Teoreticky to bylo snadné, ale prakticky to stálo hodně práce a
pokusů. Například při živém vystoupení by nevadilo, že to někdy
nebylo až tak dokonalé, ale na CD to musí být v pořádku, a tak jsem
musel hledat další možnosti. Navíc to musela být i hezká hudba.
Proč jste se ale rozhodli pro tak složitou práci? Ta hudba by žila
sama o sobě, i bez
subliminálních théta vln nebo speciálních stupnic pro vytvoření speciální nálady.
Max Folmer: Šlo jednak o vytvoření hudebního a psychologického
prostředí pro dosažení konkrétní odpovídající nálady či emoce, a
jednak jsem si přál, aby tady byla pomocí počítače a nejmodernějších
technologií vytvořena hudba, kterou by si na přání zvolil její
posluchač. To podmínilo i použité zvuky, například na albu pro
hlubší spánek samozřejmě nesmějí být zvuky kohouta nebo překvapivé
tóny - proto jsou tam zvuky moře. Na albu, které má dodat energii,
nebo pozvednout sebevědomí, je zase dobré mít překvapivé krátké
zvuky, které pomohou člověku udržet vědomí bdělé.
Vydavatel měl určité plány, a protože já navíc vystudoval sonologii
a vím tedy, které frekvence fungují pro ten a ten efekt, vybral si
mne.
Testoval jsi efekt této hudby na dobrovolnících?
Max Folmer: Samozřejmě. A fungovalo to tak, jak jsme předpokládali.
Jinak bychom to prostě nevydali. Je ovšem třeba říci, že když to
někdo bude poslouchat s negativním přístupem, tak se zablokuje tak,
že to prostě nebude fungovat. Když někdo nemůže usnout a vezme si
prášek, pak mu asi hudba nepomůže. Ale s otevřeným přístupem to
skutečně báječně funguje. Ukázalo se ale, že mnozí lidé poslouchají
daleko víc hudby new age, než uvádějí.
Mimochodem, kdo vymyslel ten název?
Max Folmer: Pracovní název byl clever music, chytrá muzika. Pak v
Oreade vymysleli konečný název Smart music.
Jak bys doporučil posluchačům tuhle sérii poslouchat?
Max Folmer: Především s otevřenou myslí. Člověk by všechno, co dělá,
měl dělat naplno. Ať už jede na kole nebo připravuje oběd, nebo
poslouchá hudbu. Poslech hudby, zvláště této, by neměl být jen
kulisou. Pak je třeba vybrat si konkrétní titul celé série, např.
potřebuje-li člověk zenergetizovat nebo uvolnit nebo vyladit duši s
tělem, pak je nejlépe poslechnout si příslušný titul. A pak už jen
si sednout a poslouchat. Funguje to. Také proto, protože na každém
CD jsou zakódovány subliminální sugesce, patřící příslušnému titulu.
Není to nic, co se obvykle v subliminálních nahrávkách používá -
tedy žádný hlas. V tomto případě jde o nahrávku určitých frekvencí,
které rezonančně vytvářejí žádoucí typ mozkových vln. Tyto
subliminální sugesce nikdo z nás neslyší, ale náš mozek na ně
samozřejmě reaguje. Čím vícekrát pak člověk tuto hru poslouchá, tím
snadněji se na příslušnou žádanou emoci vyladí. Každé CD obsahuje
vždy tři desetiminutové skladby, aby tak bylo možno poslouchat ho
buď jen ráno nebo v poledne nebo jen večer.
Budeš v této práci ještě někdy pokračovat? Udělal bys některé věci
lépe?
Max Folmer: Určitě bych rád. Už v průběhu roku, během kterého jsem
na projektu pracoval, jsem zjišťoval, že některé věci by mohly jít
ještě dále. Vůbec to nebylo jednoduché, ale pokud bude příležitost,
rád v tom budu pokračovat.
Odkud přišel původní popud?
Max Folmer: Oreade si mě vyhledalo, protože vydavatel už věděl, co
asi chce a společně jsme vymysleli jednotlivé názvy a koncepce.
Zbytek je už pak moje práce.
Co děláš teď?
Max Folmer: Právě teď čekám vydání jednoho CD. Bude to spíš reedice
v novém obalu. V současné době neskládám, protože si myslím, že si
zasloužím po tom roce usilovné práce odpočinek.
Máš nějaké ohlasy na svou hudbu? Jsi na ně vůbec zvědavý?
Max Folmer: Mám hodně reakcí, ale většinou jen od posluchačů.To, co
by mě skutečně zajímalo, by byly reakce kolegů, skladatelů a
hudebníků.
Pokud bys studoval sonologii nyní, myslíš, že by to bylo velmi
rozdílné?
Max Folmer: Určitě ano. Tenkrát jsme neměli tak výkonné počítače a
spíše jsme pracovali doma na určitých zadáních. Skládali jsme různou
hudbu, zkoušeli různé vlivy hudby na člověka. Nestihli jsme toho
moc. Dnes mají studenti velmi výkonné počítače, na kterých dokáží
určité variace nebo pokusy s vyvíjející se hudbou v určitém čase
dělat daleko efektivněji. My jsme stihli dvě skladby za měsíc, oni
to dokáží za dva dny. Tenkrát to byla spíše nudná vědecká práce,
dnes je to více tvůrčí. Dnešní studenti jsou více v kontaktu s
okolím a současností, skladatelé se stýkají s hudebníky atd. My jsme
to dělali třeba tak, že jsme převáděli Bachovy skladby do
matematických vzorců a struktur a pak jsme v nich hledali určité
zákonitosti. V posledních měsících mého studia jsem právě tohle už
moc rád neměl. Já dávám přednost živému hraní, hudbě, která se
vyvíjí, a kontaktu s přáteli. Dávám přednost emocím v hudbě. Příliš
vědecký, matematický přístup hudbu zbavuje emocí. Při matematické
práci s hudbou nakonec vůbec nešlo o to, jestli je člověk dobrý nebo
špatný hudebník nebo skladatel. A to mi vadilo.
Tibeťané říkají, že kdo pozná tajemství zvuku, pozná tajemství
vesmíru. Možná, že právě moderní
sonologické a psychologické metody
za pomocí počítačů umožní opravdu poznat, co je to zvuk a proč na
nás určité tóny působí více, než jiné. Co si ty při práci na
projektu Smart music pomocí počítačů právě v této oblasti zjistil?
Max Folmer: Například při vytváření podkladů ambientní části mé
hudby jsem mohl rovnou záměrně použít určité stupnice, určité barvy
tónů, určité rytmy, protože jsem předem věděl, co v posluchačově
mysli a tělu vyvolávají. Je to rozdíl, než pracovat intuitivně a
prostě jen tak zkoušet si hrát s různými zvuky a rytmy a pak říci,
tento zvuk se mi líbí, ten použiju. Já ale chci přesně vědět, co se
děje a co dělám. Proč je některá hudba tak destruktivní a těžká.
Jakou má podle tebe tato hudba a tento způsob její tvorby
budoucnost?
Max Folmer: Možná se někdy v budoucnu budeme víc domlouvat hudbou
než slovy. Možná, jak kdysi prohlásil Lennon, bude stačit prostě
"strčit se do zásuvky". Já to chápu tak, že nebudeme dělat hudbu,
prostě se na hudbu přírody, emocí, vztahů a energií napojíme. A mám
dojem, že už to začíná.
To ale znamená, že skladatel bude muset být, tak jako v případě
indické klasické hudby, nejprve sám v pořádku, vyladěný.
Dělat hudbu bude, nebo by mělo být, velmi zodpovědné poslání...
Max Folmer: Souhlasím. Nemám nic proti tomu, když si někdo pomocí
hudby vylepší náladu, ale to není moje cesta. Kdysi dávno měla hudba
vždy konkrétní účel. Byla buď k tanci nebo k modlitbě. Dnes,
bohužel, lidé užívají hudbu jako aspirin. Projekt Smart music v sobě
zahrnuje léčebné aspekty hudby starých stupnic a navozování určitých
mozkových vln, ale rozhodně to není aspirin. Nebo by ji lidé neměli
jako aspirin brát. Má v sobě mnohem víc, než schopnost zklidnit.
Z pohledu indického klasického hudebníka se právě tomuto umění
využít všech možností hudby zatím jen začátečnicky učíme.
Max Folmer: Jsme takoví primitivní lidé, zacházející s nejmodernější
technologií.
Já si představuji, že v budoucnosti člověk přijde domů, ve dveřích
ho přístroje nejrůznějšími způsoby a metodami změří, a počítač pak
vygeneruje hudbu v takovém rytmu a s takovými frekvencemi, které člověka vyladí do optimálního stavu.
Max Folmer: (směje se) Asi to tak bude.
A kde pak bude skladatel?
Max Folmer: Skladatelé už nebudou potřeba. Každý člověk si pak bude
vytvářet svou hudbu. Možná i nástroje budou tak snadno zvládnutelné,
že kromě základního hudebního talentu člověk nebude muset celé roky
cvičit techniku hry. Některé dnešní syntezátory jsou tak složité, že
přestože se na ně člověk technicky naučí hrát téměř okamžitě, musí
celé měsíce studovat nové a nové možnosti tvorby barvy zvuku atd. I
na tomto poli očekávám značný vývoj. Je velmi obtížné všechny tyto
ukazatele sledovat. Vždycky se najde něco, co se může pokazit.
Možná pak hudební nástroje, tak jak je známe dnes, nebudou
potřeba... Budeme si hudbu vzájemně vyměňovat telepaticky.
Max Folmer: Ale to už se děje, už se provádějí právě v tomto hledu
určité experimenty. Např. se dají registrovat mozkové vlny na EEG.
Proč nepřipojit na EEG např. syntetizátor? Člověk tak slyší své
emoce.
Je v tvé hudbě v sérii Smart music improvizace?
Max Folmer: Dalo by se říci, že celé je to improvizační koncept.
Pracuji s určitými prvky, určitým způsobem je řadím, ale to, jak je
nakonec seřadím, je věcí improvizace. Mám v tom naprostou svobodu.
Na začátku si zvolím stupnici a možná určitý typ nástroje, ale pak
jsem tak jako při hře na sítár, absolutně svobodný.
Svobodný jsem i co se týče úniku z diktátu temperovaného ladění, o
kterém jsi také mluvil. Existují syntetizátory, které umožňují
naladit si např. čínskou pentatoniku nebo arabské čtvrttónové
stupnice. V tom je ale další výzva - jak z těch miliónů možností
barev vybrat tu správnou. V tomto ohledu je např. pro indického
hudebníka naše piáno velmi jednoduchý nástroj: má jen bílé nebo
černé klávesy.
Používal jsi při práci na projektu Smart music mikrofony?
Max Folmer: Všech osm alb bylo natočeno digitálně. Proto také např.
své studio nemusím složitě odhlučňovat. Nepoužívám mikrofony.
Veškerá hudba je tvořena digitálně. Na monitoru svého počítače
jakoby pokládám v několika rovinách postupně vrstvu nad vrstvu.
Pokud se mi něco nepovede, tak to klidně opravím. Takto vznikající
hudbu mohu doslova vidět. A zpětně, při poslechu, si mohu vytáhnout
a rozebrat jakoukoliv vrstvu. Mohu pak, jak tomu bylo v případě
série Smart music, dodat i počítačově vytvořené rytmy, které
normálně ušima neslyšíme. A ty jsou pak tou informací, která pozve
mozek posluchače k odpočinku.
Dá se zjistit, kdo tyhle neslyšitelné, ale pro mozek tak důležité
frekvence v té hudební oblasti, objevil?
Max Folmer: Možná by se dalo zjistit jméno prvního Evropana, který s
nimi pracoval, ale to není důležité. Naši předkové ve všech
kulturách tyhle tóny znali a pracovali s nimi. Dnes to umějí nejlépe
samozřejmě tibetští mniši, ale technologie nám umožňuje využívat je,
aniž bychom je sami uměli zazpívat. Potíž je totiž v tom, že je
neslyšíme, jen cítíme. Lze je ale detekovat a změřit moderními
přístroji, takže dnes víme ledasco i o tajemství šamanského zpěvu.
Možná je právě takovéto využití digitální nahrávací a nástrojové
techniky jakýmsi evropským způsobem, jak natáčet hudbu přece jen racionálněji, ale neztratit přitom onen intuitivní přístup. Kdyby
Beethoven žil dneska, určitě by skládal právě tak.
Max Folmer: Přesně tak. To říkám na svých přednáškách o hudbě new
age už hezky dlouho.
Jaké autory hudby new age máš rád?
Max Folmer: Kitara, viděl jsem tady v Holandsku několik jeho
koncertů, Halperna, to byl můj vzor na počátcích mých pokusů o tuhle
hudbu, ale také Klause Schultze a Tangerine Dream nebo dalšího Němce
Deutera. A z těch současných poslouchám stále Briana Ena a ORB.
Kdyby ti to někdo nabídl, chtěl bys dnes mít dvacet let?
Max Folmer: Okamžitě. Ty možnosti, které dnes mladí mají...
Když tak posloucháš někdy své starší věci, změnil bys dnes něco?
Max Folmer: Občas. Většinou jsem spokojen, protože vím, že v tom
čase jsem to udělal, jak to nejlépe šlo. Někdy samozřejmě při svých
dnešních zkušenostech vím, že to či ono místo by se dalo udělat
lépe, ale to je věc, kterou zná každý umělec.
V sérii Zodiak jsi natočil Raka, i když jsi Panna. Jak to?
Max Folmer: To byl záměr vydavatelství. Věděli, že umím skládat
pomalou hudbu, a tak mi to nabídli jako určitou výzvu. Hudbu pro
Pannu bych prý zvládl, ale zajímavější pro ně i pro mně bylo
nastudovat vše o Racích a složit hudbu pro toto znamení.
Co si myslíš o současné nadprodukci hudby? Co bys navrhoval jako lék?
Max Folmer: Hudby je příliš mnoho. Všude kolem - a pak je to jen
tapeta. Co bych doporučoval? Aby si každý uměl hudbu vybrat. Aby
používal víc filtrů. Někdo je rozený skladatel, ale dnes díky
syntezátorům skládají a vydávají a prodávají hudbu i lidé bez
hudebního talentu, kteří by měli a mohli dělat něco jiného a lépe.
Jak by si měl zákazník v takovém obchodě vybrat tu nejlepší hudbu?
Max Folmer: To už je tvoje úloha. Dobří hudební žurnalisté by měli
být těmi "filtry" a měli by umět vybrat a doporučit jen tu hodnotnou
a dobrou hudbu. Jejich práce je právě dnes, v době nadprodukce,
nesmírně důležitá. V našem obchodě tady ve městě máme týden operní
hudby, týden klasické hudby, týden new age hudby, stále se něco
děje, stále nové a nové nahrávky. Je to příliš mnoho. V minulosti
jsme měli každý pár elpíček, ale ta jsme znali téměř nazpaměť.
Splnil se ti sen, když se teď živíš hudbou?
Max Folmer: Ano. Byl to můj sen. Já jsem tehdy opustil klidné,
prestižní a docela výnosné zaměstnání na akademii a vydal se do ulic
s kytarou. Snil jsem o tom, že budu hudebník, ale jiný, než jaké
jsem tehdy znával. Začal jsem tím, že jsem vlastním nákladem vydal
svou hudbu na kazetách. Prodal jsem jich padesát. Tak to začalo.
Dodnes jsem natočil už třináct alb.
Žiješ dosti izolovaně, v malém městečku, kde se jaksi zastavil čas.
To byla tvoje volba?
Max Folmer: Kdepak. Moje žena je ředitelka divadla a tak se každých
osm let stěhujeme na jinou štaci. Máš pravdu, že přestěhovat
digitální studio není zas až tak obtížné, ale přece jen, podívej,
kolik to má vzadu propojených drátů...
To je ale kabelů... ty musíš mít občas noční můry, že ti někdo
všechny ty kabely rozpojí a už to nedáš dohromady.
Max Folmer: Ano, Občas se mi o tom zdá. Taky ze studia pořád vyháním
kočku, aby něco nerozpojila.
Takže nové technologie, počítač a internet, tě neizolují, jak někdy
tvrdí pesimisté a škarohlídové...
Max Folmer: Vůbec ne. Tak jako jsem kdysi začal dělat hudbu
programově jinak, abych se nemusel na jevišti třást trémou, tak jako
jsem od mládí chtěl hudbu dělat spíše tak, jak ji dělají klasičtí
hudebníci v Indii, tak dnes používám syntezátory a počítač, a mohu
tak ovládat stovky nástrojů, nebo internet, a mohu být v kontaktu se
stovkami lidí na celém světě. Díky technologii a informační revoluci
tak vyrůstají i noví mladí skladatelé, a zcela jistě přijde i nová
hudba, která využije všech dosavadních znalostí a možností. Která
rozbije dosavadní omezení.
Trochu umím hrát na tabla, a dvacet let jsem marně čekal, kdy někdo začne využívat neuvěřitelný rytmický i barevný potenciál
těchto indických bubínků. Až poslední roky konečně začínám slýchat zvuk tabel, třeba jen nasamplovaných, v taneční hudbě.
Max Folmer: Mám tabla také moc rád, a občas je, i když jen
nasamplovaná, také používám. Tabla kdysi používal James Brown, Miles
Davis, pak některé jazzové skupiny, a dnes prožívají tabla revival a
doufám, že se dostane znovu i na živé tablisty.
Zpět k hudbě, zvláště hudbě new
age. Ravi Šankar kdesi poznamenal, že indická klasická hudba je "new age" už tisíce let.
Max Folmer: Ano. To je přesné. Ale nejen indická klasická hudba.
Studoval jsem i renesanční hudbu Holandska a zjistil jsem, že za
doby renesance měli tehdejší hudebníci a skladatelé přes Araby
kontakt s indickou hudbou. Šlo o totéž duchovní vědomí. I Holanďané
používali drone, onen neustálý tón pod celou skladbou atd. Totéž
dnes můžeš najít i v mé hudbě.Je třeba se naučit na první poslech rozeznávat hudbu na jedno
použití, nebo hudbu, která má skutečný estetický a hlavně léčivý
potenciál. Je třeba to neustále vysvětlovat, protože když lidé
poprvé slyší hudbu new age, nebo nějakou etnickou hudbu, ptají se -
kde je rytmus? Kde je harmonie? Je to vůbec hudba? Mně se třeba
ptají, proč neskládám a nehraji hlasitou hudbu, proč nepoužívám bicí
nástroje atd. Odpovídám, že bubny nepotřebuji, že nedělám hudbu,
abych se zavděčil jiným, dělám hudbu, abych vyjádřil sám sebe, a k
tomu bubny a decibely nepotřebuji. Samozřejmě, že v posledních
letech se i na mých albech najdou náznaky tichého rytmu. Svět kolem
mne se rytmizuje, a já jsem ovlivněn světem okolo sebe. Používám
třeba právě tabla. Je ovšem třeba vědět, že zatímco základní rytmus
západní hudby jsou čtyři doby, tabla hrají na šestnáct dob.
Co si myslíš o budoucnosti hudby?
Max Folmer: Hudba je dnes více populární než kdy předtím. Taky více
komerčně zneužitelná. Stala se jakýmsi kusem nábytku. Lidé s hudbou
vstávají, pracují, cestují, odpočívají i usínají. Když jsem byl
mladý, hudba zněla jen když sis ji pustil. Dnes zní automaticky ze
všech stran. Možná jsem už starý, ale já mám rád i ticho. A hudbu si
pouštím jen tehdy, když si ji chci poslechnout. Nebo když ji
vytvářím.
Možná bude většina hudby jak ji známe dnes jen ambientní, a
poslouchat se bude jen speciální hudba.
Max Folmer: Ano. Hudbu si budeme pouštět, abychom zklidnili
prostředí a bránili se proti hluku. Existuje například speciální
hudba do výtahů. Jenže new age hudba má mnohem širší záběr a
uplatnění. Ukázalo se ale, že například mé album Omega je právě na
ztišení sonického prostředí v interiérech velmi účinné.
Mluvím ještě o tom, že si vlastně hudbu nevybíráme my sami, ale
vybírá to za nás počítač v nějakém rádiu, nebo přinejlepším
discjockey, takže jsme vlastně oběti...
Max Folmer: Bohužel taková bude asi nejbližší budoucnost. Hudba nás
bude neustále a všude obklopovat. Nelíbí se mi to.
Pak se ale bude muset na školách učit předmět "umění vybírat si a
poslouchat hudbu"...
Max Folmer: Souhlasím. To by se mělo skutečně učit už teď. A jak tak
o tom uvažuji, docela rád bych to učil.
Z pohledu indického klasického hudebníka my zápaďané děláme nejprve všechno pro to, aby nás bolela hlava, a pak
vymýšlíme velmi důmyslné teorie a zařízení, abychom se třeba pomocí hudby bolesti hlavy zbavili...
Max Folmer: O tom to je. Kdysi byla hudba převážně k oslavě a
léčení. Léčení těla nebo duše. Hudba vedla lidi dovnitř. Dnes hudba
lidem pomáhá spíše utíkat od sebe a problémů. Je to pouhá zábava a
obchod. A navíc tady v Holandsku je i příliš mnoho hudebníků, lidí,
kteří se chtějí vyjadřovat a hlavně živit hudbou. Hraní je jejich
život. Já moc nehraji, dávám přednost tichu studia a hudbě ve mně
samotném. Vystupuji jen zřídka, teď právě s několika přáteli pomalu
připravujeme jedno vystoupení tady pro město, bude to pod širým
nebem, s laserovými světly.
Tibeťané říkávali, že používání hudby písní k zábavě je toliko
kumulací hříchů...
Max Folmer: Na jednom svém albu jsem měl citát: "Hudba osvobozuje
duši k Jednotě". Hudba je stále, i dnes, daleko víc, než o ní víme.
Dalo by se říci, že i my lidé jsme zrozeni z hudby, právě tak jako
planety.
Zmínil ses o své práci tvorby webových stránek na internet. Sám se
snažím dělat BARAKU tak trochu internetově, více vrstevnatě, tak,
aby pozorní čtenáři zjistili, že obrázky a titul a odkazy v článcích
spolu často
překvapivě souvisí, že mezi řádky jednoho článku vzniká propojení k článku dalšímu atd. Rád bych byl připraven, až se objeví nějaké nové médium. Něco mezi internetem a časopisem. Možná časopis, který bude mít možnost odkazů a
propojení na další informace kdekoliv na světě, a jehož větší část po přečtení zůstane jen v kyberprostoru, a čtenář si na svém počítači zvětší nebo zpracuje jen to, co zrovna bude chtít.
Pro tebe to musí být velmi zajímavá práce, protože jsi byl malíř, a
teď jako hudebník neustále pracuješ s počítačem.
Max Folmer: Ano. Mám hodně klientů, kteří nevědí, jak má jejich
stránka vypadat, a tak si nejprve prostuduji jejich prostředí a
hodně s nimi mluvím, a pak navrhnu něco výtvarně přijatelného, s
oním kompromisem mezi vzhledem a rychlostí přenosu dat. Je to
kompromis mezi rychlostí a objemem informací, ale právě to je na tom
lákavé. Musím respektovat i tajné, heslem uzavřené informace, a
zároveň umožnit zákazníkům co nejhladší postup přímo k tomu zboží,
které chce.
V jistém ohledu je to jako hrát rágu: jsi omezen pravidly, ale právě
to je lákavé a uvnitř mantinelů jsi svobodný a volný jako pták...
Max Folmer: Jo. Takto jsem na to nemyslel, ale je to přesné.
Neustálé požehnání...(Always bliss...název jedné skladby J.
McLaughlina na desce skupiny Shakti, pozn. překl.).
Mohu skloubit hudbu, studium sonologie, cit pro výtvarné proporce,
znalosti počítačových jazyků a editorů atd. Je to jako život: nic
není odděleno, všechno souvisí.
Někteří lidé, když si poslechnou mou hudbu, mi občas říkají, jak
jsou rádi, že to není počítačová hudba, a já je překvapím informací,
že všechna moje hudba byla "udělána" na počítačích. Rozdíl ale tkví
v tom, že já počítače používám jen jako hudební nástroj, a
představuji svou hudbu. Já jsem skladatel, ne počítač. |
