Docela „šťavnatý“ přípis Vlasty Marky v záříjovém čísle Doteku („Hrozné mantry ?“) možná poněkud rozvířil jindy mírně stojaté hladiny „dotekové“ atmosféry – a je to koneckonců dobře.
Kromě osobních poznámek v něm obsažených, které ponechávám stranou, musím ale Vlastíkovi v lecčem dát za pravdu. Jako třeba že žebříčkově hodnotit etnickou a folklórní hudbu i podle mého názoru v podstatě nelze – není to totiž „artefakt“ v tom skutečném slova smyslu, takže případné pokusy v tomto směru se asi těžko mohou opřít o nějakou pevnou zem (srovnávat třeba prostřednictvím stejného metru australské domorodce s Eskymáky nebo Pygmejce s Bachem či Enyou se asi dost dobře nedá).
Pravdu má asi i v tom, že stávající Doteková stupnice hodnocení nahrávek je
ve své terminologii natolik kuriózní, že by možná stála za nějakou serióznější
revizi. I samotné recenze by možná pro čtenáře mohly být o něco zajímavější,
kdyby jim byly nabídnuty i názory jiných recenzentů.
Zajímavé téma k diskusi však Vlastík otevřel svým nadšeným a zcela přesvědčeným
pohledem na známé „Mantry“ Henryho Marshalla. Obhajuje je tak plamenně, že by
možná nebylo od věci, kdyby se tu objevil i trošku jiný pocit a pohled na tyto
nahrávky – možná aby to bylo aspoň trochu „stereo“, i když jsem si samozřejmě
vědom toho, že i můj „kanál“ je jen ryze subjektivní a představuje jen jeden
z mnoha možných pohledů. Jirka Mazánek své pocity z Marshalla shrnul do přívlastku
„hrozné“, já bych se toto téma přece jen pokusil rozvinout poněkud šířeji.
Ano, „mantry“ Henryho Marshalla mají určitě své místo a spoustě lidí se tyto zpěvy mohou líbit a být pro ně v něčem příjemné a užitečné, ať už proto, že se jim to tak prostě líbí a vyhovuje jim to anebo že díky obratnému a usilovnému marketingu a přesvědčivé reklamě si Marshall vlastně vyrobil jistý monopol (což ho samozřejmě ctí a ostatní by mělo vybídnout k usilovnější práci) a není tak možnost nějakého rozumného srovnání.
Kdyby Henry Marshall nenazval svá alba „Mantry“, ale třeba „Veselé americké písničky na indické texty“ nebo nějak podobně a nepřikládal k nim tu jinak velmi pěkně a výstižně napsanou brožurku (která je ve skutečnosti ale úplně o něčem jiném), tak by vlastně nebylo o čem psát, protože by všechno do sebe přesně zapadalo a bylo by to moc fajn.
Pokud však Henry Marshall své nahrávky prezentuje jako ryzí „mantry“ (a jeho
brožurka nás o tom ubezpečuje), může se stát, že se možná někdo při jejich poslechu
neubrání jistým rozpakům. Nevyvolá je však v žádném případě nějaké „puritánství“
či lpění na tradici, ale spíše pocit absence jistých základních principů a nosných
pilířů, na nichž tato intenzivní disciplína po tisíciletí funguje, pocit jistého
nesouladu proklamovaného cíle a použitých prostředků. Je to možná jako kdyby
někdo místo osvědčené zubní pasty z velmi účinných přírodních ingrediencí, směsi
mnoha bylin a dalších blahodárných látek nabídl Tutti-frutti pastu s jahodovou
příchutí (což by samo o sobě samozřejmě nevadilo, proč ne, ale neměl by jí pak
asi připisovat – nebo spíš opisovat – úplně stejné účinky jako u té předchozí,
to by samozřejmě bylo docela daleko od pravdy). Ale zaplaťpánbůh i za tu jahodovou,
bez ní by třeba spousta lidí ani nevěděla, že nějaká zubní pasta vůbec existuje
a spousta dětí by si třeba raději neumývala zuby vůbec – ta první přece jen
nechutná jako jahody a není tříbarevná. Ale své místo tu určitě mají obě a ta
druhá může dokonce někdy být i přechodnou cestou k té první (jen ty nápisy na
tubě by možná mohly být o něco reálnější a střízlivější).
Ano, mantra může být branou k jiným úrovním skutečnosti, může být energií, která
se intenzivně promítá v mnoha dimenzích naší bytosti. Mantry jako jemný odraz
mnoha existujících vesmírných principů mají různá pole a směry působnosti a
mohou nás nasměrovat na různé energetické hladiny vědomí. To je fakt. Mantra
sama o sobě je přitom zvuk, velmi přesně definovaná vibrace a tvoří ji slabiky
a slova, které mohou i nemusí mít konkrétní význam – síla a funkčnost mantry
spočívá totiž v jiné rovině než jen v té ryze významové. Hlavními prostředníky
a „startéry“ fungování mantry jsou jednak její přesná vibrační a melodická podoba
(která je někdy dána zcela přesně jako v případě védických mater, jindy může
být více či méně variabilní) a dále intenzita jejího opakování, kterou se její
potenciál začíná postupně „nabíjet“. Kromě toho jsou tu ještě určité přesně
dané a komplexní rituály, jantry atd., které podle klasických textů účinnost
té které mantry často podmiňují a dále znásobují.
To už jsme ale velmi nároční. Je totiž asi pravda, že máloco z podobných tradičních disciplín se dá v dnešní době provádět úplně do důsledků. Běžně dnes třeba cvičíme pránajámu, ale kdybychom skutečně chtěli následovat klasické hathajógové texty, tak se tam mimo jiné můžeme dozvědět, že pránajáma spočívá v tom, že „jogín nadechne, zadrží dech na dobu 5 ghátik a pak pozvolna vydechne – to se nazývá pránajámou“. Vypadá to jednoduše, ale jen do chvíle, než se dozvíme, že 5 ghátik znamená v přepočtu dvě a půl hodiny ... Stejně tak popisy praktik mantra jógy jak je najdeme například v podrobném klasickém díle „Mantra mahódadhih“ nebo třeba v Ádi Šankaračarjově „Saundarja Lahari“ obsahují velice komplexní a náročné procesy práce s mantrami a rituály s nimi spojenými, které už třeba ani v samotné Indii nejsou úplně běžné.
Ale mně spíš leží na srdci něco docela jiného, jistý přirozený pocit, který nějak nedokážu dát stranou – týká se určitého základního přístupu, který samozřejmě zdaleka nesouvisí jen s mantrami. Mám prostě dojem, že pokud má něco být prostředníkem našeho kontaktu a propojení s vyššími úrovněmi existence, s něčím co nás přesahuje, je asi přirozené a hodně důležité, že i ta vnější forma tohoto prostředníka bude v jistém smyslu „vznešená“, úctyhodná, navozující sama o sobě jistou „posvátnou“, inspirující atmosféru. Vezměme si třeba naši středověkou, renesanční nebo barokní duchovní hudbu. Povznášející melodické linky gregoriánského chorálu spojené s velebným prostředím a atmosférou kostela nebo kláštera by asi těžko lépe vynikly třeba v úpravě Ivana Mládka. Palestrinova vokální polyfonie asi též nevyzní lépe na syntezátorech. Ani Bach v jazzrockové úpravě už jaksi není to pravé ořechové (a nějaké „puritánství“ s tímto nemá nic společného – prostě už to tak nějak nefunguje, už to úplně ztrácí ten původní hluboce inspirující náboj). A to zatím jen nasloucháme. Máme-li tu něco, co nás prostřednictvím vlastní aktivní praxe může otevřít hlubším dimenzím sebe sama, často i mnohem hlubším než jen prostý poslech hudby, o to více je asi přirozené, že i ta vnější forma by tomu asi měla být tak nějak adekvátní. Nemluvě o jistých během tisíciletí objevených a prakticky nespočetněkrát vyzkoušených metodách a formách (nikoli náhodných), které s tím přímo souvisejí a které jsou i jistou zárukou a nabídkou funkčnosti. Je též tak nějak v přirozenosti samotné hudby, že prostřednictvím jistých typů melodií a jistých výrazových prostředků dokáže na jedné straně navodit velmi vznešenou, až posvátnou atmosféru a na druhé straně třeba zase jen takovou nezávaznou, zábavnou rovinu. To je pak už mimo jiné i otázka jistého adekvátního vkusu a citu pro věc. To samozřejmě může i nemusí být otázka ryze individuální. Kam z tohoto pohledu náleží hudební zpodobnění Marshallových „manter“ už může každý posluchač posoudit a procítit sám a tyto pocity se samozřejmě mohou lišit. Pokud by někomu náhodou tyto Marshallovy zpěvy připomínaly spíše atmosféru takového amerického rodinného folku provozovaného někde v příjemné vesnické hospůdce (včetně použitého instrumentáře a stylu zpěvu), tak budu vědět, že nejsem sám, komu to tak víceméně připadá. Když k tomu ještě přidáme takový ten místy bodrý „macdonaldovský“ přístup a vskutku nenucenou výslovnost (uragupati uraga uram atd.), tak už to na nás může dýchnout jistým vyhraněným dojmem. Anebo můžeme být třeba i nadšeni. Proč ne?
Pokud ovšem vedle toho postavíme skutečné védické i jiné mantry s jejich intenzivními a tisíciletími podepřenými metodami recitace a práce s nimi, s jejich obrovskou energií, kterou v této podobě obsahují (s melodiemi nikoliv komplikovanými, poněvadž většinou spočívají na třech základních tónech) a hlavně pokud si to i sami na sobě prakticky vyzkoušíme, může se stát (je-li nám právě toto blízké), že nám spontánně vyvstane srovnání sáčkového club čaje se sirupem s pravým silným zeleným čajem podávaným navíc obřadným a mysl povznášejícím způsobem.
Mantra jóga, má-li otevřít všechny potenciály v ní obsažené, je velmi intenzivní a komplexní sádhanou a své efekty přináší až po jistém nezanedbatelném vkladu a úsilí. Například počty opakování mantry potřebné k tomu, aby přinesla svůj efekt nejsou v klasických textech právě malé – uvádí se tisíc, často sto tisíc, leckdy i mnohem více. A tyto údaje samozřejmě nejsou teoretické, ale vycházejí z osobní praktické zkušenosti jogínů a mystiků, kteří tyto věci postupně ovládli (ale zároveň asi měli o poznání více času než my). Pokud nám ale Henry Marshall slibuje stejné účinky už po několikerém zazpívání některé z jeho písniček, je otázka, do jaké míry je to reálné. I když samozřejmě – víra hory přenáší.
Vlasta Marek srovnává Marshalla a jeho přístupy s Paulem Bruntonem, Ravi Shankarem
nebo André van Lysebethem. Myslím, že to není moc přesné srovnání. Když se třeba
Ravi Shankar vydal v 60.letech do Ameriky, prezentoval tam ryzí indickou klasickou
hudbu se vším všudy (nějaké ty pozdější příležitostné experimenty byly vskutku
jen příležitostné). André van Lysebeth studoval léta v Indii klasickou jógu
a zcela klasickou jógu pak též v Evropě vyučoval – nepřetvořil ji v nějaký aerobik,
pouze rozšířil a přizpůsobil vysvětlující komentáře evropskému naturelu. A podobně
i Brunton a další.
Marshall si na druhé straně pouze vypůjčil texty některých indických manter,
přetvořil je naprosto k jinému obrazu a oprostil je od všech podstatných věcí – melodie, výslovnosti, intenzity, metodiky a jisté rituálnosti. To by bylo
v pořádku, kdyby toto své dílo pak nevydával za něco, co normálně funguje právě
na základě těchto zmíněných podstatných aspektů. Kdyby to nazval třeba moje
indické písničky, americké bhadžany apod., bylo by to v pořádku a přesně by
to vystihovalo podstatu jeho tvorby. Takový žánr je běžný i v Indii, spousta
bhadžanů a kírtanů se zpívá při mnoha příležitostech. Skupinový zpěv a tanec
je vždy inspirující, ale je to už trošku o něčem jiném než mantry, i když to
může být též velmi intenzivní.
Napadá mě ještě jedno srovnání. V moderní józe známe spoustu přípravných a
uvolňovacích cvičení jako třeba kočičí hřbet, uvolňování krku a podobně. I když
to nejsou ásany v tom skutečném slova smyslu, jsou to bezesporu velmi užitečná,
příjemná a praktická cvičení. Ale pokud bychom jim začali přisuzovat stejné
efekty jako třeba hodinovému stoji na hlavě a s tím je pak veřejně prezentovali,
možná bychom se dostali do podobné pozice jako Henry Marshall se svými „Mantrami“.
Jako takové příjemné a uklidňující písničky nebo písničky pro skupinové zpívání
to může být a bezesporu je fajn a funguje to, pokud nám právě tento styl vyhovuje.
Mantry v tom pravém slova smyslu to ale samozřejmě nejsou. Některé melodie jsou
tu ale opravdu docela pěkné – třeba „Jaya jaya Devi Mata“, jiné nás svým svérázným
pojetím mohou uspokojit už třeba o něco méně (anebo více).
Záleží vždy na tom, co od věci očekáváme, co je nám přirozeně blízké a v neposlední řadě i na tom, co je právě k dispozici. Že ale i moderní hudební postupy a aranžmá mohou podtrhnout hloubku a vznešenost manter nám ukázal třeba Ravi Shankar na svém více než pozoruhodném novém albu „Chants of India“ anebo i Chris Hinze na svém starším albu „Meditation“. A na spoustě jiných alb evropské či americké produkce nezaměřenných nutně právě na mantry, ale jen tímto směrem můžeme koneckonců slyšet nejrůznější polohy hudby, při jejímž poslechu nás tak příjemně „mrazí“ a ten hudební jazyk přitom s tím indickým nemusí mít mnoho společného.
Abych ale vše uvedl na správnou míru, rád bych na závěr citoval slova velkého jihoindického duchovního mistra Mahaswi Tathaty, v jehož inspirující blízkosti jsem měl celá léta možnost často pobývat. Ten o mantrách mimo jiné řekl: „Je zřejmé, že každá mantra, aby opravdu fungovala, se musí použít v souladu s mnoha danými principy. Ovšem je jedna věc, která je ještě důležitější než toto všechno – a to je naše víra a intenzivní vědomí účelu, proč tu kterou mantru používáme. To je nadřazené všemu ostatnímu. A tak se může třeba stát, že zvolíme úplně špatnou mantru, budeme ji recitovat úplně chybným způsobem atd., ale jsou-li při tom naše víra, přání a intenzita cvičení dostatečně silné, nic nás nemůže zastavit, abychom i tak dosáhli mocných výsledků ... Ovšem s dodržením všech principů to jde o něco snadněji...“
Ivo Sedláček