Porod a kořeny násilí
Navzdory obrovskému pokroku prožívá dnes lékařská péče v Evropě a Severní
Americe hlubokou krizi.
Rozsáhlá nespokojenost se zdravotnickými institucemi má mnoho příčin. Navíc
přes obrovský nárůst prostředků věnovaných během posledních tří desetiletí na
zdravotnictví a přes pokračující nároky na vědeckou a technickou dokonalost
lékařské profese se nezdá, že by se zdraví populace podstatně zlepšilo.
Fritjof Capra
Donedávna ani psychologie ani medicína, ve falešné víře, že plod a novorozenec nic necítí, nic si nepamatuje, není schopno se učit a není svými zážitky ovlivněno, nevěnovala ranému vývoji dítěte větší pozornost. Byla to tragická chyba, která z nás všech, jak tvrdí nejen D. Chamberlain, udělala pokusná morčata. V průběhu posledních tří desetiletí se něco začalo měnit. Celá řada studií odhalila citlivost, vědomí a inteligenci novorozeněte. Jiné studie prokázaly stejné kvality i u plodu v děloze. Schopnost nenarozených a čerstvě narozených dětí učit se na základě zkušenosti je obrovským objevem, volajícím po okamžitých změnách např. co se týče našeho technologického přístupu k porodu. Děti jsou schopny učit se ze špatných zkušeností násilí, nebezpečí, strachu, nenávisti, odmítnutí, právě tak jako správné věci na základě zkušenosti lásky, přijetí, důvěry a radosti. Stát se aktivním rodičem v okamžiku porodu je příliš pozdě. Realitou by se mělo stát rodičovství počínající přinejmenším v okamžiku početí, a ne až porodu, ať už jsme na to připraveni nebo ne.
Již v roce 1951 John Bowlby ve své monografii s názvem Mateřská péče a duševní zdraví, vydané Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě soudil, že poškození, které jednou porodem vzniklo, je už „nenapravitelné“. Opíral se přitom o svou vlastní studii čtyřiačtyřiceti mladistvých zlodějů, jejichž dosavadní životní historii důkladně prozkoumal a v níž při srovnání s kontrolní skupinou neproblematických mladých mužů zjistil významně častěji právě chybění, výpadek či nedostatek mateřské péče v časném dětství. Objevil mezi nimi velkou skupinu těch, které nazval „bezcitnými“ psychopaty. Tito lidé jsou nápadní povrchností svých sociálních vztahů a nezodpovědností svého jednání. Jinými slovy, v krádežích hledají jen jakési náhradní uspokojení své potřeby lásky, kterou jinak nejsou sami schopni ani dávat, ani přijímat. Jsou nepřístupni nabízené pomoci, neschopni učit se ze zkušenosti, žijí jen okamžikem, nedovedou plánovat, nemají životní perspektivu.
Dnes víme nanejvýš jistě, že jsou to třeba právě nechtěné děti, které se s podobnými vztahy a neschopnostmi potýkají celý život. Dnes víme, jak píše F. Koukolík, že „nemá-li plod a novorozenec při porodu optimální podmínky, tedy lásku a kvalitní stravu, nezíská díky v prvních vteřinách života získané vazbě na matku základní, fundamentální jistotu, že svět je bezpečné místo a že je milováno. Takové dítě je neustále jakoby v nebezpečí, staženo, cítí se nepřetržitě (někdy už v děloze) ohroženo. Nemůže vědět, že mu nebezpečí třeba nehrozí – vždyť bylo evolucí před dvě stě tisíci lety naprogramováno na přežití ve volné přírodě africké divočiny.“
John Bowlby už před lety předvídal, že „díky“ tomu, že celé generace dětí
byly matkami po dvou měsících života „odloženy“ do jeslí, vzniknou celé poškozené
generace.
Dnes víme, že např. zbytečné prodlevy při adopcích jsou pro vývoj dítěte naprosto
devastující. Každý týden zpoždění je nevratně poškozující. Víme také, jak málo
by stačilo, abychom dokázali budoucí matky a otce na zázrak těhotenství a dítěte
připravit. Nemáme totiž návod na roli matky a otce, musíme se jí naučit. Rodiče
pak ve nevědomosti předávají své zodpovědnosti a práva, týkajících se zrodu
svých dětí, do rukou lékařských autorit a výsledkem jsou kromě jiného vážná
poškození normálních vazeb mezi matkami a dětmi. Výsledkem jsou také nehumánní
porody, většinou v nemocnicích, které způsobují, že děti se cítí vykořeněny
a ohroženy. Po porodu pak obvykle následují poruchy kojení, neschopnost navázání
citového vztahu, což dále vede k pocitu odcizení v následné generaci a zvyšuje
tak potenciály pro závislosti, materialismus a násilí.
Současný nárůst násilí a terorismu ve společnosti nutí rodiče, zákonodárce, kriminalisty, policii, teologovy, psychologovy, učitele, politiky a lékaře hledat nějaké hlubší vysvětlení a případně možnosti nápravy. Výsledkem je obrovský a stále rostoucí počet studií, článků, knih a konferencí, které kloužou po povrchu problémů. Zjištění, že skutečné počátky násilí jsou zasety již v prenatálním období, nebo v okamžiku porodu, jsou stále ignorovány.
Násilí v děloze
Násilí v děloze a při porodu bylo od samého počátku ústředním tématem studia členů Asociace pro prenatální a postnatální studia, kterým se daří odhalovat pozdější důsledky tohoto tak brzkého násilí. Přesto je ale stále mnoho žen, které jsou svědky stálého opakování násilí a necitelnosti v porodnicích s tak závažnými důsledky pro děti v budoucnu. Kalifornský psycholog a autor mnoha knih na toto téma David Chamberlain je totiž přesvědčen, že jakákoliv forma násilí, se kterou se dítě setká v děloze nebo v čase porodu, je hlubokou formou programování, které v dospělosti např. zabrání navázání vztahů. Tato „programování“ mohou ovlivnit tělesné i mentální zdraví člověka na desítky budoucích let.
Je velkou a tragickou ironií, že právě v moderních porodnicích je jak násilí, tak bolest dětí běžná. Po většinu téměř celého 20. století lékaři neváhali vystavit dítě při porodu tvrdému prostředí, používat bolestivé způsoby vyšetření nebo bolestivé nástroje. Neváhali ani používat silné chemikálie ve formě léčiv nebo anestetik. Všechny tyto odlišnosti od toho, co se normálně děje při domácím porodu, dětem hluboce změnily zkušenost zrodu. Novorozeňata samozřejmě protestují, když je jim jehlami odebírána krev nebo injektován vitamín K, nelíbí se jim, když jsou hrubým způsobem manipulována a když si je předává tolik různých lidí. Jejich kůže je extrémně citlivá a tak protestují, když jsou čištěna a omývána. Tímto tzv. normálním porodem tak z nich děláme zlostné, bázlivé, úzkostné, smutné a zmatené tvory, a dělali jsme to tak po většinu minulého století, tvrdí David Chamberlain.
Výzkum těchto dramatických medicínských inovací varoval před nebezpečím dlouho před tím, než došlo ke skutečným škodám. Důsledky těchto nových forem porodu dnes tak mohou být připočteny k násilnému chování celých generací mužů a žen, zrozených v násilí. Byli jsme impregnováni drogami od prvních vteřin svého života. Co když jsme jako společnost tak fascinováni drogami a změněnými stavy vědomí, které evokují, protože jsme jim byli vystaveni okamžitě po porodu?
Dnes je dítě v děloze ohrožováno např. také amniocentézou (odběrem plodové vody pro genetické vyšetření). Studie ukázaly, že plod velice rychle na jehlu reaguje, brání se a někdy je velmi agresivní. Jedna žena vyprávěla, jak pomocí ultrazvuku její lékař a další asistent viděli, jak plod zaútočil na jehlu. Technik vykřikl, aby lékař jehlu vytáhl a píchl jinde, ale plod na jehlu znovu zaútočil. Lékař i jeho asistent z toho byli velmi nervózní, protože nikdy předtím neviděli, jak dítě zaútočí na jehlu. Oni i rodiče tak dostali první lekci z prenatální psychologie. Do té doby jim nikdo neřekl, že i dítě v tomto „věku“ se může cítit ohroženo jehlou injekční stříkačky a je schopno tak efektivně reagovat.
Mnoho z násilí, ke kterému dojde v děloze, je tichého a neviditelného druhu: následná poranění odhalujeme až o mnoho později. Děti se snaží nás na tyto poškození upozornit, tvrdí dr. Chamberlain, ale my se učíme příliš pomalu. Do této kategorie spadají např. psychická poškození způsobená postojem matky nebo mozková poškození v důsledku špatné péče. Byly tak odhaleny i velmi závažné důsledky zdánlivě nedůležitého odmítnutí dítěte. V rámci jedné studie osmi tisíc těhotných žen, rozdělených na ty, které chtěly a na ty, které nechtěly otěhotnět, byla úmrtnost dětí v prvním měsíci těhotenství u skupiny nechtěných dětí 2,4x větší. V rámci jiné mezikulturní studie plánovaných a neplánovaných dětí v Americe a v Řecku tříměsíční plánované a vítané děti vykazovaly daleko vyšší úrovně kognitivních procesů a hlubší vztahy ke svým matkám, než ty neplánované. V tomto ohledu je třeba si uvědomit, že téměř polovina těhotenství v USA jsou těhotenství neplánovaná (u nás se odhaduje, že jde o jednu třetinu).
Nedávné studie násilníků odhalily, že tito vězňové trpí ve velké většině určitými mozkovými poruchami. Některé části jejich mozku v průběhu negativně ovlivňovaného těhotenství nedorostly. Psycholog Adrian Raine shromáždil dostatek důkazů pro to, aby mohl označit zločinné chování jako klinickou poruchu v důsledku strukturálních a metabolických problémů předfrontálních mozkových částí a jiných mozkových poranění a dysfunkcí.
Psychiatrička Dorothy Lewisová studovala mladistvé odsouzené ke smrti a v naprosté většině případů u těchto dětí zjistila vzorec neurologických problémů, paranoie, hyperaktivity a nízkého IQ. Raine a Lewisová tvrdí, že kombinace těchto faktorů předurčuje násilné kriminální chování a že bychom měli vzít v potaz, že v mozku zakořeněný původ násilí má asi své počátky už v prenatálním období. Narodit se s takovýmto nevyvinutým mozkem znamená, že život bude obtížnější, neustále frustrující, bez schopnosti sebekontroly. To samozřejmě vede k bídě, kriminalitě – a to všechno z prenatálních příčin.
Znovu a znovu si musíme opakovat: častou pravděpodobnou příčinou abnormálního vývoje mozku je legální nebo nelegální užívání drog a chemikálií, které mohou zapříčiňovat ona neviditelná poškození. Potenciální poškození mozku v děloze v důsledku alkoholismu je již dobře známo. Seznam destruktivních následků je dnes již velmi dlouhý. Škodlivé je ovšem také vystavení plodu neviditelnému jedu v důsledku poškození životního prostředí. Testy v takových případech ukazují špatné vizuální rozlišování a nefungující paměť dětí. Epidemiologové dnes vážně uvažují o tom, že příčina rakoviny prsu má své kořeny již v děloze v důsledku přílišného vystavení estrogenu. Jiným narušením normálního vývoje je také, jak jsme již uvedli, příliš časté využívání ultrazvuku. Při náhodné studii zahrnující 1400 žen v západní Austrálii měly děti žen, které byly vystaveny ultrazvukovému testu během těhotenství nejméně 5x mnohem nižší porodní váhu než děti těch žen, které prošly ultrazvukovým testem jen jednou. Nízká porodní váha přitom s sebou přináší méně optimální vývoj mozku, což nás zase přivádí zpět na startovní čáru: nedokonale konstruovaný mozek může vést k problémů vnímání a sebekontroly, což vede k pravděpodobnému násilí a zločinu.
Obřízka
Existují však i jiné, velmi závažné a palčivé souvislosti (i když nás v ČR se to tak netýká). Jednou z těch nejnásilnějších úkonů běžně provozovaných v porodnicích 20. století je totiž obřízka, tedy chirurgická úprava penisu. Tato velmi bolestivá operace je navíc v naprosté většině provozované bez jakéhokoliv lokálního znecitlivění. Podle D. Chamberlaina toto fyzické i psychické trauma nemůže být omlouváno jakýmikoliv „lékařskými“ důvody.
Tvrdí se, že provedení obřízky má ve skutečnosti minimálními důsledky. Jenže obřezaný chlapec je především zbaven funkční částí své přirozené sexuální anatomie. Copak tohle není dlouhodobý důsledek? Někteří muži uvádějí, že obřízka pro ně byla počátkem hluboké nedůvěry ve vlastní matku a vytvořila z nich nevědomé oběti dojmu, že něco s jejich penisem bylo špatně. Je samozřejmě obtížné to dokázat, ale v tomto věku násilí musíme vzít v potaz hypotézu, že právě toto sexuální trauma přispívá k sexuálního násilí. Před operací je penis novorozence (většinou sestřičkou) potřen dezinfekčním roztokem, aby došlo k erekci, a pak je jeho část odříznuta! Marilyn Milosová to říká naplno: „Obřízka je místo, kde se poprvé setkávají sex a násilí.“
Výzkum z Toronta prokázal, že obřezaní chlapci ve věku 4 až 6 měsíců mají daleko výraznější reakci na běžná další vyšetření, než chlapci neobřezaní. Projevují větší reakci na jakoukoliv bolest a pláčí daleko déle. Copak tohle není dlouhodobý důsledek? Někteří pediatři doporučují při obřízce užití anestetik, ale výzkum prokázal, že anestetika jich používá při obřízkách jen polovina z nich. 12% z nich stále věří, že novorozenci necítí žádnou bolest, a 35% věří, že si žádnou bolest nepamatují. V USA je dodnes obřezáváno 60% novorozených chlapců. Není právě tohle také zárodkem násilí v americké a židovské společnosti?
Výzkum asi 4200 porodů v Kodani ukázal, že porodní komplikace, jako je použití
kleští, porod pánevní polohou napřed, výhřez pupeční šňůry, těhotenské křeče
a zadržovaný porod, většinou kombinované s tím, že matky své děti nechtěly,
nebo že děti byly první rok izolovány, predisponují tyto děti k násilí a kriminalitě.
Přestože jen 4% těchto dětí vykazovala tyto predispozice, spáchaly pak 18% všech
kriminálních činů. Studií, prokazujících vztah mezi porodnickými komplikacemi
a pozdější kriminalitou a násilím, přibývá.
Tato alarmující fakta naznačují, že děti, narozené v éře porodnic (asi od roku
1939 do dneška) byly zrozeny v atmosféře násilí. Bohužel ani medicína, ani psychologie
dosud nepochopila formativní vliv této tak rané bolesti. Neodpustím si poznámku:
jak by také mohla, když celá naše (západní, křesťanská) civilizace je založena
na ideji utrpení? Vždyť my dva tisíce let vzýváme ukřižovaného člověka, příslušníka
společnosti, která dodnes praktikuje obřízku.
Jak se bránit násilí?
Beatriz Manriqueová z Venezuely deset let studovala 684 rodin z chudinských ghett v Karakasu od prenatálního věku (většinou od 5. měsíce těhotenství) až do šesti let věku dětí. Systematická a rozsáhlá měření hodnotila vývoj dětí, jejich vztahy s rodiči, rodinou a přáteli, rozvoj jazykových schopností. Zvláště byla zdůrazňována náklonnost, hlazení, smyslová stimulaci a děložní komunikace pomocí sluchových, vizuálních a dotekových podnětů. Manriqueová je přesvědčena, že prenatální interakce ovlivňuje psychiku nenarozeného dítěte. Zaznamenala velice pozitivní výsledky. Pozorovala, jak děti prospívají a jak důležitý vliv měl tento program i na rodiče. Kromě jiného mezi příslušníky rodin, které se účastnili tohoto programu, nezaznamenala žádné násilí, jinými slovy dospěla k závěru, že lásce lze naučit. Věří, že takovýto program, začínající v prenatálních stádiích života, eliminuje některé z hlavních příčin pozdějšího násilí a přinese později své pozitivní výsledky.
Frederic Leboyer byl jedním z prvních západních porodníků, kdo se začal seriózně dívat dětem do tváře a začal rozeznávat, co říkají a začal reorganizovat běžné porodnické zvyklosti. Byl to čin génia, tvrdí D. Chamberlain, a zároveň se ptá: „Jak to, že na to nikdo nepomyslel dřív?“ Leboyer zatemnil porodní místnost, začal s dětmi zacházet pomalu a něžně, vytvořil příjemnou atmosféru, nestříhal okamžitě pupeční šňůru, položil dítě na matku a čekal, až si našlo prs. Teprve později dítě vykoupal ve vodě o teplotě podobné, jako je v děloze – a vida! Děti se začaly usmívat! Porod bez násilí začal být stále více akceptován. Bohužel, tento přístup byl později záměrně marginalizován (v Kanadě lékaři zveřejnili studii, která se pokusila dokázat, že Leboyerův přínos nepřináší dětem nic víc než prostředí obvyklých porodnic – dnes víme, že tahle studie vůbec nepřihlížela k emočnímu stavu dětí a k dlouhodobějším důsledkům).
Švédský porodník John Lind byl při prohlížení fotografií dětí v Leboyerově knize překvapen, protože obvykle vídal na tvářích dětí, kterým pomáhal narodit se, spíše hněv a bolest. Rozhodl se proto fotografovat tváře novorozenců. Když měl asi 130 snímků, uvědomil si, že na tvářích novorozenců je stále častěji vidět překvapení, úžas a dokonce jakési očekávání, a uvědomil si, jak důležitá je pozitivní atmosféra na porodním sále.
Thajský porodník Chairat Panthuraamphorn, inspirován Rene van de Carrem, zavedl v porodnici v Bangkoku prenatální stimulační program pro budoucí rodiče. Od asi 20. týdne těhotenství si maminky měly udělat čas, dát si příjemnou koupel, houpat se v křesle, pustit si klasickou thajskou hudbu atd. Třikrát týdně byla doporučena masáž břicha a dechová cvičení, včetně vizualizace porodu a představ dítěte v konkrétních situacích, například když si dítě hraje s míčem, nebo když s matkou společně zpívají. Tyto děti byla při porodu větší a vývojově pokročilejší, než děti matek, které se programu nezúčastnily. A co navíc – při porodu se smály! Prakticky všechny tyto děti se v prvních dnech svého života dokázaly smát! Obyčejně se první úsměv očekává až po šestí a více týdnech. Co nás tyto děti učí?
I děti narozené do vody se smějí. Statisticky je to těžké podchytit, ale vyprávění rodičů a fotografie to jasně dokazují. Je známa fotografie dítěte, které je umístěno na břiše maminky, drží se její bradavky a směje se několik vteřin po porodu! Tyhle děti velmi dobře vědí, že jejich matky prožily výjimečně krásnou zkušenost porodu. Vyjadřují dokonalý klid a mír a jejich tváře říkají „děkuji!“
Právě v naší době násilí bychom si měli pozorně prohlédnout tyhle fotografie a uvěřit tomu, co říkají. Měli bychom si uvědomit, v jakém kontrastu k těmto smějícím se dětem jsou fotografie dětí narozených „normálně“. Měli bychom se, spolu s D. Chamberlainem, všichni a nahlas ptát: „Nepodlehli jsme náhodou iluzornímu mýtu, že když děti při porodu pláčí, je to zdravé a normální? Není právě tohle příčinou násilí a jiných negativních trendů v naší společnosti?“