Jinak
„Svět zní. Je to vesmír duchovních bytostí...“
W. Kandinský
Rupert Sheldrake, dle mínění mnohých jeden z největších britských vědců současnosti,
navrhuje předpokládat, že vše to, co nám vzniká v hlavě, směřuje kamsi mimo
nás, do prostoru a že mozek je vlastně dokonalá anténa naladěná na „morfické
rezonance“ morfogenetických polí (mimo čas a prostor), ve kterých je uchovávána
a uchována „paměť“ lidstva, všech rostlinných a živočišných druhů. Květ sedmikrásky
(nebo list javoru, krystal nebo vlaštovka) tedy získá svůj „tvar“ nejen díky
příkazům DNA, ale protože všechny předchozí sedmikrásky vytvořily „morfogenetické
pole“, jakési kolektivní spojení paměti mezi příslušníky určitého kmene. Pro
následující generace bude učení se nějakému návyku snazší, zvláště umožní-li
jim okolnosti nebo prostředí se na tuto část pole „naladit“. Morfogenetické
pole není podle R. Sheldrakea jen jakýsi otisk v kameni, ale neustále se vyvíjí.
Čím víc příslušníků rodu a čím častěji návyk opakuje, tím silnější je pole.
I tak historicky nedávné dovednosti, jako je jízda na kole nebo na bruslích
nebo ovládání počítače, budou pro naše potomky znalostmi téměř instinktivními.
Jak dole, tak nahoře. Základní principy magie, alchymie nebo taoismu jsou totožné:
vesmír je živoucí organismus, složený z energií mezi stále se ovlivňujícími
protiklady (vše koresponduje s analogií muž-žena, den-noc, bílá-černá, plus-minus
atd.), mysl i hmota jsou jen dvě strany téže mince.
Idea ideálu, např. v koncepci Pýthagorových výpočtů oktávy, koresponduje s mnoha
nejnovějšími poznatky vědy. „Octavus Sanctos Omnes Docet Esse Beatos“ (oktáva
učí světce blaženosti), tvrdí nápis nad vchodem do kostela v Cluny, a má pravdu.
Zvuk je vibrace (molekul hmoty nebo vzduchu či vody) – a co je světlo nebo barva
jiného? Vzájemné souvislosti mezi vibracemi, které posuzujeme jako zvuk (nebo
rytmus) a vnímáme ušima, a vibracemi, které vnímáme očima jako světlo a barvy,
jsou opět v centru pozornosti umělců i vědců. Frekvence určitých tónů koresponduje
s frekvencemi barev, nebo dokonce planet, dnů, měsíců atp. Takže nějaká konkrétní
frekvence slyšitelného tónu je o čtyřicet oktáv nahoru viditelná jako barva
nebo o osm oktáv dolů vnímána jako rytmus. Tón planety Země se zdá být „gis“
(v 18. století to bylo „a“, a ještě v minulém století i v Evropě výška komorního
„a“ kolísala a různila se – hudebníci daleko citlivěji reagovali na změny, o
kterých my nemáme ani ponětí, zatímco v Indii nebo Tibetu je základní hudební
frekvence vždy v harmonii s rotací planety nebo postavením Slunce a Měsíce),
ale o sedmdesát oktáv nahoru je to přesně ta frekvence, kterou vnímáme jako
oranžovou barvu (a myslíte, že tahle barva rouch mnichů je náhodně zvolená?).
A barvy samotné? Už od doby, kdy první lidský umělec naplácal barevnou hlínu
na stěnu jeskyně, lidé experimentovali s léčivými aspekty barev. Současné terapie
jsou velmi podrobně vypracovány a terapeuti samotní se stále víc kloní k názoru,
že psychologie člověka, jeho duševní část, není než chromatický koncert živoucích,
zářících energií.
Nejen barvy: i tvary mohou léčit. Většina současných léčitelů, kteří pracují
s lidskou aurou, vám na požádání vysvětlí, jak „září“ kříž, proč jsou tak důležité
spirály a směr jejich „otáčení“ atd. Rituální předměty z Tibetu nejsou jen umělecké
předměty – jsou to vysílače a absorbéry energií. Čínské střešní tašky a dálněvýchodní
architektura nepoužívá rovné přímé tvary – nemají potíže se statickou elektřinou
(tvrdí, že „rovná“, pro ďábla dobrá).
Karel Kožíšek, moravský léčitel, používá svého stylu automatické kresby – určuje
tak diagnózu pacienta. Tvrdí, že se spoustě věcí naučil od Rubleva: studoval
ikony a pokoušel se „měřit“ pozitivní energii „nasáklou“ do obrazu. Zjistil,
že i fotografie nebo xeroxová kopie obrazu „léčí“. Mnozí lidé používají Kožíškovy
obrazy a kresby i např. k energetizování vody (postaví sklenici vody na jeho
kresbu a po patnácti minutách je voda kladně energetizována).
Během výstavy obrazů z Guggenheimova muzea (New York) v Národní galerii v Praze
jsem zorganizoval přednášku na téma „pozitivní energie“. S přáteli proutkaři,
léčiteli a sensibily jsme „měřili“ a porovnávali, nakolik se kterému umělci
podařilo vpravit mezi barvy a linie na obrazech i onu emoci, o kterou v čase
malování šlo. K našemu předvapení jsme na mnohých obrazech slavných malířů našli
mnohá „slabá“ místa (Picasso, Pollock), ale zároveň velmi silné energetické
působení (překvapil Modigliani, Kandinský a zvláště abstraktní František Kupka).
Když přednáška skončila a přátelé odešli, něco mne napadlo. Vrátil jsem se zpět,
ale do jiného patra, a opravdu: i ten „nejsilnější“ obraz modernistů se nemohl
srovnávat s průmětem „vyzařování“ z obrazů ve sbírce holandského umění 17. století
(Binoitovy Květiny, Boschertovo Zátiší, Květy J. Bruegela, ale obzvláště obrazy
s náboženskou tematikou).
Jen si představte, jaký pečlivě zázračný proces to musel být, když takový holandský
mistr si sám třel své pigmenty, vázal štětce, napínal plátno na rámy, jak dlouho
studoval a skicoval námět a jak cele soustředěn, protože maloval, čemu věřil
a čím žil, měsíce stál deset hodin denně půl metru před plátnem budoucího obrazu.
Všechno s láskou a maximální oddaností, pokorou a koncentrací... není divu,
že jeho obraz ještě po pár stoletích „září“, protože je „nasáklý“ oddaností
a vírou umělce.
A teď si představte současného malíře, který maluje koupenými štětci a barvami
(kdo je vázal, z čeho, jak třel barvy, v jakém prostředí a v jakém stavu mysli?)
na někým jiným napnuté a šepsované plátno, s kazeťákem „na plný pecky“ a hlavou
plnou peněz, které hodlá za obraz utržit...
Přeháním, vím, ale přece jen: není právě tady důvod, proč mnohé starožitnosti
jsou jejich majitelům tak blízké? Japonci obdivují a cení si šálků na čaj a
keramiky tím víc, čím jsou starší, ohmatanější, používanější.
Přítel, amatérský malíř pastelových spirál a zářících kruhů na tmavém podkladě,
omylem zjistil, že i jím jen o pár desítek minut později malované přesná kopie
obrazu je zjistitelně „slabší“. Citliví lidé dokáží i pod bílým plátnem skryté
obrazy snadno rozeznat od jejich kopií.
Myslím, že tu jde o stejný problém jako u homeopatie. Homeopatická medicína
pracuje se zákonem podobného (stejné léčí stejným) a s ředěnými roztoky: určitou
substanci naředí devadesátdevětkrát (destilovanou vodou nebo lihem), a tento
roztok znovu naředí devadesátdevětkrát a tak dál. Dokonce i sami homeopaté přiznávají,
že po tísicinásobném ředění nemůže být v konečném roztoku ani molekula původní
substance, přesto ale, jak prokazují dvěstěleté výsledky homeopatie, právě tyto
roztoky jsou nejúčinnější, nejdéle působící. Myslím, že to, co zbude, není „hmota“,
ale myšlenka: informace o hmotě, esence původní substance. Rezonance, vzorek,
informace o informaci.
Myslím, že právě takové informace o harmoniích jsou skryté v hudbě (mezi notami
a rytmy) nebo v obrazech či keramice a sochách, mezi liniemi a v kombinaci barev
či tvarů... a zůstávají tam i na kopiích kopií.
Během dalších experimentů jsme zjistili, že ne velké a výrazně barevné plochy
na obrazech, ne linie a jejich rytmus či vzor, ale místa „na okraji“ jsou výrazně
zářivá. Mysl proutkaře či léčitele (jeho kyvadélko či proutek) reaguje na nehomogenity
(nebo na spodní proud vody či energie, radiaci a ionizaci nad povrchem půdy
aj.) právě nad místy, kde se různé systémy setkávají, dotýkají: na okraji. Právě
takový střet energií pak následně vyvolá i v mysli pozorovatele obrazu kýženou
reakci (kterou si pak on interpretuje dále podle své úrovně výtvarného vzdělání,
citu atd.).
Co se asi děje během malování v malířově mysli, jaký vliv mají na proces tvorby
umělcovy zpětnovazebné reakce na barvy, tvary a námět? Není umělec příkladem
a prototypem člověka budoucnosti, který intuitivně i záměrně žije a tvoří na
okraji (racionálního a intuitivního, levé a pravé mozkové hemisféry), v rovnováze
a harmonii uvnitř i vně?