Angličtináři vědí velmi dobře, že když chce ten, kdo naslouchá, naznačit řečníkovi,
že rozumí tomu, co bylo právě řečeno, podotkne „I see“. V překladové literatuře
se často setkávám s otrockým překladem - „vidím“, a ještě častěji zjišťuji,
že Češi bez duchovní zkušenosti netuší, o co tu jde.
Když jsem kdysi díky těžké nemoci zjistil, že to, co se učí ve škole a co se
píše v knihách a novinách, není to, co se žije, nemohl jsem se nesvěřit každému,
kdo byl ochoten alespoň předstírat, že naslouchá. Jenže slova nefungovala, a
tak jsem pak vždy nakreslil sinusoidu a začal popisovat svou „teorii průserů“:
Život je změna. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Pokud člověk bere jen to štěstí
nahoře, a snaží se vyhnout tomu dole, nebo předstírat, že to neexistuje, žije
jen napůl - vždyť bez toho dole by nebylo ani to nahoře. Pokud bere cestu dolů
a pobyt tam dole jako něco negativního, dobře mu tak, trpí. Pokud si ale uvědomí,
že čím víc dole, v průseru, tím delší cesta nahoru (a čím výše, tím rychlejší
sešup dolů, což ale následně znamená tím razantnější výjezd nahoru) atd., začne
si život, se všemi průsery, vychutnávat. Přes průsery ke hvězdám, radívával
jsem.
Ti z nás, kteří již nějaký ten rok zkouší meditovat, jíst zodpovědně a neubližovat
jiným, dobře vědí, že čím víc jsou sami sebou, čím šťastnější, tím více jsou,
ze společenského hlediska, sami. Najednou si se spoustou přátel jaksi nemají
co říct. Žasnou, jak plytce bývalí spolužáci tráví a okecávají životy. Žasnou,
jak přesolená a překořeněná jídla podávají v restauracích nebo dokonce školních
a závodních jídelnách.
Pesimista by řekl, že jsou osamělí. Optimista by řekl, že jsou „na výši“. Realista
ví, že něco za něco, a že právě takto a jen takto získá člověk rozhled. Nebo,
chcete-li, nadhled. Představte si, nebo nakreslete, rovinu, na které se odehrávají
životy většiny ostatních a ze které vystupují dvě, tři schematicky nakreslené
špičaté hory. Zatímco většina lidí, žijících v normě společenských zvyklostí
(dnes socialistického kapitalismu a regulovaného tržního mechanismu), se plácá
ve svých každodenních problémech a nevidí, nenalézá žádná řešení, ti, kteří
jsou na špičkách imaginárních hor lidského poznání, vidí. Vidí jak těch několik
dalších, kteří převyšují, a mohou tak nalézt nové, odpovídající přátele, ale
především, jaksi z ptačí perspektivy, ony zdánlivě neřešitelné problémy se všemi
cestičkami a vlákny příčin a důsledků. Vidí, z nadhledu, vztahy, počátky a proudy
různých jakoby chaotických aktivit - vidí i místa, kam to vše míří. Začínají
rozumět. Chápou. Angličtinář řekne „I see“, vidím, ale jeho „vidím“ znamená
spíše (vidím, tedy) „chápu, rozumím“!
Takto pojímané „vidím (tedy chápu)“ je ovšem třeba nebrat doslovně a z perspektivy
levé, racionální a verbální mozkové hemisféry. Říká se totiž: Viděl jsem a zapomněl.
Slyšel jsem a zapamatoval jsem si.Udělal jsem a pochopil. Zpětná vazba a pojistka
výšlapu na (jakkoli imaginární) horu poznání a moudrosti tkví právě v onom „udělal
jsem“ (tady „vyšlapal jsem“). Na tuhle horu člověk musí vylézt v potu tváře
sám. Přečíst si o ní, nebo vidět ji na videu, moc nepomůže.
Hledět na krajinu reality shora má ale i další rozměr. Když chce někdo vylézt
na horu, je-li rozumný, vezme si s sebou jen to nejnutnější. A obráceně, až
nahoru se dostanou jen ti, kteří nelpí na hmotných věcech a smyslových požitcích.
Moudří vědí, že duchovnost nespočívá v tom, že víme co chceme, ale v tom, že
pochopíme, co všechno nepotřebujeme. Už Sokrates, jako skutečný filosof, žil
velmi střídmě. Přesto ho často našli na tržišti. Když se ptali, proč tam chodí,
odpověděl: „Rád tam chodím objevovat, bez kolika věcí jsem naprosto šťastný.“
Vylézt na horu poznání sebe sama má mnoho výhod, a jak dobře vědí turisté, je
z mnoha příčin zdrojem přirozeného štěstí. To jen ti, kteří nahoře nikdy nebyli,
hovoří o osamělosti a nesprávně překládají anglické „I see“ jako „vidím“.